„Že jsem mluvil na Albertově, to už dneska neví nikdo, ale že jsem ten člověk, co napsal Dračí doupě, to je vstupenka do každé společnosti,“ uvádí Martin Klíma s tím, že hru zná většina českých dětí a teenagerů.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Adam Drda, Kristýna Himmerová a Michal Šmíd. Paměť národa si tradičně v listopadu připomíná ty, kteří bojovali za naši svobodu. Už jedenáctým rokem proto pořádá veřejnou sbírku na podporu válečných veteránů a dalších bojovníků za svobodu. Symbolické květy vlčího máku najdete po celý měsíc v knihovnách, kavárnách či obchodech. |
„Spousta lidí má důvod líčit se v lepším světle než ve skutečnosti. To já mám taky, ale tady není důvod cokoli zamlčovat,“ říká, když mluví o svém členství v pionýrské organizaci a posléze v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Tak jako naprostá většina tehdejší mládeže prošel těmito oficiálními organizacemi. Své členství ale – opět jako většina – vnímal spíše jako formalitu.
V té době ho pohltil zájem o sci-fi a hry. V roce 1986 narazil v časopise 100+1 na článek „Smrt číhá v dračím doupěti“, který popisoval, jak američtí teenageři upadli do „pastí“ hry Dungeons & Dragons. „Hráči předstírají, že jsou bojovníky nebo čaroději. A stane se jim, že pak tomu uvěří: třeba se pokusí létat a při tom spadnou ze střechy,“ líčí obsah článku.
Martin Klíma s otcem a sestrou v Londýně v roce 1988.
Martin chtěl hru za každou cenu získat. Povedlo se mu to díky cestě do Anglie za otcem. „Naučil jsem se to a pak jsem to naučil své kamarády. Byli jsme tím fascinováni. Byla to brána do nového světa, úplně nový zážitek, odlišný od všech předchozích.“
Zachránil budovu matfyzu a získal odvahu
V roce 1987 nastoupil Martin Klíma na matfyz, obor biofyzika a chemická fyzika, do starobylých budov v ulici Ke Karlovu, které dobře znal i díky otci, který zde pracoval. Když na konci 80. let hrozilo, že je kvůli Pragerovu projektu nové nemocnice zbourají, sepsal proti tomu petici. Získal kolem 500 podpisů studentů i vyučujících a s překvapením na Útvaru hlavního architekta Prahy našel pochopení. Projekt nakonec padl a majestátní budovy stojí dodnes.
„Já si nemyslím, že jsem ty domy zachránil, spíš se nejspíš ukázalo, že tehdejší režim už na tak obrovskou investiční akci neměl peníze,“ domnívá se. Pochopil také, že panující komunistický režim není tak homogenní, jak se tehdy jevil. „Naplnilo mě to vírou ve vlastní nezranitelnost a poznáním, že pokud dělám něco, co není explicitně nezákonné, tak se mi nemůže nic stát.“
Oslavy 17. listopadu 2025 v Praze. Akce zdarma, program v centru |
Díky zájmu o sci-fi se Klíma skamarádil s Markem Bendou, spolužákem z matfyzu a synem disidenta Václava Bendy. Úspěch petice za záchranu fakultních budov je přivedl k úvahám o založení studentské platformy zcela nezávislé na tehdejších oficiálních strukturách. Oslovili podobně naladěné studenty z dalších fakult, leckdy též potomky předních disidentů, kterým režim už na konci 80. let tolik nebránil ve studiu.
Skupina čítající deset až dvacet lidí se scházela v parku na Petříně. Byli u toho také Jiří Dienstbier mladší, Šimon Pánek, Michal Semín, Jan Dus a další. Nezávislý studentský spolek dostal název STUHA.
Jak sci-fi pomohla svrhnout komunismus
Na matfyzu fungoval pod hlavičkou SSM už od 70. let klub přátel sci-fi jménem Villoidus viridis (latinsky huňáč zelený), který vydával stejnojmenný časopis. „Tehdejší režim vůči sci-fi neměl žádnou zásadní námitku, snad jen, že odvádí mládež od budování socialismu,“ vypráví Klíma.
Stal se šéfredaktorem časopisu a začal se setkávat se zástupci dalších studentských periodik sdružených ve spolku STIS (Studentský tiskový a informační servis) v klubu U Bílého koníčka na Starém Městě.
