Vítězství nad německým socialismem a italským fašismem bylo dílem spolupráce mnoha armád a etnik, nejenom té ruské. Největší tíhu boje na vlastním území nesli především Ukrajinci a Bělorusové, do Ruska vnikli vojáci Osy (Řím, Berlín, Tokio) jenom poměrně nakrátko. Jejich válečná mašinerie se zasekla u Stalingradu, v tu dobu už začalo slábnout i německé válečné námořnictvo a do severských přístavů, zejména Murmanska, dorazily tisíce tun vojenského materiálu od Spojenců (GB, USA, Kanada,Austrálie).
Za Uralem se podařilo rozjet výrobu tanků a letadel, které vážně ohrozily i německé supertanky Leopard a Tiger. Pomohly k tomu i dodávky US technologie- třeba první lampy do tehdejších vysílaček pocházely z USA, později se vyráběly i v ruských továrnách. Rusko tehdy udělalo obrovský skok v technologii, z kterého těží dodnes.
Škoda jenom, že po válce došlo ke sporům a studené válce, kvůli Číně, Koreji a Vietnamu. Také ruské chování v "osvobozených" zemích Evropy odporovalo představám o demokracii- všude byly instalovány kolaborantské vlády. Tato čtyřicetiletá "studená" válka stála všechny zúčastněné mnoho obětí a hospodářských ztrát.
To by si měli i současní ruští představitelé uvědomit- zisk Krymu, Abcházie, Donbasu nebo Jižní Osetie nevyváží ztráty morální i hospodářské. K lepšímu se to v Rusku může změnit teprve po nástupu první nekomunistické mladé generace.
