Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jako vyspělý stát s rozsáhlým civilním jaderným programem by to Česko technicky zvládlo,“ říká Visingr.
Jedním z nejsilnějších kandidátů na vstup mezi jaderné mocnosti je podle Visingra Ukrajina. Země, která čelí pokračující ruské agresi, už opakovaně vyslala signály, že o vývoji vlastního odstrašujícího arzenálu uvažuje.
„Začínám se klonit k tomu, že jaderné vyzbrojení Ukrajiny je téměř nevyhnutelné,“ říká analytik.
Připomíná také výrok prezidenta Volodymyra Zelenského o tom, že Ukrajina má takzvaný „plán B“. „Spousta lidí si to okamžitě přeložila: je to bomba,“ konstatuje Visingr s tím, že Ukrajina má podle odhadů více než tisíc tun jaderného odpadu, ve kterém se nachází přes sedm tun plutonia – dostatečné množství pro výrobu desítek až stovek jaderných hlavic.
„Samozřejmě extrakce plutonia z odpadu není jednoduchá, ale zvládnout se to dá,“ dodává analytik. Podobné debaty sílí i na opačném konci světa – v Jižní Koreji. Tamní veřejnost začíná zpochybňovat, zda by USA skutečně v krizové situaci riskovaly vlastní bezpečnost kvůli konfliktu s KLDR.
„Za studené války se říkalo, že Američané nevymění Bonn za Boston. Dnes se v Jižní Koreji říká, že nevymění Soul za Seattle,“ připomíná Visingr. Podpora vývoje vlastního jaderného arzenálu dosahuje podle průzkumů v jihokorejské společnosti dvou třetin obyvatel. I zdejší politická reprezentace podle něj připustila, že výroba jaderných zbraní není vyloučena.
Státy na hraně rozhodnutí
Velkým otazníkem zůstává Japonsko, které je technologicky připraveno udělat jaderný krok téměř okamžitě. Studie už v devadesátých letech označily Japonsko za tzv. paranukleární stát. „Existuje teorie, že Japonci už mají vyrobené všechny komponenty, které potřebují, a během několika týdnů by je dokázali smontovat,“ vysvětluje vojenský analytik.
Také Tchaj-wan měl v minulosti vlastní jaderný program a podle Visingra není vyloučeno, že se nyní v utajení oprašuje. V Austrálii pak sílí hlasy volající po vlastním arzenálu, což podporuje i fakt, že jde o jednoho z největších světových producentů uranu.
Také Írán podle dostupných informací obohacuje uran na úroveň, která je blízko použitelnosti pro jaderné hlavice. „Objevují se zprávy, že Íránu k bombě chybí jen pár měsíců,“ říká analytik.
To pochopitelně vyvolává reakce Saúdské Arábie, která už v minulosti financovala pákistánský jaderný program. Podle Visingra není vyloučeno, že existuje tajná dohoda o sdílení technologií či hlavic, pokud by si to Rijád vyžádal.
Mělo by se Česko začít seriózně bavit o své budoucí „jaderné“ roli?
Polsko, Německo, Švédsko
V Evropě se kromě Ukrajiny zajímá o jaderné zbraně například Polsko, které zvažuje jak vlastní program, tak připojení k tzv. sharingu, tedy sdílení v rámci NATO. Překvapivě se podobné diskuse začínají objevovat i v Německu.
„AfD už oficiálně prohlásila, že bude požadovat pro Německo jaderné zbraně. To by asi Moskvu příliš nepotěšilo,“ konstatuje Visingr. A podle něj také Švédsko mělo v době studené války rozvinutý nukleární program a spekulace o jeho obnovení nyní sílí. Podobné myšlenky se objevují i v Itálii či Turecku.
Můžeme jaderně chránit Evropu, rozhodne však jen prezident Francie, řekl Macron |
Zásadní roli může hrát i Francie. Prezident Emmanuel Macron několikrát hovořil o možnosti rozšířit francouzský jaderný deštník na další evropské státy. „Francie má arzenál zhruba 290 hlavic, většina na balistických raketách ponorek. Macron jasně zdůraznil, že rozhodovací pravomoc by zůstala výhradně na francouzském prezidentovi,“ připomíná Visingr.
Objevila se například možnost, že by francouzské stíhačky Rafale mohly být dočasně umístěné v Německu. Některým zemím by taková ochrana mohla stačit.
Československý projekt „Kladivo“
Málo známou kapitolou je podle Visingra i jaderná ambice Československa. Už v 80. letech probíhaly debaty o možnosti obohacování uranu vlastními silami. „Existovaly zvěsti, že přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně měla pohánět soustavu odstředivek.“
„Tato soustava by zajišťovala obohacování uranu pro československé atomové elektrárny. Ale když obohacujete uran na úroveň postačující pro reaktory, tak ho můžete obohatit i na úroveň postačující pro výrobu jaderných zbraní,“ míní analytik.
V první polovině 90. let pak náčelník vojenské rozvědky Radovan Procházka vypracoval dokument známý jako projekt „Kladivo“. V něm navrhoval, aby Česká republika vyrobila 20 až 30 taktických jaderných zbraní jako pojistku suverenity, s vědomím, že Rusko po chaotických devadesátých letech opět posílí.
Prohlédněte si unikátní elektrárnu Dlouhé stráně, ekologové ji nechtěli |
Podle Visingra má Česká republika všechny technologické předpoklady pro vývoj jaderné zbraně, pokud by se tak politicky rozhodla. „Za investice v řádu jednotek miliard dolarů by to naše země zvládla. Není to částka, kvůli které bychom zbankrotovali.“
Zároveň ale upozorňuje, že k takovému kroku neexistuje politická vůle. Reálněji proto vidí možnost připojení k sharingu v rámci NATO, zejména s ohledem na nákup letounů F-35. „Ty jsou schopné nést jaderné zbraně. Některé státy jako Nizozemsko nebo Německo s nimi v této roli počítají, u Polska je to jeden z hlavních důvodů pro jejich pořízení.“
Vojenský analytik zdůrazňuje, že nevolá po okamžitém jaderném vyzbrojení ČR. „Neříkám, že potřebujeme tyto zbraně hned. Ale měli bychom o tom začít vést seriózní politickou, veřejnou diskuzi, aby se to nestalo dalším tématem, které vláda vytáhne jako králíka z klobouku a pak se diví, že dvě třetiny lidí jsou proti,“ uzavírá Lukáš Visingr.