„Co tu dělám?“ říkal si, protože zatímco on měl na starost prakticky bezproblémovou sci-fi tématiku, jiné studentské časopisy řešily, co si ještě můžou dovolit otisknout a co už ne. Na sklonku osmdesátých let v časopisech tiskli rozhovory se zakázanými a exilovými autory a vůbec vůči režimu kriticky naladěné články. To vše pod hlavičkou oficiálního SSM.
Klíma tvrdí, že nápad uspořádat studentskou manifestaci u příležitosti Mezinárodního dne studentstva 17. listopadu vzešel ze schůzek nezávislých studentů. Říká, že právě touto akcí o sobě chtěla STUHA dát vědět, že existuje. Cítili, že protikomunistické demonstrace, které se zhruba od roku 1988 v pražských ulicích odehrávaly, se ocitly ve slepé uličce, chodil na ně omezený okruh těch samých lidí.
Padl proto návrh přizvat ke spolupráci SSM a jeho prostřednictvím získat pro akci oficiální povolení. Martin patřil k těm, kteří se přimlouvali za legální charakter akce. Došlo na hlasování a těsným poměrem se rozhodlo uspořádat akci spolu se svazáky.
Martin Klíma při připomínce albertovské demonstrace v roce 1990.
Poroba je horší než smrt, hlásal na Albertově
Martin Klíma čekal, že půjde o další z řady protestů a vše pojede ve starých kolejích. Šlo jim hlavně o to etablovat STUHU jako takovou. O to větší šok zažil, když viděl, kolik lidí se onoho slunného, ale chladného pozdního odpoledne v pátek 17. listopadu na Albertově sešlo.
Svým projevem, který zazněl v závěru programu, se trefil do bojovné nálady. „V této chvíli je pro budoucí svobodnou studentskou existenci nezbytné, abychom se zastali našich kolegů na vysokých školách, kteří jsou perzekvováni za svůj občanský postoj,“ vyzval dav.
„Napsal jsem ho tak, aby byl nenapadnutelný. Byla to doba jinotajů, narážek, byli jsme zvyklí takhle spolu komunikovat. A publikum tomu dobře rozumělo. A jsem si jist, že i ti svazáci tomu rozuměli, ale nemohli to formálně napadnout,“ líčí po letech.
Část projevu Martina Klímy na Albertově:Dnes vzpomínáme našich předchůdců, kteří neváhali nasadit svůj život při obraně práv, která považovali za nezadatelná – práva na vzdělání, práva na akademické svobody, práva na národní hrdost. Tehdy nepochybovali o tom, že poroba je horší než smrt a že o svobodu se musí bojovat, a nelze bez ní žít. Medik Jan Opletal byl zabit, devět studentských pracovníků bylo popraveno, české vysoké školy byly násilně uzavřeny. Ale studenti uhájili svou stavovskou čest! Obrana svobody – základního rozměru lidského života, obrana národní sebeúcty - to je poselství studentských demonstrací z počátků nacistické okupace. Toto poselství k nám přichází v době, kdy se mnozí studenti dožadují práva na svobodnou, nezávislou existenci. Dnes nebudeme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost a ještě více o budoucnost! My, studenti, máme především studovat a připravovat se pro společnost, jak se nám často připomíná. Ale mělo by to být také obráceně: tuto společnost bychom měli připravit pro sebe! Už jako studenti se musíme účastnit společenského života přinejmenším tak, abychom přispěli k tomu podstatnému: k mravní obnově... |
Poté, co se o pár hodin později někteří demonstranti ocitli na Národní třídě v policejním obklíčení, Klíma sebral odvahu a jako jeden z organizátorů chtěl s policisty mluvit. Neúspěšně. Zažil masakr na kraji Mikulandské ulice.
„Když jsem viděl ty policajty v podloubí, jak mlátí lidi, tak jsem měl pocit, jako když vidíte revizora. Vy se nesmíte tvářit podezřele a musíte přijít ve správném okamžiku, kdy ti revizoři něco dělají. Jenom nepatrným zrychlením chůze dosáhnete toho, že vždycky projdete. Oni ty lidi mlátili dost mechanicky. Tím ale nechci říct, že to byla sranda. Ale mně se tam povedlo proběhnout bez toho, aby se mi cokoliv stalo,“ vypráví.
