Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv
Redaktor MF DNES Tomáš Lánský a fotoreportér Petr Topič se rozhodli zažít Ukrajinu trochu jinak, než ji známe z válečného zpravodajství. Zajímalo je, jak vypadá každodenní život Ukrajinců, jak se lidé staví k válce po 10 měsících od začátku ruské invaze a jak vůbec fungují v místech, kde je sice válka přítomná, ale není každodenní.
„Oni jsou neuvěřitelně zocelení. A jejich schopnost žít normálně v nenormální situaci to jenom potvrzuje. Rozstřílené či rozbombardované domy jsou schopni i přes nedostatek materiálu během pár měsíců opravit. Restaurace a kavárny jsou plné lidí. Dokonce i v Buče, kde vidíte důkazy ruských zvěrstev na každém rohu, život normálně funguje. My jsme se tam bez problémů najedli a zaplatili kartou. A když jsme se tam s těmi lidmi bavili, tak nám došlo, že oni jsou tak neuvěřitelně technologicky našlápnutí a k tomu tak utužení, že pro ně nebude problém nás ekonomicky přeskočit, jakmile tam skončí válka“, popisují své zkušenosti Tomáš Lánský a Petr Topič.
E-government na Ukrajině funguje skvěle
Technologická vyspělost byla jednou z věcí, která oba reportéry fascinovala. „Ten stát si vyvinul systémy, které mu pomáhají přežít. Vidíte to dobře právě na jeho aplikacích, na formě komunikace, kdy není čas zabývat se zbytečnou byrokracií. Například jejich e-government neskutečně šlape. Oni mají elektronické naprosto všechno, veškeré doklady, které potřebujete pro komunikaci s úřady, kartičky zdravotních pojišťoven, daňové doklady. Vše mají v mobilu a tímto způsobem komunikují s úřady,“ vysvětluje fotoreportér Topič.
OBRAZEM: Jak žít na Ukrajině normální život, aby vás nezabil dron nebo raketa |
Zároveň ale upozorňuje, že situace je stále pro Ukrajince velmi zatěžující. Jen se rozhodli, že se válkou zkrátka nenechají v rámci možností omezovat.
„Mají dost ruských útoků. Ale rozhodně se jim nehodlají poddat,“ dodali hosté Rozstřelu s tím, že Ukrajinci je často ujišťovali, že tohle Rusům, nebo jak jim oni říkají Orkům či Rašistům v odkazu na spojení slov Rus a fašista, nikdy nezapomenou.
Ne jestli válku vyhrají, ale kdy ji vyhrají
Oba reportéři se přitom podle svých slov nikdy nesetkali s nějakými známkami beznaděje. „Oni neztrácejí humor a ani víru. Tam se nedebatuje o tom, jestli válku vyhrají, ale kdy. Na dotaz kdy tedy, nám vždy s mrknutím oka řekli, že do Velikonoc,“ vzpomíná Topič a doplňuje:
„Důležitou součástí jejich boje je i symbolika a speciálně si libují ve skrytých vzkazech. Mají například vystavenou tu zničenou ruskou techniku před kostelem svatého Michala v Kyjevě, hned vedle sochy, která je sice teď zakrytá, ale je to socha princezny Olgy. Ta byla v 10. století regentkou Ukrajiny, která se velmi sofistikovaně a cílevědomě dokázala pomstít svým nepřátelům. Další příklad: jedinou věc, kterou nechávají v potemnělém městě zářit široko daleko je místní ruské kolo. Je pořád prázdné, ale svítí do světa. Jako by říkali Rusům – chcete něco zničit? Zničte si svoje kolo.“
Oba hosté vysvětlili, že by byla chyba se domnívat, že život na Ukrajině je v těchto dnech lehký.
„Hrozná je ta nejistota. Pokud zrovna nejste v nějakém městě, které je přímo zasažené některým z útoků, tak ten život vypadá relativně normálně. Ale v jakýkoliv okamžik se to může změnit. A vy musíte mít přehled o tom, kam se schovat. Když budete v Kyjevě, půjdete třeba do podchodu nebo do metra. A když budete v jiném městě, tak musíte vědět, kde je nějaký kryt, případně podnik, který je ve sklepě pod zemí,“ říká Topič a dodává, že oba dva mají doposud v mobilech nainstalované aplikace, které je varují před blížícím se útokem.
A to i když je telefon vypnutý. Ostatně zrovna ve středu ráno, když už byli doma v Čechách, se jim aplikace opět rozezněly. Varovaly před dalším z raketových útoků, který tentokrát zasáhl centrum Kyjeva.
„Pokud se nestihnete dostat do úkrytu, tak další doporučení je pravidlo dvou stěn. Zkrátka schovat se do nějakého místa v budově, kde vás od vnějšího prostředí dělí alespoň dvě stěny, jedna proti samotnému výbuchu, druhá proti tlakové vlně“, vysvětluje Topič další z pravidel, která mají Ukrajinci za deset měsíců už pod kůží.
„Pro nás to třeba navenek může někdy vypadat bezútěšně. Ale vnitřně, za těmi zdmi, já osobně viděl šlapající stát, který si jde cíleně za svým, protože musí, nic jiného mu nezbývá. On má jedinou možnost, buď zvítězí nebo zanikne,“ říká Tomáš Lánský.
Přiznává ale, že byly chvíle, kdy měl i on slzy na krajíčku. „Když vidíte shořelá auta, ve kterých jel někdo, kdo měl děti, protože na zadních sedadlech jsou plyšáci, a ta auta jsou úplně rozstřílená a vám je jasné, že nikdo v nich nemohl přežít. To vám opravdu zatrne.“
Realitu války také intenzivně vnímal na místě, kam Ukrajinci sváží tanky a jiná vojenská vozidla po Rusech. „Vidíte ty vojenské bestie, které smrdí naftou a olejem, naživo, zblízka a to působí úplně jinak, než ve zpravodajství,“ pokračuje upřímně.
Jožin z bažin v kyjevském metru
Reportéři také popsali setkání se ženou, která zmrazila svůj úspěšný byznys a šla jako dobrovolnice pomáhat do nemocnice zraněným vojákům.
Či pocity, které měli, když je uprchlíci z východu země hostili v provizorních podmínkách polorozpadlého domu, a přesto je nechtěli nechat odjet bez výslužky. Odpověděli i na otázku, nakolik je oficiálně prezentovaná ukrajinská jednota cítit mezi běžnými lidmi. A přidali úsměvné historky o panice, kterou způsobili v hotelu falešným poplachem či zážitek s Ukrajincem, který jim poté, co zjistil, že jsou Češi, zazpíval bezchybně písničku Jožin z bažin.
A dodali, proč je podle jejich názoru důležité Ukrajině i dál pomáhat. Na závěr přiznali: „Ať už fandíte Ukrajině, nebo Rusku, a takoví lidé jsou tu také, tak minimálně ta síla, která z Ukrajinců vyzařuje, si zaslouží neuvěřitelný obdiv, respekt a uznání. Protože nevíme, jak bychom se v podobných situacích zachovali třeba my.“
