Lidé ho tu měli rádi. V éře nastupujícího komunistického režimu pro ně symbolizoval pokračovatele masarykovské tradice. S manželkou Hanou tu navíc trávil hodně času - mezi světovými válkami si tu totiž postavili honosnou vilu.
"Pamatuji si je oba. Jako děti jsme často chodili po mostě přes řeku a mávali jim, když byli na zahradě svého domu. Oni nás zdravili, na nic si nehráli," říká důchodkyně ze Sezimova Ústí Věra Pincová.
Manžele Benešovy si vybavuje jako sympatické lidi. Často prý chodili do města a povídali si s místními obyvateli.
"Vzpomínám si na den, kdy jsme šli s maminkou ke stromu republiky na náměstí. Pod ním byla umístěna kasička, do které vhodili peníze," dodává Věra Pincová.
. Edvard Benešdruhý prezident ČSR Narodil se 28. května 1884 v Kožlanech na Rakovnicku. Po začátku první světové války se aktivně účastnil odboje, spolupracoval s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem. V roce 1918 se stal ministrem zahraničí, po abdikaci Masaryka byl v roce 1935 zvolen hlavou státu. Ve funkci působil v letech 1935-1938, v období 1940-1945 jako prezident v exilu. V čele republiky stál ještě mezi roky 1945-1948. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 abdikoval, vystřídal ho Klement Gottwald. Edvard Beneš zemřel 3. září roku 1948 ve své vile v Sezimově Ústí. V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna kontroverzní zákon, který konstatuje, že "Edvard Beneš se zasloužil o stát". Proti tomu protestovali Rakušané a Němci. |
Beneš se stal prezidentem v roce 1935. Nastoupil do funkce po abdikaci Tomáše Garrigue Masaryka, se kterým stál v roce 1918 u vzniku samostatného Československa.
Masaryk ho chápal jako schopného politika, který se osvědčil na postu ministra zahraničních věcí - v dějinách ministerstva je také zapsaný jako nejdéle úřadující osobnost. Zahraniční politiku československého státu vedl od listopadu 1918 do prosince 1935. Jen pro zajímavost - porevolučním českým rekordmanem je Josef Zieleniec, který v čele ministerstva zůstal necelých pět let.
Už ve chvíli, kdy se Beneš stal hlavou státu, musel řešit hrozící nebezpečí ze strany Německa. Na sklonku 30. let se mezinárodní postavení Československa stále zhoršovalo. Maďarsko, Polsko i Rakousko navázaly spolupráci s Němci a o dohodu s Adolfem Hitlerem usilovali v rámci politiky usmiřování i Angličané podporovaní Francií.
Osudným okamžikem v jeho životě se tak stalo 29. září 1938. Zástupci čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie - podepsali v Mnichově dohodu, jejímž důsledkem bylo připojení pohraničních oblastí republiky (Sudet) k Německu.
"Edvarda Beneše, kterého Hitler pokládal za svého úhlavního nepřítele, z těchto jednání vyloučili. Smlouva vstoupila v platnost v okamžiku podepsání.
Československá vláda se pod pohrůžkou osamocené války rozhodnutí podřídila," nastínila historička Věra Olivová moment, který dodnes řada lidí Benešovi neodpustí - před Němci sklopil hlavu, 5. října abdikoval a opustil republiku.
Na jeho místo usedl člověk, který měl také silnou vazbu na jižní Čechy - Emil Hácha, rodák z Trhových Svinů na Českobudějovicku.
Po vypuknutí války vytvořil Beneš v Londýně exilovou vládu. I tady se však dopustil řady kontroverzních kroků.
Jedním z nich je československo-sovětská smlouva z roku 1943 týkající se vzájemné pomoci a poválečné spolupráce mezi Československem a Sovětským svazem. Moskva totiž hned po podepsání začala dohodu interpretovat jako příslib celkového politického a hospodářského propojení obou států.
Sledovala ho StB
Z druhé světové války vyšel Edvard Beneš jako vítěz. Obnovit demokraticky fungující republiku se mu nepodařilo.
"Republika v letech 1945 až 1948 příliš demokratická nebyla. Úvaha, že po druhé světové válce přišla demokracie a po ní totalita, je mylná," poznamenal východočeský historik a odborník na moderní dějiny Václav Veber.
Beneše zničil únor 1948. Ze svého úřadu odstoupil v červnu 1948 poté, co odmítl podepsat novou, komunistickou ústavu. Uchýlil se do Sezimova Ústí, kde ho střežila Státní bezpečnost. Tady ho také v září 1948 pohřbili.
. Pozemek pro svou vilu našli v Sezimově ÚstíMezi dvěma světovými válkami patřilo Sezimovo Ústí mezi nejdůležitější města na jihu Čech. Důvod byl jediný - svou rezidenci si tu vybudoval Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a od roku 1935 prezident Československé republiky. Město na Táborsku se tak stalo neoficiálním sídlem hlavy státu. Podle publikace Michala Koláře a Vladimíra Drhy "Edvard Beneš v Sezimově Ústí" hledali manželé Benešovi pozemek poměrně dlouho. Rozhodli se pro jižní Čechy. Údajně spolu kráčeli v srpnu 1929 po Táborsku, Beneš vylezl na pahorek nad Ústí a pronesl větu: "Tady to bude." Tvrdil, že právě zde objevil svůj vysněný terén. Vilu projektoval architekt Petr Kropáček. Sezimovoústecký návrh byl jedním z jeho posledních. Beneš od něj chtěl dům, který by se podobal těm, které znal z jihu Francie. Vyžadoval nízkou střechu, což bylo na tehdejší dobu velice neobvyklé. Velký důraz kladl také na podobu zahrady. Nábytek do vily, kam se manželé stěhovali v roce 1931, pořizovala Hana Benešová. Se zařizováním začala ještě v době stavby. Některé kusy nábytku nechala přestěhovat z pražské vily Na Zátorce, další postupně dokupovala. Snažila se sladit nové předměty se starožitnostmi. V interiéru nechyběla řada obrazů, pokoje zdobily sošky, keramika nebo lidové výšivky. Hana Benešová věnovala svému domovu maximální pozornost. A to především zahradě. Studovala odbornou literaturu týkající se botaniky či pěstování rostlin. Benešovi se však z vily dlouho neradovali. Když po podepsání mnichovské dohody opustili zemi, dostal se dům do rukou gestapa a začalo rabování. Po svém návratu musel prezidentský pár své sídlo renovovat. Benešovi tehdy procházeli těžkým obdobím, kdy se k moci drali komunisté. Mimo jiné začali plánovat stavbu své hrobky. V ní byl Beneš 10. září pohřben. Jeho žena Hana ho přežila o celé čtvrtstoletí. Když v roce 1974 zemřela, její urna putovala do Sezimova Ústí. Na dlouhé roky zůstal přístup k místu jejich posledního odpočinku uzavřený. |
