Když mluvím s Američany o cizích jazycích a jejich studiu, většinou mi odseknou něco ve smyslu „eh, umím anglicky, tak co bych se učil něco jiného“. Kašlou Američané a Angličané na studia cizích jazyků?
Nevím jak Angličané, ale u Američanů to určitě pravda je. Maximálně se učí ti, co žijí u hranic s Mexikem nebo Kanadou, ale jinak ne. Nikdo je k tomu u nás ani moc nenutí a nevede, abych byl upřímný. Není to tak, že bychom nerespektovali cizí kultury, ale nemáme to prostě zapotřebí, protože se ve světě domluvíme. Pak je to taky otázka patriotismu. Po Státech určitě uslyšíš „jsi v Americe, nauč se anglicky“, ale to je opravdu malé procento lidí. Osobně neznám nikoho, kdo by takhle vyřvával, ale děje se to, to nepochybně.
Když jsem někde v zahraničí, tak je mizivá šance, že mně a mé rodině bude někdo rozumět. Což mě přivádí ke dvěma otázkám – jaké to je, že ti skoro všude na světě rozumí vzhledem k tomu, že jsi Američan? Ta druhá je, že ti všude rozumí, takže nemáš soukromí...
Je to tak obojí – vlastně kamkoli přijdu, tam je dnes velká šance, že se s angličtinou domluvím a dostanu, co potřebuji. Zároveň je ale fakt, že pak nemám moc kam „utéct“, když jsem někde v zahraničí se ženou, tak se vlastně té angličtiny nezbavíme a nemáme řeč, které by nikdo nerozuměl, to je pravda. Ti, co nemluví anglicky, mají podle mě tu výhodu, kdy si rozumí jen mezi sebou a ostatní jim ne, jsou unikátní. I proto jsem se chtěl učit jiné jazyky. Mluvit anglicky prostě není nic speciálního. Je to požehnání i prokletí.
Španělština je druhý nejpoužívanější jazyk na světě, ty ses ale dal na portugalštinu. Proč? Už ses jí učil ve škole, tak proč si ji nepiloval dál?
Jak jsem říkal, jsem zářný příklad toho, že jsem se ve škole učil cizí jazyk spíš z donucení. K jazykům jsem přilnul až na vysoké škole. Byla tam jedna moje profesorka z Kolumbie a její projev mě nadchnul. Ale chtěl jsem se učit něco nového a tou dobou jsme se chystali do Brazílie na šampionát ve fotbale. Chytlo mě to, hltal jsem každé nové slovo a navíc s tebou lidé mluví úplně jinak, když spustíte jejich jazykem, byť blbě.
Za sebe můžu říct, že jsem nadšená, když někdo ze sebe začne lámat česká slovíčka.
No přesně, angličtina už dneska nikoho moc nepřekvapí ani neohromí, ale pořád je to skvělý most pro dva lidi, kteří se chtějí domluvit a propojit se. Chtěl jsem se ale učit něco neotřelého, ale zároveň jazyk, kterým mluví hodně lidí, takže jsem se pustil do portugalštiny místo španělštiny a pak do češtiny. Ke španělštině už se pravděpodobně nevrátím. Je totiž trochu ošemetná v tom, že i když jí mluví většina lidí, nejste pro všechny stejně „atraktivní“.
Jak atraktivní?
Momentálně už jsem youtuber na plný úvazek, ale jako španělsky mluvící youtuber nejste automaticky populární všude, kde se španělsky mluví. Jste populární jako Španěl ve Španělsku, ale už třeba ne ve Venezuele. Kdežto v Brazílii máte s portugalštinou více než 200 milionů potenciálních posluchačů.
Takže je to o popularitě?
Nebylo to tak od začátku, ale měl jsem štěstí, že jsem si portugalštinu vybral. Po Americe má druhé největší publikum pro youtubery, takže když mluvím o kulturních rozdílech, je to pro ně zajímavé, protože mám dosah pro obě strany. Ale hlavně ten jazyk fakt miluji.
No dobře, ale český jazyk je někde na 80. pozici v četnosti hovořících.
