Je přání, na které si vzpomenete i za několik let?
Vzpomenu si na Davida. Byl to třicetiletý kluk. Říkám byl, protože bohužel, jak on sám říkal – už plachtí někde jinde. Od svých 16 let bojoval s nádorovým onemocněním. Byl to také jeden z lidí, který mluvil v seriálu Smysl pro tumor.
My jsme mu plnili přání, kterým bylo setkání se svými kamarády z jachtařského klubu na Orlíku. Jeho stav se ale zhoršil velmi rychle, a to asi během osmi dnů, kdy jsme vůbec nevěděli, zda ho naložíme a jestli mu přání splníme. Splnili.
Je to přání, na které v životě nezapomenu. Jenom když si člověk uvědomí, že leží v té sanitce a kouká ven, kde mu mává pětatřicet lidí, kteří vědí, že je to naposledy, tak to musí být i pro něj emočně náročné. On se ale neustále usmíval. Jeho motto bylo: Nemeškej a úsměv, prosím.
Musím říct, že na jeho celou rodinu nezapomenu. Jeho sen byl, aby byl rozprášený v Holandsku, což mu rodina splnila. Jestli se mě někdo za deset let zeptá, zda to mám uzavřený, tak tohle asi uzavřený mít nebudu.
David (30) se svojí vážnou nemocí bojoval více než 14let, poprvé v boji vyhrál, podruhé nemoc udeřila rychleji a ve větší síle. V termínu, kdy nyní chtěl přání splnit, měl být s kamarády na Orlíku, na jachtařských závodech a užívat krásných chvil. Místo toho ale ležel na oddělení onkologie. „Davida jsme na Orlík převezli a společně strávili několik hodin. I přes jeho velké bolesti a únavu bylo veselo a nechyběly ani slzy, slzy štěstí,“ popsala Sanitka přání. | foto: Sanitka přání
Zmínila jste dojemný příběh. Jak se vlastně Sanitka přání od založení, což bylo někdy roce 2022, posunula?
Ušli jsme neuvěřitelnou cestu. Protože administrativa, která musí být, tak vůbec není na takové projekty připravená. Takže jsme nejdříve v podstatě jezdili pod záštitou jiné organizace, která nám dělala garanta.
Potom jsme přešli do režimu převozu klientů. Nakonec jsme dospěli k závěru, že půjdeme do zdravotní dopravní služby i v rámci registrace, která však nemá smlouvy s pojišťovnami. Šlo o to, abychom mohli používat auta s modrými majáky, protože ty se jinak používat nesmí. Kvůli tomu, že jsme se stali zdravotní dopravní službou, tak už jsme nemohli jezdit například v tričku a mikině, ale museli jsme pořídit i kalhoty nebo bundu s reflexním pruhem.
Takže každý den, když jsme vyřešili nějakou potřebu, tak se vzápětí vyrojila druhá. Takže si myslím, že jsme ušli obrovský kus cesty.
Češi jsou štědrý národ
Bylo ještě něco nutné při změnách zařídit?
K tomu všemu také patří, že musíte mít i nějaké zázemí. Kdo Sanitku přání zná, tak ví, že dobrovolníci jsou z celé republiky. Předseda je z Nymburka, koordinátorka přání například z Hradce Králové. Takže nedává smysl mít zázemí, ale podle zákona čili vyhlášky ho mít musíme.
Praha 13 nám jej poskytla na poliklinice. Takže nám pomohla, abychom nemuseli kolaudovat nic na zdravotnické zařízení. Zároveň tam máme dvě vyhrazená místa pro sanitky.
Takže už máte dvě sanitky? Začínali jste totiž s jednou...
Ano, už máme dvě, a to díky lidem. V létě jsme dělali sbírku na druhý vůz. Nakonec jsme vybrali 700 tisíc korun, takže jsme ji mohli koupit. Zase jsme museli udělat nějaké lehké úpravy, protože standardní sanitky nemají okna z obou stran. Takže, aby naši klienti cestou viděli, tak jsme nechali vyříznout okna i na druhé straně. Je také vyšší, takže je komfortnější i pro doprovod. Mohou se například v sanitce postavit.
Pan Maxmilián (79) je vážně nemocný a odkázaný na péči své ženy. Ta se o něj nepřetržitě stará již 4 roky. Mají dceru, která by ráda pomáhala více než jen o návštěvách, ale bydlí bezmála 400 kilometrů daleko. Maxmilián je navíc imobilní a převážně pouze ležící. Jak to tedy udělat a jak pomoci? Zavolali Sanitku přání, která jim pomohla s transportem. Pana Maxmiliána vyzvedli v Ostravě a převezli k dceři do Prahy. | foto: Sanitka přání
Máte ještě nějaké novinky?
