Záhada 1.
Kdo revoluci vlastně začal? Byli to opravdu jen studenti, kdo ten osudový večer začal revoltu?
“Toto je jedna ze záhad, které mám. Pořád ještě žije představa zákulisní dohody - spiknutí disidentů s režimem. To já tam nevidím. Ale nedá se vyloučit, že to mohlo být připravené mezi Adamcem a Mohoritou. Možná se to nedozvíme nikdy. Jak na to má přijít jeden historik, když na to nepřišly celé vyšetřovací týmy?“ ptá se historik Vilém Prečan. Na důchodcovské poměry českých komunistů mladý Vasil Mohorita byl šéfem komunistické mládeže a Ladislav Adamec byl racionální premiér. Oba však dnes zarytě mlčí.
Záhada 2.
Jak se studenti dostali na Národní třídu?
Byla to vlastně povolená demonstrace, která se měla konat na Albertově, mimo pražské centrum. Jak se tedy demonstranti dostali na Národní? Zavedl je tam provokatér StB Zifčák, jak se traduje? „Bylo v plánu jít do centra, demonstrace na Albertově byla jen záminka. Cesty ale byly blokované, takže do centra se dalo až po Národní,“ říká jeden z někdejších studentských vůdců, Václav Bartuška. Ale v čele průvodu opravdu kráčel Zifčák...
Záhada 3.
Podvod s mrtvým studentem Šmídem?
To, co definitivně vyburcovalo veřejnost, byla alarmující zpráva: na Národní třídě zabili policisté studenta Karlovy univerzity Martina Šmída. Zprávu vysílaly světové agentury, například Reuters. „Pokud přijmeme teorii, že to bylo připraveno, bylo to připraveno dokonale. Martin měl odjet na Slovensko, do místa bez telefonu, odkud se měl vrátit za několik dní. Rozmyslel si to na poslední chvíli,“ popisuje matka „mrtvého studenta“ Jana Šmídová. Zda šlo o souhru náhod, nebo zinscenovaný záměr, neví. „Pokud to připraveno bylo, bylo to geniální: mrtvý student by skutečně nebyl k nalezení,“ říká Šmídová.
Záhada 4.
Jak se zpráva dostala do médií?
Proč se zpráva vůbec dostala do médií, Šmídová nechápe. „Byla jsem 18. listopadu v Realistickém divadle, kde se mluvilo o stávce a mrtvém studentovi. Řekla jsem, že syn je naživu. Přesto se zpráva šířila,“ popisuje. Upozornila i zpravodaje agentury Reuters Michaela Žantovského. „Ověřovali jsme si to na studijním a zjistili jsme že na fakultě studuje ještě další Martin Šmíd,“ hájí se Žantovský. Reuters tehdy převzatou zprávu pustila do světa.
Záhada 5.
Co řekl a neřekl Šmíd pro televizi?
Když živého „mrtvého studenta“ našli novináři, odvysílala televize zprávu, která veřejnost neuklidnila. „Sáhla na mne smrt,“ řekl tehdy národu Šmíd. „Bylo to sestříhané, říkal jsem: Když jsem si pomyslel, že jsem na jeho místě mohl být klidně já, sáhla na mne smrt,“ vysvětluje dnes. Veřejnost to však chápala po svém: student naznačuje, co nemůže říct otevřeně: že byl bit. Ale ani to nebyla pravda. Vypadá to, že revoluce, která propukla, vznikla kvůli nedorozumění, omylu či podvodu. Která varianta je horší?
Záhada 6.
Proč tento student a ne někdo jiný?
Západní stanice informovaly 18. listopadu o smrti studenta Šmída. Jméno, ročník a fakulta souhlasily. Datum narození ne. „Myslel jsem, že někdo opravdu zahynul. O druhém Martinu Šmídovi jsem měl zprávu. A taky tomohl být někdo třetí,“ popisuje on sám. Ale žádný jiný (mrtvý) Šmíd nebyl. Byla náhoda, že ve stejném ročníku fakulty byli dva Martinové Šmídové. „Kdybychom chtěli zorganizovat tu fámu, aby trvala co nejdéle, tak by se dalo postupovat takto,“ říká Jana Šmídová.