To nevadí, líbí se mi stejně jako portugalština.
Mám pár oblíbených rčení. Naprostá pravda je třeba vaše rčení „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“. Čeština mi neuvěřitelně rozšiřuje obzory.
Našel jsem dům předků, ale nešel jsem dovnitř
Byla čeština první volba?
První ne, ale poslední ano. Rozhodoval jsem se ještě mezi rumunštinou, nebo ruštinou a taky japonštinou, ale tam jsou opravdu těžké psané formy jazyka, takže čeština vyhrála. A pořád jí mluví víc než deset milionů lidí, takže nemám pocit, že bych se učil něco nesmyslného, to vůbec ne. Vzhledem k tomu, že také učím Brazilce anglicky, chtěl jsem začít něco nového. Potřeboval jsem být zase začátečník, potřeboval jsem znovu zažít ten start od nuly, memorování slovíček, znovu si to projít a pak dávat tipy jak na to „studentům“ a sledujícím. Na to jsem ale potřeboval jazyk, který je úplně jiný než ty, co znám. Řekněme že kdybych pokračoval třeba francouzštinou, italštinou, španělštinou nebo jinými románskými jazyky, tak bych trochu podváděl.
Kvůli podobnosti v pravidlech?
Ano, nebylo by to ono, nebyl bych prostě ten klasický začátečník jako ostatní a ty moje „rady“ a příspěvky by nebyly autentické. Angličtina je germánský jazyk, portugalština románský a pravidla jsou úplně jiná, takže jsem chtěl zase zažít ten pocit, že se učím něco, co jsem v životě neviděl a je to jako z Měsíce. Což u češtiny rozhodně bylo.
Tvoje prababička byla z Čech, takže se češtinu učíš kvůli svým kořenům. Ale nežiješ tady, nijak s Českem neobchoduješ. Nemáš k tomu žádný jiný důvod než ten, že tě to baví?
V podstatě ano, prostě mě to baví. Baví mě, jak mi čeština rozšiřuje obzory do slovanského světa, který jsem předtím nikdy nechápal. A taky jsem chtěl o rodině najít co nejvíc informací.
To jsi je sháněl do stromu života?
Tak nějak, dalo by se říct.
Jak se Američanovi v Americe hledají informace o příbuzných v Česku?
Veškeré informace jsou vlastně od praprapra… nevím kolik prarodičů zpátky, ale moje babička byla stoprocentní Češka, která v Čechách ale nikdy nežila a ani česky neumí. Takže jsem si to zjišťoval jak se dalo, prapraprarodiče byli z Kladna. Hledal jsem po úřadech, jak to šlo. V jednom z videí jsem prozradil jména svých předků a sledující z Česka, konkrétně jedna genealožka z Moravy, mi pomohli. Jedním bylo Karnoš, kterých je v Česku málo, takže to bylo jednodušší. Díky tomu, že na Kladně byl jen jeden, dostali jsme se až někam do roku 1630. Byla to zábava a hodně jsem se díky tomu naučil jak o Česku, tak o češtině. Dokonce jsem našel i dům, kde měl děda žít, ale nešel jsem tam, když jsem v Čechách byl.
Tys našel přesné místo, které jsi hledal a nešel jsi dovnitř? Nezaklepal, nezeptal se, nic?
Ne a jsem na sebe strašně naštvaný! Ve videích apeluji na svoje sledující a v podstatě studenty, aby mluvili, mluvili, mluvili. Že to je to hlavní, mluvit, a nemusí to být vždycky dobře. Nebát se, mluvit, neostýchat se, dělat chyby a pak je opravovat. A sám jsem to neudělal...
Už chápu „ty“ a „vy“!
V čem ti čeština pomohla?
Hodně třeba v pochopení některých knížek od ruských autorů třeba, kde jsou u nás překlady krkolomné.
Narážíš na dělní „ty“ a „vy“? Už když jsme se spolu spojili, tak jsi mi jako první řekl „nebude vadit, když si budeme tykat?“ To jsem od Američana nečekala.
Proč ne?
