Letos v říjnu vám bude devadesát let. Plánujete velkou oslavu?
Oslavím to, ale nemyslím, že moje narozeniny, byť i ctihodné, by zasloužily jakoukoliv širší pozornost. Je možné, že někteří darebové něco zorganizují, ale já v tom nebudu mít prsty. Vyhrožoval jsem, že když mě s tím budou obtěžovat, tak je vyženu.
S chemií jste začal ještě jako malý kluk. Co vás k ní přilákalo?
Všelijaká chemická zařízení, která jsem zahlédl u sousedů z dálky, se mi zdála velmi půvabná. Pak na prahu dospělosti se mi dostal do ruky časopis, ve kterém byly návody, jak udělat neviditelné inkousty a výbušné kuličky, což mě velice zaujalo.
Způsobil jste někdy doma výbuch?
Ano, jednou, naštěstí jsem z toho neměl průšvih. A právě tenkrát jsem získal vášeň pro chemii. Nechápu, jak ke mně mohli být rodiče tak nekonečně vlídní. Když mi bylo asi třináct let, nechali mě, abych si doma vedle kuchyně v místnosti, které se říkalo pokoj pro služku, vytvořil laboratoř. Věci, které jsem si do ní pořídil, jsem nikdy nevyhodil, a bylo to dobře, protože zhruba před třemi lety mě napadlo věnovat je Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského.
Jak se vám jako vědci pracovalo za socialismu?
Odmítl jsem opakovaně vstoupit do strany, přes dva roky jsem měl proto zákaz přednášet. Úřední důvod zněl, že bych kazil mládež. Díky tomu jsem však napsal svoji první publikaci. S přednáškou je vždycky dost práce, nestačí umět obor, musí to být promyšlené až do konce. Takže když jsem nesměl přednášet, měl jsem víc času psát.
Co vám tehdy nejvíc jako chemikovi chybělo?
Musím říct, že přes všechny trampoty jsem měl kus štěstí - když jsem měl přání, co se týkalo nějakého vybavení nebo chemikálie, vždycky se našel někdo, kdo měl lepší pozici a ten mi to sehnal.
Neměl jste někdy chuť emigrovat?
Neměl. Já jsem byl vždycky toho názoru, že místu, na kterém se člověk narodí, má sloužit. Mnozí mě kvůli tomu možná měli za trochu výstředního, nebo snad praštěného. Když se vracel znamenitý holandský chemik po roce v Americe, nabídl mi práci v Amsterdamu. Nabídl mi místo včetně dvou sekretářek a dobrých platových poměrů. Já mu ale hned řekl, že jsem odhodlaný neopustit Československo. Navíc ani v době nejostřejšího pronásledování jsem z toho nebyl nijak otrávený, já měl pořád vášnivě rád vědu, chemii a svoje blízké.
Rudolf Zahradník
|
Jednu dobu jste vedl studijní skupinu, ve které byla i Angela Merkelová. Jak na ni vzpomínáte?
Její manžel, Joachim Sauer, k nám přijel dřív. Byl energický, přihlásil se k nám s žádostí o praxi. Vyzpovídal jsem ho, po pěti minutách mi bylo jasné, že to je naprosto prvotřídní hlava. Souhlasil jsem, aby k nám nastoupil. Potom přijela i Angela Merkelová. Je to chytrá paní, pracovitá studentka, spravedlivý člověk. Moje žena Milena i já jsme ji měli velmi rádi. Byla to přirozená bytost a celý život je stejná, toho si velmi cením, to je známka charakteru.
Jak vzpomínáte na rok 1993, kdy jste se stal předsedou Akademie věd?
Tehdy za mnou přišlo snad dvacet kolegů, obsadili velkou místnost a požádali mě, abych vedl Akademii věd, což jsem rád udělal. Dělal jsem to s chutí, vzpomínám na to v dobrém. Měl jsem určité představy a za těmi jsem šel a podařily se mi naplnit.
Co si myslíte, že věda dnes nejvíc potřebuje?
Řeknu něco hrozně banálního - peníze. Provoz je drahý, kdo na tom šetří, nemůže na tom vydělat. Nemá smysl se pokoušet o cokoliv ve vědě, když není finanční zabezpečení.
Fandil jste Jiřímu Drahošovi, když se rozhodl kandidovat na prezidenta?
Samozřejmě. Měl stejnou představu jako já, proto jsem ho žádal, aby za tím houževnatě šel a kdykoliv měl pocit, že můžu z pozadí nenápadně posloužit, že budu k dispozici. Tato země má nárok mít jednou výraznou osobnost v čele státu, člověka s formátem, který by měl jasno, co stát potřebuje, a to by vydobyl ze zdrojů zdejších i ze světa. Člověka, který o tom, co chce, dokáže přesvědčit lidi, kteří rozhodují o penězích.
Vy jste nikdy neměl politické ambice?