Záhada 7.
Kdo za tím byl?
„Jsem přesvědčen, že klíčem je Drahomíra Dražská, která informaci rozšířila,“ tvrdí dnes student Šmíd. Dražská! Žena s podivnou pověstí, tehdy snad v péči psychiatra a prý i pod vlivem drog. Možná si všechno vymyslela. Od ní však informaci převzal novinář Petr Uhl a od něj Reuters. Mezitím sice Šmídová upozorňovala, že její syn je naživu, ale nikdo ji neposlouchal... Revoluce totiž začala.
Záhada 8.
Kdo je Dražská?
“Dražská prý dřív dělala vrátnou na koleji,“ říká Martin Šmíd. Tam se mohla dozvědět jeho jméno. Po roce 1989 byla trestně stíhána za to, že několikrát za sebou prodala svůj pronajatý byt. Prý přitom vystupovala také velmi přesvědčivě... Profesionální lhářka? „Té ženě prostě všichni naletěli. Žádné spiknutí nebylo, režim se prostě zhroutil,“ říká Václav Bartuška. Pozdější pokusy dostat z Dražské kloudné vyjádření skončily neúspěšně...
Záhada 9.
Proč se jí věřilo?
„Pouštět do světa nepravdivé zprávy, to se přece jen nedělá. Nicméně jsem byl tehdy přece jen přesvědčen, že zpráva je pravdivá,“ prohlásil v roce 1990 Petr Uhl, když se omlouval veřejnosti za pozdvižení, které rozpoutala jeho falešná zpráva. Dražská zprávu o smrti studenta namluvila na magnetofonový pásek a část výpovědi se k Uhlovi dostala hned 17. listopadu večer. Protože prý byla sama zraněná, výpověď nedokončila a druhou část dodala druhý den. Uhl zprávu zkoumal, ale u Šmídových rodičů ji neověřil. Prý uvěřil Dražské, že rodiče jsou mimo Prahu... Byla za pádem komunismu nechtěná chyba novináře? Nebo to byla umně nastražená provokace? „Ani dnes nevylučuji pouta mezi StB a Dražskou. Ona byla drogově závislá a tito lidé byli pod státní kontrolou... Ale v životě se stává, že se všechno nedovíte...“ říká dnes Uhl.
Záhada 10.
Kdo stál za depeší doWashingtonu?
V roce 1997 zpřístupnili Američané soubor depeší, které koncem roku 1989 byly odesílány z pražské ambasády do Washingtonu. Mezi nimi byla jedna pozoruhodná z 19. listopadu. Američané posílají do vlasti tutéž informaci, která už vzrušovala celou zemi. Jistá Američanka podávala zprávu, že skutečně při zásahu na Národní byl jeden ze studentů zabit. „Oni tomu také věřili,“ připomíná historik Prečan. Jméno Američanky však zůstává záhadou, údaje, které by mohly vést k identifikaci osoby, která zprávu podala, byly zabíleny. V depeši se však píše, že se to Američanka dozvěděla od přítele, jenž strávil noc v nemocnici, kde čekal na zprávy o dívce, která utrpěla zranění. Z kontextu však vyplývá, že onou dívkou byla zřejmě zase Dražská... „Čili ta Američanka byla také obětí stejné mystifikace,“ říká Prečan.
Záhada 11.
Byli Dražská a Zifčák domluveni?
