„Myslím, že požadavky studentů demokratické opozice se naplnily. Nepožadovali jsme nic konkrétního, protože jsme měli spíše představu o tom, jak fungují liberální demokracie, ne konkrétní zkušenost. A samozřejmě sen byl o něco lepší než skutečnost, ale to už tak v životě bývá téměř u všeho,“ řekl v Rozstřelu Pánek.
Dodává, že studenti v roce 1989 chtěli především svobodu, aby lidé mohli rozhodovat za sebe, samozřejmě za podmínky, že nezasahují do života jiných. S tím se pojí i zodpovědnost, kterou je potřeba přijmout. Právě se zodpovědností a svobodou se podle Pánka Češi stále učí nakládat.
„Chtěli jsme také fungující tržní ekonomiku, pluralitu názorů, myšlenek a svobodu zakládat a podnikat. A to nejen ve smyslu byznysovém, ale i v tom smyslu svobodně založit třeba divadlo nebo vysokou školu,“ vzpomínal.
Lidé chtěli mít možnost koupit si dovolenou z katalogu
Stávkující chtěli, aby věci, co nejsou zakázány, byly povolené. Právě to je podle Pánka zásadní rozdíl mezi demokracií a komunismem. V komunismu totiž vše, co nebylo výslovně povolené, bylo zakázáno.
„Je pravda, že jsme přechod na demokracii představovali naivně, že to půjde snadno. Myslel jsem, že nám stačí svoboda a tečka, volný trh a tečka, což byl samozřejmě nesmysl. Ostatně jsme ani nevěděli, jak složité je to předivo pod povrchem fungující demokracie,“ uznal.
Změna režimu městům a obcím prospěla, zůstaly ale i dluhy z minulosti |
Proto aby demokracie sloužila většině lidí, vyžaduje podle Pánka totiž i velké úsilí těch, kteří jsou na tom lépe. Právě tak mohou být do společnosti začleněni i ti, kteří na to už tak dobře nejsou.
Věděli však studenští vůdci v roce 1989, co lidé doopravdy chtějí? „Co se týče materiální stránky, vnímal jsem to tak, že většina z nás v národě chtěla mít možnost si koupit to, co viděla v katalogu Neckrmann, který čas od času přišel nebo to, o čem věděli, že se prodává v Německu,“ myslí si.
Taxikáři hlásili příjezd autobusů s milicionáři
„V prvních dnech jsme měli trochu strach z krveprolití. To, co nás znejistilo, byla zpráva taxikářů, kteří jako jiní volali do studentského centra a hlásili, co vidí. Říkali, že se z venkova sjíždí autobusy plné milicionářů,“ vzpomínal v Rozstřelu.
Brzy poté proto studenti vydali oficiální prohlášení ke všem státům OSN. Jeden zástupce s ním zamířil na americkou ambasádu, druhý na sovětskou. A právě na sovětské ambasádě se jim dostalo ujištění, že žádné krveprolití se konat nebude.
Ze studenta přírodovědecké fakulty studentským vůdcem
Nejprve se Šimon Pánek politicky příliš angažovat nechtěl a podle svých slov žil životem obyčejného studenta, který se zajímal o ekologii. „Nebyl jsem nějak aktivní, neměl jsem intenzivní potřebu či představivost přidat se k malému a extrémně odvážnému jádru disidentskému hnutí. Byl jsem obyčejný student přírodovědecké fakulty,“ říká o sobě.
Gorbačov hodil vedení KSČ přes palubu, vzpomíná poradce premiéra Adamce |
Ještě před revolucí v roce 1988 Pánek společně s Jaromírem Štětinou zorganizovali v Arménii humanitární pomoc obětem zemětřesení a vyhlásili neoficiální materiální sbírku. Československo se v prvních dnech totiž k pomoci nemělo.
„Rok a půl před tím jsme byli na Kavkaze lézt a poté v Gruzii a Arménii a strašně se nás to dotklo,“ vzpomíná.
Aby mohli jezdit po zemi, museli zfalšovat sovětské dokumenty. „Naštěstí neexistovali mobilní telefony a sítě, takže stačilo mít správnou propisku a dopsat to,“ říká.
O sedmnáctém listopadu se dozvěděl z rádia Svobodná Evropa
K angažovanosti ho přivedl jeho kamarád, se kterým jezdil na hory, student matematicko-fyzikální fakulty Martin Klíma. Právě z jeho strany a strany dalších studentů zaznívalo, že by se studenti měli nějak organizovat, protože jich na stávka proti komunistickému režimu chodí málo a jsou pasivní.
Začátek sametové revoluce Šimona Pánka zastihl na geologické brigádě na Šumavě. O dění v Praze se dozvěděl z vysílání Svobodná Evropa.
17. listopadu 89 mi syn popisoval, co zažil na Národní, vzpomínal Klaus v Rozstřelu |
„Řekl jsem si, proč já nejsem v Praze. Mrzelo mě to. Ale nevyhodnotil jsem, že ta demonstrace mohla vyústit v to, v co nakonec vyústila,“ rozpomíná se.
Spouštěčem toho, že by měl být v Praze, bylo to, že někdo ze studentů řekl, že budou stávkovat.
První dva týdny byly podle něj konfrontací stávkujících s komunistickou stranou a měly z počátku i revoluční charakter. Odpovídal tomu i zásah komunistů, při kterém zmlátili studenty. A právě studenti usilovali o to, aby česká společnost byla o těchto činech informována. Komunisté se ale poté stáhli a ustoupili.
„Vnímal jsem to tak, že komunisté ustoupili a řekli – tady máte tu moc, a my si ji v Občanském fóru převzali,“ říká.
Václav Havel rozhodně nechtěl být zvolen komunistickým parlamentem, proto se zeptal Mariána Čalfy, zda by nemohl nějaké poslance vyměnit. A on odvětil, že to není problém. Poté, co se stáhli, byli komunisté podle Pánka kooperativní. Myslí, že si vytvářeli prostor pro měkčí zacházení, možná, aby jim bylo následně i částečně odpuštěno.
Do politiky jsem nechtěl, přišlo mi to ve dvaadvaceti brzo
Po pádu komunistické strany ale do politiky Pánek vstoupit nechtěl. Ve dvaadvaceti letech mu to připadalo brzo. Přesto byl na kandidátce na 13. místě. Do parlamentu se dostal díky preferenčním hlasům.
„Měl jsem pocit, že politik by měl být člověk s nějakou větší životní zkušeností a také jsem si sobecky chtěl užívat svobody a cestovat,“ přiznává Pánek. Na to, že půjde do parlamentu nebyl připraven.
V církvi byli kolaboranti s komunistickým režimem, vzpomínal biskup Malý |
O třicet let později má při sledování politických jednání pocit, že by do nich měl vstoupit. „Žádnou kandidaturu ale neplánuji, asi to nevylučuji, pro nejbližší roky to ale neplánuji,“ uzavírá Pánek.
Šimon Pánek studoval biologii na Karlově univerzitě, studium však nedokončil. V roce 1989 byl jedním z hlavních představitelů celostátního stávkového výboru studentů, zastupoval je v delegaci Občanského fóra (OF) během jednání o vládě.
V červnu 1990 byl za OF zvolen do Federálního shromáždění, na svou funkci však brzy rezignoval. Poté se věnoval filmové produkci a působil také v Kanceláři prezidenta republiky. V roce 1992 se stal jedním ze zakladatelů neziskové organizace Člověk v tísni. V jejím čele stojí dodnes.
