Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvV programovém prohlášení vlády Petra Fialy se kabinet zavázal zvýšit veřejné výdaje na vzdělávání tak, aby odpovídaly alespoň průměru zemí OECD v poměru k HDP. Oficiální data Česka ale ukazují, že jsme zhruba o procento níže. Jak vysvětlíte lidem, že jste nesplnili slib?
Ne, určitě jsme ten slib nesplnili, to je třeba přiznat. Ten závazek byl učiněn dříve, než vypukla válka na Ukrajině, než přišla energetická krize a inflace. Musíme ale také říct, že mezinárodní srovnání je složité, protože data OECD jsou k dispozici se zpožděním, často jsou i několik let stará. Nevíme tedy přesně, jak se vyvíjely výdaje na školství v jiných zemích během krize. Obávám se, že mnoho států čelilo podobným potížím jako Česká republika.
A změní se alespoň trend?
V letošním roce už bychom ho měli znovu obrátit a veřejné výdaje na školství by měly růst, i když zřejmě nesplníme ten původní cíl.
Ale školství mělo přece být základní prioritou této vlády. Jsou v ní dva bývalí rektoři…
To je pravda, ale měřit prioritu pouze výdaji vůči HDP není úplně přesné. Český vzdělávací systém má specifika – například v poměru k populaci máme méně studentů než některé jiné země. Proto je možná přesnější sledovat výdaje na žáka, ať už vůči kupní síle nebo HDP na hlavu. V těchto statistikách si Česká republika vede lépe.
Nesrozumitelné rámcové programy
Došlo k odložení reformy financování nepedagogických pracovníků. Byla přesunuta na leden 2026. Bude do té doby lépe připravená?
Reforma je podle nás připravena dobře. Jde ale o celý balík změn, které se týkají financování regionálního školství, nejen nepedagogických pracovníků. Chceme například zohlednit socioekonomické zázemí žáků, podporovat práci s nadanými dětmi nebo regulovat velikost škol. Česká republika má třeba extrémně malé školy ve srovnání se zeměmi OECD.
Proč jste tedy reformu odložili?
Vyšli jsme vstříc požadavkům Asociace krajů, Svazu měst a obcí i Sdružení místních samospráv, které chtěly změnu provést v souladu s rozpočtovým cyklem na kalendářní, a nikoliv školní rok. Připouštím, že některé obce a kraje potřebují více času na přípravu.
Emotivní diskuse vzbudila také revize rámcových vzdělávacích programů. Četl jste celý dokument?
Nečetl jsem vše detailně, ale věnoval jsem se například dějepisu. Výsledek je prací šesti set odborníků, včetně učitelů.
Cituji z dokumentu, pane ministře: „Žák posoudí, jak se připomínání historických událostí podílí na utváření jeho osobní identity a identity lidí v jeho okolí.“ Mnoho učitelů si stěžuje na nesrozumitelnost podobných formulací. Myslíte si, že jsou srozumitelné?
Záleží na tom, jak budou tyto cíle interpretovány ve školních vzdělávacích programech. Není nutné se obávat, že dějepis bude o „identitě“. Učitelé mají dostatek prostoru a volnosti k tomu, jak konkrétní témata pojmou.
Už za dva roky by se angličtina měla učit od první třídy na základních školách. Ředitelé škol se ale obávají, že na tuto výuku nebudou mít dostatek učitelů.
Musíme začít tím, že si stanovíme jasný cíl, tedy aby se angličtina učila od první třídy a aby žáci na konci základní školy dosáhli vyšší úrovně, než je dnes běžné. K tomu ale potřebujeme učitele, učební materiály, online platformy na procvičování a další vzdělávací opory. Už dneska polovina škol vyučuje angličtinu od první třídy, takže nejdeme od nuly. Víme, že budeme potřebovat více učitelů, ale ve většině zemí, kde se angličtina vyučuje od první třídy, ji nevyučují anglisté, ale učitelé prvního stupně – elementaristé. Dohodli jsme se s pedagogickými fakultami, že v jejich vzdělávacích programech bude angličtina hrát větší roli, aby ji tito učitelé mohli kvalitně učit už v prvních ročnících.
Říkáte, že na polovině škol už se angličtina v první třídě vyučuje. Ale to chcete, aby šedesátiletí kantoři, kteří tento jazyk nikdy nedělali, učili děti?