Vy máte you a You, které jsou v podstatě stejné, a ten rozdíl tam není tak markantní. Netušila jsem, že mezi tím už v prvním e-mailu mezi tím rozpoznáš rozdíl.
No a to je přesně ono. Já to taky nevěděl, ale až s češtinou jsem přišel na to, co se tím v nějaké knížce myslí. A zjišťuji, jak moc se můj život za poslední tři roky díky češtině zlepšil, beze srandy. V angličtině se řekne maximálně tak „sir or madam“, ale nic víc. Pro příklad můžu uvést
Máš na mysli nějakou konkrétní pasáž?
Je to v části, kde se Oblonskij hádá se ženou, ale pak se postupně usmiřují. No, a je tam pasáž, kdy spolu doma všichni obědvají a jeho žena mu tyká, což předtím nedělala. V angličtině je ta pasáž popsaná jako že „ho jeho žena oslovovala poněkud familiérně v druhé osobě jednotného čísla“. Což jsem předtím zaprvé hned nepochopil a za druhé to zní šíleně. Věděl jsem, že něco takového v češtině je, že je to i v jiných jazycích, protože to má třeba španělština, ale v češtině je to na úplně jiné úrovni. Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem k tomu udělal samostatné video, protože jsem až teď pochopil, „co tím chtěl básník říci“.
Takže znáš i pár přísloví a slovních hříček.
Znám, mám pár oblíbených. Naprostá pravda je třeba vaše rčení „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“. Neuvěřitelně mi to rozšířilo obzory.
Pro ty „správné“ překlady je podle odborníků potřeba studovat i dobové výrazy nebo kulturu, tak to třeba dělá profesor Hilský u Shakespeara. To samé je pro tebe čeština – rozšiřování obzorů a studium kultury?
Shakespeara v češtině jsem tedy ještě nečetl, ale rozšiřuje mi to povědomí o mentalitě a životním stylu lidí z různých koutů světa a věřím, že se to tak děje i spoustě dalším lidem, kteří se ponoří do cizího jazyka.
Sedm různých pádů a ještě tři vzory?
Je čeština květnatá, nebo je to podle tebe jen náš alibismus a je zbytečně složitá?
Jelikož jsem vědecky založený, je to pro mě výzva, pro mě to není alibismus a čeština je pro mě strašně květnatá a hezká. Záměrně říkám opakovaně pro mě, protože pro spoustu ostatních lidí je pravděpodobně zbytečně složitá. Řekněme, že to přirovnám k počítači, ale takovému tomu starému, stolnímu počítači, žádný ultrabook. Když to přirovnám k němu, tak mi během mluvení v angličtině běží jeden, dva procesy a počítač to zvládá. Ale během mluvení v češtině mi jede v mozku – počítači – asi sedm různých procesů v jednu chvíli. To procesor začne „chroupat“ všechny informace a zahlcovat se, zahřívat.
Jaké ty „procesy“ jsou pro tebe nejhorší, které ti běží najednou?
Časování má každý jazyk, ale u češtiny je to ještě třeba to tykání a vykání, což je pro mě něco unikátního. Je tu skloňování slov a sedm různých pádů, což je jeden velký proces. Pak tři vzory? To je taky obrovská skupina. Větné vidy ještě pomalu nevím, co znamenají. Takže než řeknu jednu větu v češtině správně, je to několik úkonů, které k tomu musím udělat, což jsem u jiného jazyka nezažil a fakt mě to baví i frustruje.
A podle tebe to u angličtiny není tak těžké? Když je to tvůj mateřský jazyk, tak to máš asi trochu zkreslené.
Nemyslím si, že by to bylo tak těžké, ale třeba výslovnost je v angličtině asi zbytečně těžká, ten rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem. To v češtině není – co je psáno, to je dáno a nemá to zpravidla jinou výslovnost. Pak je v angličtině víceméně daný slovosled. V češtině si se slovy můžete hrát, skládat je podle toho, na co chcete dát důraz. To v angličtině moc nejde.
Dobře, ale zase máme daleko méně časů, jsou prostě tři a není tu žádný předminulý, předpřítomný, průběhový a další.
