Je srpen 1968, den po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Zítra od ní uplyne devětatřicet let. MF DNES se podařilo získat podrobné informace o této dosud téměř neznámé kapitole srpnových událostí.
Ke všemu odhodlaní muži byli vyzbrojeni plastickými trhavinami, protitankovými střelami, samopaly a padáky.
"Shora přišla zpráva: ´Sověti unesli Dubčeka´. A doprovázel ji rozkaz: ´Dubčeka i s ostatními osvobodit a přivézt zpět.´ K akci jsme vybírali jen ty nejlepší, i když jsme byli i podle dnešních kritérií špičkově vycvičeným útvarem k diverzním akcím v týlu protivníka,“ vzpomíná Jiří Dufek, tehdejší náčelník štábu výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově.
Výsadkáři se snažili získat informace, kde Dubček je. Zprávy byly neurčité. Podle některých měl být Dubček na utajeném místě v Československu, jiné hovořily o Polsku.
Holešovská kasárna obklíčily sovětské tanky, ale výsadkáři se v noci – Rusům pod nosem – přemístili do Hostýnských vrchů, kde v úkrytech čekali na rozkaz k Dubčekově vysvobození. "Že nám šlo o život? O tom nikdo nepřemýšlel. Převládal těžko popsatelný vztek, že nás ´spojenci´ přepadli a my v tom zůstali sami,“ říká Jaroslav Janků, jenž se na přípravě výsadkářského komanda podílel.
Posledním impulzem "jít do toho“ byl dodnes nepříliš známý masakr v Prostějově. Tehdejší velitel výsadkové roty Petr Čejka vzpomíná: "Kolona Sovětů v centru města zabloudila, když jeden z nich nechtěně vystřelil do vzduchu. Možná z nervozity. Hned nato se ale rozpoutalo peklo. Ti Kazaši začali střílet do všech stran. A pálili po všem, co se hnulo, i poté, když se kolona rozjela. Vybavuje se mi třeba obrázek explodujících televizorů vystavených ve výkladní skříni prodejny.“
A výsledek? Čtyři mrtví civilisté a osm těžce zraněných.
"Museli jsme už něco udělat. Chtěli jsme obnovit zákonnost v zemi,“ řekl později zástupce šéfa vojenské rozvědky Jaroslav Vinkler. Právě on nařídil vyslat výsadkáře k Dubčekovu osvobození.
Pokud by Sověti zjistili, že jim v zádech číhají ke všemu odhodlaní výsadkáři, podnikli by vše k jejich likvidaci.
"Dnes to vyzní naivně, ale už nikdy potom jsem u vojáků neviděl takovou míru odhodlání a vlastenectví bránit napadenou republiku... i kdyby je to mělo stát život,“ říká Jaroslav Janků, jenž komando k vysvobození Dubčeka připravoval.
Vypískali i Jakeše
O neohrožených postojích holešovských výsadkářů svědčí i následující detail. Když k nim dorazil pozdější generální tajemník KSČ Milouš Jakeš, aby vysvětlil omyly, které vedly k "bratrské pomoci spojeneckých armád“, vojáci ho vypískali a ještě si na Jakeše v Praze stěžovali, aby byl předvolán "ke stranické zodpovědnosti“. Ale i tím si podepsali svůj pozdější ortel.
A jak to dopadlo s akcí osvobozovacího komanda? Po třídenním vyčkávání v lese se vrátilo v tichosti do kasáren. Vyšlo najevo, že Dubček i s ostatními československými politiky je už v Moskvě.
"Kdyby byli v Praze či někde na Karlštejně, tak bychom do toho šli. Chtěli jsme dokázat, že nerezignujeme... útok na Moskvu ale postrádal smysl,“ vysvětluje Janků.
Doposud nebylo známo, že holešovští výsadkáři spolu s dalšími útvary rozvědky ze Zbiroha a Litoměřic zajišťovali svými vysílačkami svobodné rozhlasové vysílání. To oficiální totiž Sověti hned v počátcích okupace zpacifikovali.
Okupanti zuřili. Podle badatele Milana Macáka z Vojenského zpravodajství byla později zkoumána trestní odpovědnost všech zpravodajců, kteří vysílání rozhlasu umožnili. Všem hrozilo obvinění z velezrady.
7. výsadkový pluk zvláštního určení byl nakonec s cejchem "kontrarevoluční“ rozprášen. Ale v aktérech holešovského dramatu zůstává dodnes hořkost, že jejich útvar nebyl rehabilitován.
"Označili nás za zrádce a nepatrné torzo pluku poslali jako hlupáky a vrahy do Prostějova k převýchově,“ konstatuje s hořkostí Jaroslav Stross, který měl Dubčeka ze sovětského zajetí vysvobodit.
Malou náplastí budiž někdejším výsadkářům uznání velitele 601. skupiny speciálních sil z Prostějova Milana Kovandy, jehož jednotka pokračuje v tradicích Holešova: "Skláním se před nimi. Při okupaci Československa se drželi přísahy – bránit zemi. I když na to většina z nich později i vyhazovem z armády doplatila.“