Každý klient od nás dostane s sebou na cestu medvídka Štístka. Máme ho jako maskota. Děláme i osvětu v mateřských a základních školách, že je potřeba se starat o lidi, kteří sami nemohou.
V Sanitce přání pomáhají samí dobrovolníci. To jsou všichni záchranáři nebo lékaři?
V rámci kroku, že jsme zdravotní dopravní služba, tak v sanitce jako takové musí jet řidič, který má certifikaci. Druhý člen posádky je vždycky zdravotní sestra nebo záchranář. Kdyby se něco náhodou stalo, tak pacientům dokážeme pomoci. Máme i zdravotního bratra, ale vesměs to jsou sestřičky, které pracují na ARO, takže si vždycky se vším poradí.
Vy jste nezisková organizace, takže vám na všechno přispívají lidé?
Ano. Jsme nezisková organizace. Když se podíváte na náš transparentní účet, tak tam uvidíte částky od 50 korun až třeba po sto tisíc. Letos se nám podařilo, že nám jedna firma dala větší peníze. Já to tvrdím pořád, Češi jsou štědrý národ a když o něco jde, tak se umí semknout, což byla ukázka sanitky nebo také povodní. Čech umí poznat, kam peníze dát.
Ne vždy přání stihneme vyplnit
Lidem plníte přání jako cestu na výlet nebo na koncert a především na místa, kde třeba vyrostli nebo se tam chtěli celý život podívat. Kolik jste tedy přání za dobu fungování splnili?
Teď budeme plnit 156. přání a další jsou v pořadí. Plánujeme jak urgentní přání, tak ale i ty třeba na únor. Čekací doba může být krátká i delší. Dokázali jsme splnit přání i za deset hodin. Nejdelší jsme měli za devět měsíců, kdy se čekalo na svatbu vnučky.
Rozsah je velký. Ne vždy ale přání stihneme. Nebo ne vždycky jsou přání pro nás.
Jak to?
Máme třeba podmínku, že přání nesmí trvat déle než 24 hodin. Musí být po České republice a musí to zdravotní stav toho člověka dovolit.
Ještě bych se vrátila k tomu přání, které jste stihli za 10 hodin. To musela být asi hodně rychlá akce...
Bylo to přání vyrazit na Karlštejn. Paní Jana pak tři dny na to zemřela. Ve chvíli, kdy jsem to přání začala řešit, tak mě překvapilo, že někdo nebyl na Karlštejně.
Ale za ty dva roky jsem zjistila, že lidé spolu nemluví, rodiny spolu nejezdí na výlety. V podstatě, když už k něčemu dojde, tak je to hodně o tom osobním setkání. Je to možnost, kdy si mohou říct nejen věci ve stylu, že jim to je líto, ale třeba také to, co je trápilo.
Paní Marie (83) je upoutána na lůžko a žije v Domově seniorů Břeclav, kde se bez pomoci tamního personálu neobejde. Trpí velkým smutkem, neboť přišla o své dvě děti. Na hřbitov, kde jsou pochované, se bohužel nedostane. „Bylo to však jejím velkým přáním a my jsme moc rádi, že nás z domova oslovili a my jej mohli splnit,“ napsala dále k příběhu Sanitka přání. | foto: Sanitka přání
Mluvíte o osobním setkání. To předpokládám, že je nejčastější přání, nebo se pletu?
Ano, jde o setkání se sourozenci, celými rodinami nebo svatby a pohřby. Jsou to ale také návštěvy hřbitovů. Samozřejmě je to o tom, co je pro vás priorita. Pro někoho je to možnost se rozloučit s dětmi, které rodič přežil, ale chce jim ještě něco říci. Pak paní čekala na svatbu vnučky.
O přání musí obdarovaný vědět
Smí jet s klientem v sanitce i rodina, nebo ta musí vyrazit svým autem?
V sanitce smí jet dva lidé jako doprovod. Když ten člověk doprovod nemá, tak s ním jede v zadní části sestřička, aby tam nebyl sám. Samozřejmě, když je lidí více, tak jedou za námi autem nebo se setkáme na místě.
Jak si u vás někdo může zažádat o přání?
Máme letáčky, které rozdáváme. A to třeba na různých akcích. Je jedno, kdo je žadatelem o přání, může to být třeba sociální pracovnice nebo vnučka či klidně sám dotyčný. Když je to někdo jiný než sám dotyčný, tak neděláme přání jako překvapení. Musí o tom obdarovaný vědět, protože emoce, které mohou potom vzniknout – já tam nejedu, nebo tohle nechci – mohou být tak silné, že to nemusí mít ten správný vliv.
Přání je možné splnit každému pouze jednou v životě a nic za něj nikdo neplatí.