Žijeme v jiné době než před třiceti lety, kdy byl přechod na angličtinu nesmírně složitý. Tehdy se ruštinářky musely přeučovat na angličtinu, zatímco dnes jsme v mnohem jednodušší situaci. Angličtina se už třicet let intenzivně používá ve vysokoškolském prostředí, a její znalost se stále zlepšuje. Mohu to potvrdit i ze své vlastní pedagogické zkušenosti – úroveň angličtiny se výrazně zvýšila. A jsou tu hlavně nové technologie. Umělá inteligence a další digitální nástroje zásadně mění výuku jazyků. Role učitele jazyků se proměňuje mnohem rychleji než dřív. Když jsem se jako dítě učil jazyky, paní učitelka musela ručně opravovat všechna naše cvičení a individuálně korigovat výslovnost. Dnes už tyto úkoly zvládne software.
Děti a AI
Takže bude děti učit umělá inteligence?
Dnes už existuje software, který dokáže významně usnadnit výuku jazyků. Část těchto nástrojů je samozřejmě komerční, ale naším cílem je nabídnout školám bezplatnou verzi, aby měly přístup k moderním technologiím bez finančních bariér. Je důležité si uvědomit, že výuka jazyků prochází zásadní proměnou – možná rychleji než jiné předměty, jako například dějepis, který se nedá snadno algoritmizovat. Angličtinu však lze stále více opřít o pokročilé technologie, které mohou výrazně usnadnit učení. Dnes už je také možné propojit školy s rodilými mluvčími i v menších obcích. Díky online nástrojům není nutné, aby každá malotřídka měla fyzicky přítomného rodilého mluvčího – kapacita těchto odborníků se dá efektivně sdílet mezi více školami.
V posledních letech se v Česku prohlubují sociální nerovnosti ve vzdělávání. Jak tomu chcete čelit?
Tento problém jsem označil za největší výzvu našeho školství hned na své první tiskové konferenci po nástupu do funkce. Už třicet let víme, že nerovnosti existují a že se zhoršují, přesto jsme dosud nezavedli žádné efektivní nástroje, které by je pomohly řešit. Klíčovým nástrojem musí být změna financování škol. Dnes máme systém, který byl paradoxně zaveden ČSSD a ANO v letech 2016–2018. Ten nezohledňuje prostředí, ve kterém školy fungují.
Málo naštvané ženy. Platová nerovnost v Česku je alarmující |
V jakém slova smyslu?
Každá škola dostává peníze podle stejného vzorce, bez ohledu na to, zda učí děti z dobře situovaných rodin nebo z vyloučených lokalit. To je plošný, rovnostářský, ale nespravedlivý model financování. Přitom v oblasti vysokých škol už desítky let funguje systém, který rozděluje finance podle výkonnostních ukazatelů – pokud má univerzita více zahraničních studentů nebo lepší vědecké výsledky, dostane víc prostředků. A my musíme něco podobného zavést i pro základní a střední školy. Dokud školy nebudou vědět, že za vyšší počet sociálně znevýhodněných žáků dostanou více úvazků, větší rozpočet na odměny a lepší podmínky pro přilákání kvalitních učitelů, situace se nezlepší. Musíme také začít systematicky měřit přidanou hodnotu škol, tedy jejich schopnost vytáhnout děti z nevýhodného prostředí směrem ke střednímu a dalšímu vzdělání.
Opravdu si myslíte, že problém sociální nerovnosti lze vyřešit jen tabulkami a financemi?
Samozřejmě že ne. Ale bez spravedlivého financování se tento problém nevyřeší nikdy. To vše je součástí zákona, který má projednávat Poslanecká sněmovna. Škola z vyloučené lokality by tak dostala více financí automaticky, bez nutnosti složitého žádání o projekty. Konkrétně by měla více učitelských úvazků, což by umožnilo například dělit třídy na menší skupiny nebo zavádět tandemovou výuku. A také by měla větší rozpočet na odměny, aby mohla přilákat nejlepší učitele, kteří jsou v těchto školách nejvíc potřeba.
Finance ale nejsou všechno, pane ministře.
Souhlasím, že finance nejsou všechno. Probíhají také změny v přípravě učitelů na pedagogických fakultách. Nový model klade větší důraz na praxi, aby byli absolventi lépe připraveni na práci v různých typech škol. Změnit situaci ve školství není otázka jednoho opatření, ale řady kroků. Ale pokud nezměníme financování, nic se nepohne. Já se už 20 let věnuji financování vysokého školství, a to i v mezinárodním kontextu. Jsem pevně přesvědčen, že základním nástrojem pro efektivní řízení veřejných služeb, jako je školství nebo zdravotnictví, je dobře nastavený finanční model. Bez toho žádná změna nebude fungovat.
