Pane Stehlíku, jak vám bylo, když jste o víkendu viděl sáňkaře, jak se prohánějí na místech, kde stály historické Lidice, či na svahu, kde byl hřbitov?
Je mi z toho špatně a je to pro mě něco naprosto nepochopitelného. Na svém Facebooku jsem se setkal s reakcemi lidí, jako o co nám vlastně jde. Že máme být rádi, že se tam opět rozeznívá dětský smích. Nevím, jestli je dobré, aby se rozezníval dětský smích na tom, že se přejíždí přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Že jim tam nejvíc vyhovují ty hupy. Ale tam se jezdí přímo po ruinách tehdejších domů.
Já jen pevně doufám, že někteří lidé nejsou tak zabednění a hloupí, ale že mají jen zkreslenou představu, kde stály Lidice. Někteří lidé argumentovali tím, že na jedné straně je to pietní místo a že na té druhé si mohou dělat co chtějí.
Jenže tady na těch svazích právě stála část obce.
Ano, prakticky více než třetina, možná až polovina vesnice. Tuhle část Němci srovnali se zemí nekvalitně. Proto tam jsou ty muldy, proto se tam jezdí dobře, je to strmější. Ty ruiny zbořených domů byly zahrnuty hodně ledabyle. Dokonce v 70. letech došlo k případům, že se tam někdo probořil do sklepa.
Eduard Stehlík, historik a ředitel Památníku Lidice
Nikdo mi nemůže říkat argumenty, že máme mít ten hřbitov ohraničený. Nový hřbitov byl postavený po válce, lidé tam obnovili pomníčky, kde byly hroby jejich blízkých. Ale zdaleka to nebyly hroby jen z Lidic, ale i z okolních vesnic. Zničení hřbitova zasáhlo široké okolí, týkalo se to Hřebče, Bělok, Makotřas. Pro mě je to absolutní neúcta. Omlouvat to tím, že nevědí, kde jsou, mi přijde úplně na palici. Mám zdokumentováno, že v jednu chvíli tam bylo až 150 aut zaparkovaných přímo na tom pietním území.
Pokud by se měla situace opakovat, jste připraveni, aby se tak nestalo?
Já jsem samozřejmě v kontaktu s Policií České republiky, Městskou policií, ale nejsem přítelem represí. Nevím, proč bychom měli lidi permanentně trestat a mlátit je klackem. Ti lidé by se měli v tuhle chvíli zastydět a v té hlavě si to srovnat. Represe nic neřeší.
Na druhou stranu je jedno, jestli bude sníh, protože tyhle problémy v Lidicích řešíme celoročně. I tam, kde se lidé nemohou vymlouvat, že nevědí, kde jsou. U hrobu lidických mužů, u kostela... Na volno zde pobíhají psi, přestože je to zakázané. Lidé si rozprostírají piknikové deky. Loni v červnu jsem od hrobu lidických mužů vyháněl holky, které se zde opalovaly nahoře bez. Jezdí tu čtyřkolky, auta, co driftují po pietním území a rozrývají trávu. Údržba zeleně nás ročně stojí přes milion.
No a v jakém stavu to bude po tom sáňkování - tam nás to bude stát několik set tisíc, abychom to dali do pořádku. Lidé tam s odpuštěním budou jezdit i po blátě, dokud to půjde.
Bohužel jde o celoroční záležitost. A když lidem něco řeknete, jsou ještě agresivní a někteří hodně.
Avizoval jste, že byste pietní místo mohli jaksi „oplotit“, vysázet zde túje. Je to cesta?
Jenže ani to některým nezabrání ničit. Bavili jsme se o tom včera s kolegy, že bychom tam mohli udělat nižší plůtek, abychom to aspoň ohraničili. Ale když napadne víc sněhu, tak stejně nebude vidět.
Celé pietní místo je národní kulturní památka. To znamená, že jakýkoliv krok, který bych zde chtěl udělat, musím konzultovat s památkáři. A může se nakrásně stát, že mi to zkrátka nepovolí.
„Nechápu rodiče, kteří vezmou děti sáňkovat na pietní místo. Ten největší průšvih jde za nimi.“
Eduard Stehlík
Pomohla by lepší osvěta a výchova, aby se to nedělo?
Všechno stojí a padá s osvětou a výchovou. Bylo by ale nesmírně zjednodušující říct, že to nezvládá škola. Elementární základ by děti měly dostat v rodině, od rodičů. Určitě škola má odvést kus práce, ale to podstatné, jak se chovat, by ti měli říct táta s mámou. Ty děti jsou možná znevýhodněné, že se jim toho nedostalo od rodiny, ani ze školy. To ovšem neznamená, že bychom nad tím měli mávnout rukou. Je to otázka osvěty a intenzivní práce. Znám celou řadu osvícených kantorů, kteří odvádějí fantastickou práci a pak jsou někteří, kteří nad tím mávnou rukou.
