Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvCelkem třináct příběhů z jejich podcastů teď vychází knižně a knížku pojmenovali stejně jako svůj pořad, tedy „Hlasy zločinu“. Popisují třeba notoricky známou kauzu „diskotékového krále devadesátek“ Ivana Jonáka, všímají si nebezpečných vražedkyň Barbory Orlové a Jaroslavy Fabiánové a rekapitulují také kauzy útěkáře Ladislava Winkelbauera či Davida Berdycha a mnoho dalších.
„Nápad na podcast nebo knihu jsem nosil v hlavě už dlouho, protože řadu příběhů jsme skutečně zažili přímo osobně s aktéry. Mluvili jsme s nimi a natáčeli jsme o nich reportáže,“ říká Kvasnička.
Smrt Winkelbauera z pitevny
„Chtěli jsme prostě propojit naše novinářské zkušenosti a z nich jsme vybrali ‚the best of‘, tedy to nejlepší, o čem jsme psali a natáčeli. Kuba měl zkušenosti s tím, když zpovídal vrahy přímo ve věznicích a já jsem zase býval za policejní páskou na místě činu. Navíc za sebou máme rozsáhlý archiv Krimi zpráv na Primě,“ doplňuje Janata.
Když začali Václav s Jakubem připravovat Hlasy zločinu, stáli před dilematem, zda budou popisovat velké případy světové kriminalistiky nebo se zaměří cíleně na české kriminální podsvětí.
„Jsme přesvědčeni o tom, že případ, který se odehrál v Česku, v rodném městě, prostě někde poblíž, dodá příběhům to skutečné koření. Prostě vykradená trafika vedle v ulici je pro lidi zajímavější než sériový vrah na druhé straně zeměkoule,“ myslí si Janata.
Při natáčení případů vznikla řada zajímavých nebo napínavých momentů. Příkladem může být díl věnovaný Ladislavu Winkelbauerovi. Utečenec se v devadesátých letech skoro tři čtvrtě roku skrýval na svobodě. Dvojnásobný vrah přemohl strážné během převozu k výslechu. Při druhém útěku dokonce proboural strop své cely.
Ženy vraždí s hysterií
„Na závěr natáčení podcastu o tomto vrahovi jsme se loučili s tím, že nevíme, jestli zemřel, nebo jestli žije. Ale měli jsme z jednoho internetového zdroje informaci o tom, že zemřel. Podcast vyšel a pak nám hned na Instagram psala jedna paní a říkala: Prosím vás, kluci, je na 100 procent mrtvý. A já se ptám: Dobrá, ale jak to víte? A ona na to: Já ho totiž pitvala. Oběsil se spolu se svou manželkou a já ho měla na pitevním stole. Takže mohu skutečně potvrdit, že Ladislav Winkelbauer je mrtvý,“ vzpomíná Kvasnička.
V knize si autoři všímají i dvou vraždících žen: Barbory Orlové a Jaroslavy Fabiánové. Liší se podle Kvasničky ženské „vraždění“ od mužského? „Je třeba říct, že u Fabiánové je opravdu mimořádně vidět zlost na muže. Když vraždí muž, tak cynicky řečeno je to většinou čistější, není tam obvykle tolik ran. U Fabiánové to byla ženská hysterická zlost a nenávist k mužům. Ona svoji první oběť ubodala šídlem do obličeje.“
To podle něj říkají i policisté: „Když chceš někomu ublížit, tak ho zabiješ. Ale když někoho fakt nenávidíš, tak bodáš šídlem do obličeje, i když už je mrtvý. Ženy do toho vkládají více emocí.“
Oba novináři pak přiznali, že jejich nová kniha je pomyslným exkurzem do devadesátých let, do dynamického období krátce po sametové revoluci. To zdůrazňuje i obal knihy, který připomíná videokazetu VHS a také hned první kauza: podnikatel Ivan Jonák.
„Ale rozhodně nechceme z těchto lidí dělat hrdiny. Ani z Ivana Jonáka,“ říká Kvasnička. „Setkal jsem se s ním, když vyšel po osmnácti letech z vězení. A zanechalo to na mně významnou stopu, protože on byl skutečným symbolem devadesátek.“
Jonákovy devadesátky a vrah z fakulty
„V jeho Discolandu vzniklo hned několik gangsterských skupin, během dvou let se tam vytvořilo české podsvětí, scházely se tam mafiánské, policejní i další složky podsvětí a on byl dokonalý vizionář a manažer. A podle mě skutečně nechal zavraždit svoji manželku. I podle soudu. Samozřejmě na základě důkazů, které tehdy byly k dispozici, je těžké říct, jestli by to dnes před soudem obstálo,“ uvádí k Jonákově Kauze Kvasnička.
A dodává k tomu: „Prostě je to vrah, člověk, který objednal vraždu své manželky a devadesátky ho zničily.“
A kde mají oba novináři etickou hranici? O čem jsou schopni informovat bez morálních zábran? Podle Václava Janaty je důležité o tom v rámci stále populárnějšího formátu „true crime“, tedy skutečných zločinů, otevřeně a bez cenzury hovořit. „Narážíme na to stále, zda je správné o masových vrazích vůbec mluvit.“
Vrah z fakulty a Klánovic se mstil celé společnosti, radikalizace se nepotvrdila |
Podle něj byla klíčovým zlomem střelba na Filozofické fakultě UK. „Všichni jsme řešili, do jaké míry bychom měli o střelci něco vědět. Osobně si myslím, že když o něm nebudeme mluvit jako o konkrétním člověku, je to chyba. To není správná cesta. Samozřejmě o něm nebudeme mluvit tak, aby to bylo návodné.“
A chtěli by natočit rozhovor s Davidem Kozákem, kdyby střelbu na fakultě přežil? „Samozřejmě že ano. Přece musíme vědět, co je to za člověka, který změnil českou společnost a zkazil všem lidem Vánoce. Kdyby se o něm mlčelo, stane se naše společnost ještě paranoidnější a vzniknou tím jenom další podněty ke spekulacím a konspiračním teoriím,“ uzavírá Kvasnička.
Je pro Jakuba Kvasničku a Václava Janatu etickou reportérskou hranicí informování o odporných detailech souvisejících s vraždami dětí? Jak se s tím vypořádali v případě Aničky Janatové? A které případy budou mapovat v dalších dílech Hlasů zločinu? I na to odpovídali oba novináři v Rozstřelu.