Sanitka přání pomáhá už rok. Překvapuje nás skromnost umírajících, říká garantka |
Komu přání plníte? Musí být člověk nějak nemocný?
Musí být imobilní. Pokud mám chodítko a dojdu si do obchodu, tak mě rodina dokáže naložit do auta a odvézt se kouknout třeba na hrad. V sanitce vždycky jezdí v leže.
Další podmínkou je, že mu přání nemůže rodina jakkoliv splnit. To už ale vyplývá z té imobility. Pokud jsem v leže, nebo se z vozíku nejsem schopná do auta dostat, tak nějakým způsobem pak přicházíme my.
Jak vybíráte, komu přání splníte?
Kdo chce nechat splnit přání, vyplní webový formulář. Ten přijde k naší koordinátorce Lucii, která zvládne nemožné. Začíná se pak doptávat, jaké by to přání mělo být, kdy ho chtějí splnit a zároveň kontroluje, zda plní podmínky pro Sanitku přáni, nebo jestli už to není přes. Třeba nemůžeme odvézt člověka z oddělení ARO v nemocnici.
Když už je to na hraně, tak se s Luckou radíme spolu. Když je to přání, které víme, že se dá, ale je na hraně, tak hodně řešíme i v rámci posádky, aby tam byly sestry specialistky a řidič byl zběhlý.
Kritická přání byla tři
Zažili jste situaci, kdy bylo nutné klientovi nějak poskytnout pomoc?
Ne! (klepe do stolu). Je to tak, že kritická přání byla tři. Byl to výlet na Karlštejn, kdy jsme nevěděli, zda se s paní vrátíme zpátky. Pak šlo o pětiletou Adélku, která letěla balonem. Nevěděli jsme, jestli tam se něco nestane, protože ten tlak při nádoru na mozku je přeci jen zásadní. Pak to byl David.
Teď nás takové přání čeká. Vypadá, že všechno probíhá, jak bychom chtěli. Byť máme představu, jak to skončí.
Jaké jsou první dojmy, když ten člověk dorazí na místo?
Je to wau a rozzářený oči. Také slzy štěstí, které se v budoucnu přemění v nějaké slzy ztráty. Je to ale nepopsatelný. Jde o emoce a radost.
Plníte přání od koncertů až po let balónem, který jste zmínila. Je však něco, co řeknete, že už je třeba přes čáru a nejde to splnit?
Samozřejmě přání musí být splnitelné. Potkali jsme se třeba se žádostí jet do lázní nebo stěhování. Myslím si, že my jako Češi máme v nátuře zkoušet, co kdyby náhodou. Je jich ale minimálně.
Opravdu si myslím, že lidé, kteří žádají a chtějí něco splnit, tak jsou si vědomi důležitosti toho přání. Když už je to něco, co není úplně splnitelné – třeba se tam nedostaneme s nosítky nebo pro toho člověka to není možné, tak s tou rodinou vymyslíme něco, co je pro toho člověka stejně důležité a přínosné, ale pro nás řešitelé.
Charitě pravidelně nedávají nejbohatší Češi, spíš ti chudší, říká šéfka Fóra dárců |
Takže se snažíte najít alternativní možnost?
Na druhou stranu jsme měli přání vyrazit na chatu na Trosky. S pánem jel náš řidič Petr se zdravotním bratrem a pána vynesli ve skalách po schodech k jeho chatě. Snažíme se plnit i náročnější přání. Když potřebujeme, tak s námi spolupracují i dobrovolní hasiči, protože občas je potřeba snést klienta z nějakého patra. To my nedokážeme, ale oni na to mají vybavení.
Jakému nejstaršímu klientovi jste plnili přání?
Pokud se nepletu, tak to byli sourozenci, kteří měli oslavit sto let. Každý byl někde jinde a chtěli se vidět.
Jaké jsou další plány do budoucna?
Naším snem bylo mít v každém kraji jednu sanitku. Je to ale hudba budoucnosti, vzhledem k tomu, že to lidi dělají dobrovolně a přání jsou nárazové. Třeba týden není nic a pak je toho spousta, tak jsme se dohodli, že nám zatím dvě sanitky stačí.
Třeba za mě zatím netoužím, aby sanitka jezdila třeba do Itálie nebo Rakouska. Ale například na Slovensku, kde má spousta lidí příbuzné, nás hrozně limituje, že když bychom přejeli hranice, tak musíme přeložit klienta. Snažíme se o tom jednat.
Tím, že čas je omezený, je to jenom 24 hodin, tak ani nedává smysl jezdit k moři. Měli jsme takové přání, ale my ho nedokážeme splnit. Je to dovolená na týden. Hlavně si neumím představit, že bych třeba vydržela ležet 24 hodin na nosítkách. To je ale můj názor.