Aplikace ukáže podobu starých LidicPříští rok, k 80. výročí vyhlazení obce, by mohla být hotová aplikace, která uživatele provede historickými Lidicemi. „Pracujeme na digitálním modelu Lidic. Lidé si budou moci stáhnout aplikaci a na mobilu či tabletu se jim při procházce po pietním území objeví tehdejší domy,“ říká Eduard Stehlík. Na aplikaci už několik měsíců se svými kolegy pracuje. „Některé domy už máme postavené, ale sháníme další dobové fotografie. Velice věrně se dělají fasády, okna, tehdejší typy dveří. Až se nám to povede dotáhnout do konce, lidé by měli možnost projít se Lidicemi jako ve Street View.“ Jeho tým zároveň pracuje na nové podobě mapy z leteckých snímků, které ukazují Lidice z doby před rokem 1942. |
Ale děti na ten kopec přivedli rodiče.
Samozřejmě. Ten největší průšvih jde za rodiči. To dítě je v pohodě - tatínek s maminkou mě přivedli na kopec. Dítě je rádo, že vypadlo, protože doma je zavřené, nedostane se mezi kamarády, permanentně kouká do počítače při distanční výuce. A tady je šťastné, že napadl sníh a může si zasáňkovat. Tohle naprosto chápu. Ale nechápu ty rodiče, že je vezmou sáňkovat na to pietní území.
Podobná situace se o víkendu stala také v Německu na místě bývalého koncentračního tábora v Buchenwaldu. Evidentně to není jen o Lidicích.
Obecně je to výchovou a ztrátou historické paměti. Lidé si řadu věcí neuvědomují. Mě fascinuje, že někdo je schopný argumentovat, proč bychom se nemohli zasmát a zalyžovat někde, kde se něco stalo. Vždyť všude se něco stalo, tak proč bychom tam nemohli.
Buchenwald se mě osobně dotkl hodně, a to jsem ještě netušil, že vzápětí to budu mít v Lidicích. Dědečkův bratr byl totiž v Buchenwaldu vězněn nacisty, takže já jsem to jeho vypravování slyšel mnohokrát. Tam to byla opravdu jedna z továren na smrt. A když si představím, že někdo sáňkuje na místě, kde jsou pohřbeni prastrýcovi kamarádi, o nichž mi vypravoval, je mi z toho špatně.
Jak odcházejí pamětníci těch věcí, tak pro tu mladší generaci je najednou 2. světová válka něco jako dinosauři. Je jim to úplně jedno. A téměř by řekli, ať je s tím lidi neobtěžují.
Je velkou pravdou, že pokud člověk nezná tu minulost, tak hrozí, že si ji jednou bude muset prožít i on. A pak už může být pozdě.
Je sáňkování v prostoru vyhlazených Lidic zneuctěním pietního místa?
Sáňkovalo se i v BuchenwalduŘeditel památníku Buchenwald, který se nachází na místě bývalého nacistického koncentračního tábora, si o víkendu postěžoval na místní nadšence, kteří si zimních radovánek užívali v jeho areálu a mimo jiné sáňkovali přímo přes místa, kde se nacházejí hromadné hroby někdejších vězňů. „O víkendu jsme tu měli silný provoz,“ řekl Jens-Christian Wagner magazínu Der Spiegel. Parkoviště u památníku poblíž durynského Výmaru podle něj zaplnili kvůli sněhové nadílce milovníci zimních sportů a nikoli zájemci o prohlídku. „Některé stopy po sáňkách končily u masových hrobů,“ dodal. Podle ředitele je pochopitelné, že lidé míří do přírody, měli by ale respektovat pravidla a v areálu památníku se chovat uctivě a s patřičnou pietou k desítkám tisíc lidí, kteří tu přišli o život. Podle něj je nepřijatelné, že sem lidé přicházejí za sportem nebo na procházku se psy. „Sportovní aktivity narušují klid mrtvých. S časovým odstupem lidé ztrácejí historickou citlivost,“ postěžoval si Wagner. V Buchenwaldu mezi vytvořením tábora v roce 1937 a jeho osvobozením americkou armádou v dubnu 1945 zahynulo asi 56 tisíc. Buchenwaldem prošlo i zhruba 7 800 Čechoslováků, včetně spisovatelů Ferdinanda Peroutky, Josefa Čapka a Arnošta Lustiga. Zdroj: ČTK |
