Je zřejmé, že za posledních deset let zemřel velký počet těch, kdo byli v katolickém kostele pokřtěni, v katolické víře vychováni a odpadnutí od Církve nebo zapření své příslušnosti k ní považovali za smrtelný hřích, což absolutně nepřicházelo v úvahu. Tento přirozený úbytek se bohužel nepodařilo nahradit.
Druhou nepříznivou okolností byla ztráta určitých jistot, které dříve provázely katolického křesťana na každém kroku a jejichž popírání způsobuje v jeho mysli nedůvěru, zmatek a pochybnosti vyúsťující v jistou nechuť k současnému církevnímu vedení.
V nynější době neustále se zvyšujícího životního tempa, v přívalu zpráv, informací, prudkého rozvoje techniky, biologie, fyziky, chemie a ostatních vědních oborů, byly tradiční křesťanské zásady pevnou a neměnnou jistotou, na níž se dalo kdykoliv spolehnout, a které přetrvávaly po celá staletí.
Kde však je dnes například páteční půst, latinská liturgie, jeden křest? Mnozí se ptají, zda ještě platí vyznání víry, v němž se vyjadřuje víra v jednu svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev a vyznává jeden křest na odpuštěni hříchů. Náhle však povinný páteční půst neexistuje, tradiční latinská mše také ne, mnohým malým dětem je odpírán křest a nevadí, že setrvávají pod jhem dědičného hříchu. Kolik bylo v minulosti popsáno papíru na obhajobu a zdůvodnění latinského jazyka v liturgii, kolikrát zdůrazňovaná naprostá nutnost křtu novorozenců? Zdá se, že zbytečně.
Profesor Vojtěch Šanda vedl při vzniku první Československé republiky kněžskou delegaci do Vatikánu. Cílem cesty bylo získat od papeže pro československé území privilegia, jejichž účinkem mělo být oslabení nově vznikající církve československé pod vedením dr. Farského. Hlavní požadavky spočívaly v povolení češtiny jako liturgického jazyka, oltář obrácený čelem k lidu a snad i odstranění celibátu.
Delegaci však k papeži vůbec nepustili a nikdo z kompetentních činitelů s ní nejednal. Záměr delegace skončil naprostým fiaskem. A hle! Uplynulo necelých padesát let a mnohé požadavky tehdejší delegace se ukázaly býti oprávněnými?
Nedávno jsem byl svědkem, jak na Zelený čtvrtek při poledním vyzvánění jakási stará paní nedůvěřivě zavrtěla hlavou a prohlásila: „Už i v té církvi svaté je bordel. Zelený čtvrtek a v kostele zvoní zvony!“ Celý život byla zvyklá, že v tento den „zvony odletěly do Říma“ a najednou to neplatí.
Zdá se, že změny a nové trendy v církevním životě měly přilákat nové duše, tento záměr ale nevyšel. Naopak mnozí staří se cítí zaskočeni ztrátou vžitých předpisů a zvyků a mladí neprojevují ve větší míře zájem. Lze pak vyčítat starým lidem, že váhají vyplnit ve sčítacím archu kolonku „náboženství“, i když nepochybně stále v Boha věří a nejsou tedy ateisté?
Je veřejným tajemstvím, že nynější pražský arcibiskup není oblíben. Není oblíben ani u věřícího lidu, ani u kněžstva. Nechuť k jeho osobě došla dokonce tak daleko, že v době před uskutečněným sčítáním vznikla iniciativa, a to dokonce v kněžských kruzích, která nabádala katolíky, aby kolonku „náboženství“ buď nevyplňovali, nebo se přihlásili k církvi jiné, nejraději starokatolické.
Tato iniciativa nebyla prý namířena proti římskokatolické církvi, ale proti pražskému arcibiskupovi, aby se nemohl holedbat počtem věřících a umenšil se tak jeho význam.
Rozumíme-li tedy významu ateista jako člověk, který nevěří v Boha, lze snadno doložit, že výsledky sčítání lidu nevypovídají vůbec nic o počtu bezvěrců v naši vlasti, o počtu příslušníků k církvím pak jen velmi málo.
ThDr. Miroslav Kunst, Praha