Jasně, ale zase říkáte „kéž bych byl býval byl věděl“, což se dá sice v normální mluvě zkrátit, ale je to součástí jazyka. Pak jsou tam výjimky, ustálená pravidla, která jsem zatím taky nerozklíčoval. Ale ano, „my“ máme zase třeba frázová slovesa, ale podle mě je čeština daleko variabilnější, květnatější a možná i složitá, ale pořád krásná.
A ty výjimky tě nejvíc trápí?
Mě nejvíc trápí to skloňování, které je složité. Ale zase miluji ten český výběr sloves, které dokážou přesně popsat, co myslím. Američan potřebuje k vyjádření se pět slov, kdežto Čech jedno a pro to jedno sloveso máte ještě dvě další jako možná synonyma. Tím se vlastně dokážete vyhnout všem těm předminulým a dalším časům.
Další výzvou pro mě bude znakový jazyk, ten bych se chtěl naučit. Je to zase úplně něco jiného, co se budu učit od začátku. Máme syna, kterému bude rok a půl a znakujeme s ním hodně.
Mám rád „šňůru“, nesnáším skloňování
Česky mluvím od malička, pro mě je ten jazyk přirozený a jeho skladbu už vlastně nevnímám, ale je čeština logická, nebo ne?
Podle mě je neskutečně logická a nemusíš se něco učit, aniž bys nevěděla proč. Jako jsou třeba v němčině členy der, die, das u slov, které se prostě musíš naučit společně s daným slovem a nijak to neodvodíš. Je ale jedna věc, která není úplně logická a je to dané variabilitou slovosledu. Jestli jsem si správně všiml, tak se většina těch důležitých slov dává na konec věty kvůli důrazu. Tehdy je potřeba mít i ten jazykový cit. Vymluvit se a mluvit s lidmi v češtině, vnímat jazyk víc a déle, koukat se na filmy, poslouchat hudbu a mít to jako takový poslední kousek skládačky.
Čeština má také hodně diakritiky. Jedním z tvých oblíbených slov je šňůra, kde jsou skoro všechna, portugalština má také několik znamének. Pomáhá ti v učení, nebo spíš dělá nepořádek, že jsi diakritiku znal už dřív, protože angličtina má maximálně apostrof?
Nepomohlo to, ale spíš ublížilo. Důrazy jsou jinak. Třeba lékárna je portugalsky farmácia, ale ten důraz je naopak krátký. Takže ve výsledku v češtině slabiky zkracuji místo abych je prodlužoval a plete se mi to. Přízvuk a důraz bylo vlastně to první, co jsem na češtině zkoušel, to znělo teprve srandovně.
Ale „Ř“ ti takový problém nedělalo, jako je tomu u většiny cizinců.
Ne, jakmile jsem se ho technicky naučil, tak nedělalo. Větší problémy mi dělá „R“, když je po „Z“, třeba zázrak, zvracet, zrovna a další. Samozřejmě, že moje „Ř“ nezní perfektně, ale jazyk si na tom nelámu.
A na čem si ho lámeš?
To skloňování... prostě chci říct slovo láhev a nezapnout u toho všech těch sedm osm procesů v hlavě – v jakém je to pádě, čase a kdo to říká. Jestli je to předmět, nebo podmět, jestli je to z láhve, nebo v láhvi. Jestli je to jedna láhev, dvě láhve, nebo dokonce to samé, ale v jiné souvislosti jako je se dvěma láhvemi... Chci říct prostě něco o láhvi a k tomu je dalších snad 50 způsobů, jak slova vyskloňovat. To je zábavné a současně frustrující, když ti to nejde a neumíš ani správně počítat. V tomhle srovnání bylo „Ř“ procházka růžovou zahradou při letním dešti.
Stanovil sis nějakou další výzvu, kterou chceš pokořit? Snažíš se o slovenštinu, v ruštině ti nevyhovuje azbuka, ale zase jsou to podobné jazyky, takže by to pro tebe nemusela být taková dřina.