V čele davu mířícího na Národní třídu kráčel důstojník tajné policie Ludvík Zifčák. Tam předstíral vážně zraněného. Byli domluveni s Dražskou, která pak tvrdila, že na Národní zahynul student? „Jeho cílem bylo vetřít se do přízně studentů, založit studentské sdružení a být věrohodný - měl dlouhodobé úkoly,“ říká Bartuška. Otázkou je, zda byl skutečně zraněn, nebo to jen předstíral. Kvůli dramatickému účinku se prý přitom zabalil do vlajky. „Mně na jaře 1990 poté, co byl demaskován, řekl, že dostal ránu a byl v šoku. Celkem tomu věřím, ránu mohl dostat jako kdokoli jiný,“ popisuje Bartuška. Ale jeho roli nepřeceňuje. „Nevěřím, že by jeden člověk byl schopen zavést tisícihlavý dav tam, kam chce.“ Ale podívat se na to můžeme i opačně: jestliže nejsenzačnější zpráva z tehdejší Prahy je pouhou lží, proč by demonstraci nemohl vést provokatér?
Záhada 12.
Co chtěla KGB v Praze?
V listopadu 1989 přijíždí vysoký představitel sovětské tajné služby (KGB) do Prahy. Jedná se šéfem StB Alojzem Lorencem přímo v osudný večer. Mohli zrežírovat pád komunismu u nás? Vždyť od února 1948 Moskva věděla o všem, co se v Praze dělo. Jenže v roce 1989 Rusko už není obávanou diktaturou. Přestavba vedená Gorbačovem uvolnila pouta. Nebylo tedy v zájmu Moskvy připravit stejně tak pád diktatury i v Praze a umožnit nástup lepších, mladších a hlavně Moskvě nakloněných komunistů?
Záhada 13.
Byl scénář revoluce napsaný v Moskvě?
“Rusové neměli ani sílu, ani čas ovlivňovat události ve střední Evropě. I když „naši“ se toho doprošovali,“ říká režisér Pavel Kačírek, který natočil pro Českou televizi unikátní rozhovor s „otcem“ sovětské přestavby a někdejší Gorbačovovou pravou rukou Alexejem Jakovlevem. „Pád komunismu nebyl naší, ale globální záležitostí,“ dodává.
Záhada 14.
Proč byli komunisté k smíchu?
“Jakeše do koše!“ a „Dejte šaškům rolničky!“ skandovali studenti, když z Albertova zamířili na Vyšehrad. Když tam přišli, zase skandovali: „Jsme na špatném hradě!“ Vypadalo to, že komunisté jsou jen pro legraci. Byli? Zápisy z mimořádných zasedání stranických špiček 24. a 26. listopadu ukazují, že jejich účastníci byli skutečně bezradní. „Každý se stáhl, každý čeká, každý vyčkává, kdo za něj něco udělá. Soudruzi, vývoj je tak prudký, že nám nebude dána možnost reparát opakovat,“ rozohňoval se například Michal Špak ze Slovenska. Vysloužil si prý mohutný potlesk.
Záhada 15.
Proč netekla krev?
Komunisté sice byli k smíchu, ale kdyby se pustili do boje, měli by trumfy v rukou. „Ano, máme ještě možnost politickými prostředky situaci zvrátit. Navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici...“ hřímal ještě 24. listopadu na uzavřeném zasedání stranického vedení šéf armády Milan Václavík. Požadoval především obsadit televizi. Jeho názor v tu noc (zasedání trvalo přes půlnoc) nebyl ojedinělý. Na osudovém jednání však převládl postoj opačný: vše řešit bez násilí. Bylo to jedno z mála správných rozhodnutí československých komunistů... Nepřijali ho zrovna nadšeně.
Záhada 16.
Kam se vytratil Ladislav Adamec?
Začátkem prosince 1989 to vypadalo, že komunistický premiér Ladislav Adamec na Hradě vystřídá Gustava Husáka. Byl první, kdo při jednání s opozicí podal ruku Václavu Havlovi. Měl podporu revolucionářů a zdálo se, že i svých - komunistů. Jenže hned na začátku ztratil velkou část sympatií, když byl na masové demonstraci na Letné vypískán - nesmyslně požadoval zrušit plánovanou generální stávku. Nezískal jedny a ztratil druhé. Zůstal sám...
Záhada 17.
Proč nás to po patnácti letech tak vzrušuje?
Tehdejší pád komunismu přece ve skutečnosti až tak velkou záhadou není. Ale k vysvětlení některých věcí nazrál čas.