„Dohrajeme to někdy jindy“
Ještě ten večer se stavil v nedalekém bytě Bendových na Karlově náměstí, aby si sdělili dojmy. K Bendům chodil často kvůli hraní dračího doupěte, na které během příprav na Albertov neměli čas, a proto se s přáteli těšili, že až bude po všem, tak se ke hře vrátí. „Hráli jsme si na ty elfy a trpaslíky a teď tam začali lidi volat: Martin Šmíd je mrtvej a podobně, tak jsme si říkali, tak to dohrajeme někdy jindy a šli jsme za svými povinnostmi.“
Klíma říká, že z dění dalších dnů mu vystupují jen kusé vzpomínky, které ne vždy dokáže časově zařadit. Stal se členem ústředního stávkového výboru, kam jednotlivé fakulty delegovaly své zástupce, a jedním ze tří tiskových mluvčích. Byl u jednoho z jednání s premiérem Adamcem a o víkendu 25. či 26. listopadu nesl na Letenskou pláň důležitý vzkaz Šimonu Pánkovi, který tam měl za studenty mluvit ke statisícovým davům.
Konkrétní – a v jeho očích zlomovou – vzpomínku má na dění v úterý 21. listopadu, kdy už Praha vřela, ale stále ještě fungovala informační blokáda vůči zbytku země, a navíc přišla zpráva, že se k Praze sjíždějí ozbrojení vojáci nebo příslušníci Lidových milicí. „Tak jsme sepsali nějaké prohlášení ke všem vládám světa a OSN. Nepamatuji si přesně, co jsme tam psali, ale ta myšlenka byla, že jsme to mysleli dobře, a pokud někdo říká, že jsme kriminální živly, které bylo třeba potlačit silou, tak lže,“ vzpomíná.
S prohlášením se Klíma s kolegy vydali nejprve na americkou ambasádu, kde zažili chladné přijetí. Studentské prohlášení okopíroval a kopii uschoval. Originál delegace potřebovala donést na ambasádu sovětskou.
„Přišel nějaký člověk, jehož funkci a postavení v té ambasádě dodnes neznám, vzal si náš papír a přečetl si ho. A říkal: ,Podle mého názoru se nemáte čeho bát.’ V tu chvíli jsem věděl, že je konec a režim skončil. Rusové od něj dali ruce pryč a československá komunistická strana se neodváží sama silou zasáhnout,“ líčí moment, kdy si poprvé uvědomil, co se vlastně stalo.
Ze studentského hnutí se po splnění požadavků studentů stáhl, školu dokončil, ale vědcem se nestal. Celý svůj profesní život zasvětil stolním a počítačovým hrám. Ještě z kanceláře stávkového výboru posílal faxy americkému vydavatelství, aby získal licenci na českou verzi hry Dungeons & Dragons. Nepřišla mu ale žádná odpověď, tak se rozhodl, že vytvoří vlastní upravenou verzi hry a nazval ji Dračí doupě. Stál také u zrodu studia Warhorse, které v roce 2018 zaznamenalo globální úspěch s titulem Kingdom Come: Deliverance.
Martin Klíma během natáčení rozhovoru pro Paměť národa.
„Výročí pozitivní změny, ale trochu jsme to přehnali“
Když bilancuje porevoluční vývoj, říká, že v české společnosti existují dva narativy – jeden hovoří o tunelářích, spálené zemi, krachu podniků, ten druhý naopak zdůrazňuje nebývalou míru svobody, možnosti podnikání i jiné seberealizace. Jemu samotnému je bližší druhý výklad.
Připomínání výročí sametové revoluce považuje za důležité: „Je to výročí pozitivní změny a oslava by se měla nést v duchu toho, co se nám povedlo, a ne toho, co se nám nepovedlo,“ říká Klíma
Dodává však, že současná společnost podceňuje rituály. „Vsadila na individualismus a racionalitu, což je pochopitelné rozhodnutí v kontextu doby po tom minulém režimu, který byl deklarovaně kolektivistický a vlastně hrozně iracionální. Ale bojím se, že jsme to trochu přehnali a že bez nějakých rituálů a určité schopnosti vnímat sebe jako součást celku ta společnost těžko může fungovat. Společnost je víc než soubor jednotlivců.“