U slovenštiny to bylo spíš jen na vyzkoušení, neumím jí a ani není mým cílem se ji začít intenzivně učit. Pro mě bude další výzvou znakový jazyk, ten bych se chtěl naučit. Je to zase úplně něco jiného, co se budu učit od začátku. Máme syna, kterému bude rok a půl a znakujeme s ním hodně. Výzkum z 80. let dokazuje, že hluší rodiče, kteří komunikují se svými hluchými dětmi znakovým jazykem s nimi začínají interagovat a komunikovat zhruba o tři až šest měsíců dříve, než rodiče s dětmi v mluvené řeči. Děti lépe napodobují gesta než slova.
Takže už se učíš znakovou řeč?
Měl jsem online pár lekcí s učiteli, kteří umí znakovou řeč. Vysvětlovali mi, jak ve znakové řeči komunikovat, jak poskládat věty, jak ten jazyk vlastně funguje. Otázka je vlastně až na konci věty ve smyslu „Ty knihu přečíst chceš?“ a dodat k tomu ta potřebná gesta. Je to i hodně o výrazu tváře, což jsem netušil. Už jsem se naučil znaky všech zvířat, které má Finn v obrázkové knížce. Ale Finn není hluchý, ale znakujeme a umí už tak 50 znaků, což je pro mě impozantní.
A manželka se učí česky?
Moc ne, nebo nijak aktivně, ale snaží se. Zná třeba 500 slov v portugalštině, protože pořád slyší mě, jak si povídám s lidmi z Brazílie. Ale česky se neučí, protože to nemá zapotřebí a nebaví jí to. Což mě mrzí, ale má prostě jiné zájmy. Většina Američanů je líná se naučit aspoň „Ahoj, děkuji, na shledanou, prosím“ v jazyce země, do které jedou. Přitom je to milionkrát lepší zážitek, když mluvíš s lidmi v jejich rodném jazyce. Chápeš takové ty drobnosti, místní vtipy, černý humor, pořekadla, víš, že existuje rivalita mezi Brnem a Prahou...
..jako mezi New Yorkem a New Jersey.
Přesně. Když umíš anglicky, doslechneš se aspoň, že něco takového existuje. Stejně tak se dozvíš spoustu nuancí díky znalosti jazyka toho druhého. Třeba česká příjmení jsou hrozně vtipná a mají příběh, to u Američanů není.
Jo? A jak bys přeložil do angličtiny moje příjmení?
To jsem si taky říkal, co to vlastně znamená a pobavilo mě to. Žádnou Anne Richsoon jsem nikdy nepotkal, tak se mi zalíbilo, protože Roy je celkem běžné.
Gavin Roy (32)Má doktorát z meteorologie, absolvoval několik stáží, ale ve skutečnosti jako meteorolog nikdy nepracoval. Jako youtuber má kanál v českém jazyce pod názvem Tady Gavin, kde sdílí svoje pokroky v učení. Díky tomu se naučil lepší sebeprezentaci a teď je před kamerou rád. Původně ale nikdy nechtěl být televizní rosničkou, nýbrž pracovat v meteorologickém výzkumu. Učení jazyků sebe i ostatních ho baví daleko víc. Vyrostl v Ohiu, kde nikdo nemluvil jinak než anglicky. Jako první se učil španělštinu a to až na střední škole, protože většina Američanů (dětí) se do té doby žádný jazyk povinně neučí. Bylo to pro něj ale jen nutné zlo - teoretický předmět u kterého si nedovedl představit, že ho někdy bude v životě používat a potřebovat. Na vysoké si ale musel vzít několik hodin ve španělštině, kde jedna z profesorek byla z Kolumbie. Hodně ho inspirovala, konečně viděl, jaké to je mluvit s někým v jeho rodném jazyce. Pak se přestěhoval do Colorada, kde studoval doktorát. Tehdy si uvědomil, že by se rád naučil cizí jazyk tak, aby mohl s domorodci mluvit jejich řečí. Vybral si portugalštinu, protože jel s přáteli na světový pohár ve fotbale do Brazílie. Španělštinu má rád, ale nemluví plynně. Víc se soustředil na portugalštinu a protože jsou si jazyky velmi podobné, je pro něj těžké mluvit gramaticky správně ve španělštině. Jednoduše do toho míchá portugalštinu.  |