To ne. Moje okolí chtělo, abych to zkusil, a já věděl, že to nezkusím. Znamenalo by to totiž položit se do toho natolik, jako jsem se před lety položil do vědy, teoretické chemie. S takovým nasazením bych do toho musel jít, a to by znamenalo, že bych musel všeho ostatního nechat. A na to jsem nebyl připravený.
Věda je v České republice dlouhodobě podfinancovaná, v porovnání s průměrem EU je věda v Česku v poměru k HDP značně poddimenzovaná. Průměr v EU je 2 procenta, v ČR v roce 2016, ze kterého je poslední statistika, 1,68 a toto číslo poslední roky klesá. Přitom jsme se ještě před několika lety blížili k evropskému průměru. V čem je problém?
Protože politici jsou spokojeni, když to nějak jde, jezdí k nám světoví odborníci, myslí si, že je všechno dobré. Není to pravda.
Myslíte, že aktuální systém, na základě kterého se přerozdělují peníze, je správně nastaven?
Ideální to není. Největší potíž je v tom, že když se někdo podívá na to, kolik věda stojí ročně, myslí si, že jsme bohatí. Naopak, jsme chudí. Chtělo by to do budoucna ještě víc investovat do vědy.
Kdo by měl rozhodovat o financování vědy?
Jako porotci by měli být čelní představitelé vysokých škol a Akademie věd. Nejsme v pozici, že bychom byli odstrčeni, ale pokud by to někdo nemohl vydržet v těchto relativně skromných podmínkách, musí jít jinam. Já jsem k tomu nikdy nebyl ochotný, říkal jsem si, že člověk má sloužit domovu.
Proč vás zaujala zrovna kvantová chemie?
Ze školy jsem věděl, jak fungují zkumavky, baňky, že se do nich něco slívá a byla hrozná legrace, když se čirá tekutina zabarvila dočervena. Ale brzy jsem zjistil, že v tom je mnohem víc.
Myslíte si, že české vědě v současnosti chybí výrazná osobnost?
Myslím, že to není špatné, pořád je dost výrazných osobností. Je to například chemik Josef Michl, který emigroval do Ameriky, Petr Čárský nebo Pavel Hobza.
Co si myslíte, že umožní chemie do budoucnosti?
To je mazaná otázka, protože jednotlivé části věd se sbližují, říká se tomu integrovaná věda. Dnes čistá fyzika, čistá chemie nebo botanika neexistuje. Samozřejmě někde bude jedno dominovat nad druhým, ale jinak jsou to integrované přírodní vědy. Samotné disciplíny nemají šanci. A myslím, že integrace bude postupovat. Bylo by nádherné, kdybychom měli jednotnou přírodovědu.
Na co jste nejvíce hrdý?
Mám radost, že se v této zemi uhnízdila dobře kvantová chemie, že zdejší týmy kvantově chemické mají ve světě velmi dobrou pověst, že tu vyrostlo tucet velice výrazných osobností. Je fajn, že si lidé z jiného zaměření uvědomují, že vzor integrace, k níž došlo v chemii, jim může být také platný.
Sešli jsme se ve vaší pracovně v Akademii věd. Jak často tu ještě býváte?
Pravidelně pondělí a čtvrtky, ale můžu tu být kdy chci. Ale na ničem velkém už nepracuji, to jsem si odbyl před lety. Chci dosáhnout toho, aby lidé pořád dbali na to, aby kromě toho, že se musí podporovat tato část matematiky, fyziky a chemie, musí to ale být dýchající systém.
Stejně jako Jiří Drahoš, i vy jste se svojí ženou celý život...
To se na mě usmálo jednou štěstí. Ona měla vždycky pro to, co jsem dělal, naprosté pochopení, nikdy mi nic nevyčítala. Vždycky o tom mluvila s respektem.
Snažil jste se ji přivést k chemii?
Když jsem byl mladý a pitomý, byla to moje touha, ale ona už měla naštěstí tenkrát rozum. Zůstala ženou, což je daleko lepší, než kdyby byla chemička.
Jaké životní období pro vás bylo nejšťastnější?
(Obrací se pro radu na svoji ženu). Tak vidíte, moje žena to vždycky ví nejlépe. Když jsme se zbavili bolševiků. To je ale pravda (smích).
Co považujete za největší pokrok v české vědě za posledních sto let?
Určitě zmíním Jaroslava Heyrovského a objev polarografie. Nejen kvůli tomu, že za to dostal Nobelovu cenu. Mám radost, že jsem měl párkrát možnost s mistrem hovořit, byl jsem tenkrát ještě docela mladý, vzpomínám na to s láskou a respektem, byl to noblesní člověk. Byl poznamenaný britským stylem. V Anglii studoval, pracoval. Jeho syn, který nedávno zemřel, byl podobný typ - zkrátka noblesní lidé a velcí učenci.