Policisté stále zjišťují, co předcházelo nedávnému utonutí třiadvacetiletého mladíka a jeho o dva roky staršího kamaráda v přírodním koupališti v obci Annín na Šumavě. Jistě se zatím ví jen to, že chtěl jeden druhého zachránit, když se topil, pod hladinou však zůstali oba (psali jsme zde).
„Tonoucí se snaží najít cokoli, čeho se může chytit, aby dostal ústa nad hladinu a nadechl se. Nerozlišuje, čím si pomůže. Pokud nahmatá člověka, pevně ho sevře a může ho utopit, protože má v tu chvíli obrovskou sílu,“ přibližuje záchranář Ondřej Brunn, který mimo jiné školí právě i plavčíky.
Do této situace se může dostat i ostřílený vodní záchranář, nebo se týká vyloženě laické pomoci?
I když je člověk zkušený a trénuje klidně i několikrát týdně, může ho situace překvapit. Ani plavčíci u bazénů nesmí bez pomůcky do vody a stejné je to u vodních záchranářů. Prioritní je zdraví člověka, který pomáhá, ten musí udělat vše pro svoji bezpečnost.
Ne každý ale dokáže střízlivě uvažovat o svém bezpečí, když ve vodě vidí lapat po dechu kamaráda, blízkého či někoho, za koho má odpovědnost.
Ano, je to těžké, v Česku jsme přece zažili tragédii, kdy se na jezu v Olomouci utopili tři lidé. Vodácký instruktor se snažil zachránit tonoucího žáka a o život kromě nich přišla i učitelka, která se za nimi také vrhla (o případu čtěte zde). Jez nebyl dobře zabezpečený. Ale nejen v takovém extrémním případě je reálné riziko, že se zachránce může nakonec stát zachraňovaným.
Ondřej Brunn z týmu Vodní záchranné služby Brno-město
I v klidné vodě může tonoucí dítě stáhnout pod hladinu dospělého?
V tu chvíli má tonoucí, ať je to kdokoli, obrovskou sílu. Pokud člověka sevře, je to pro něj často konečná. Pro vodní záchranáře existují různé rady, jako třeba pokusit se zanořit a vysmeknout, ale tohle účinně provést je velmi těžké.
Kdy je bezpečné se k tonoucímu přiblížit?
Rozlišujeme aktivního a pasivního tonoucího. První se snaží udržet hlavu nad hladinou, máchá rukama. Ten když zachránce chytí, už ho většinou nepustí. Uvádí se, že po minutě až dvou přechází tonoucí do pasivní fáze, kdy už ztrácí vědomí. Pokud leží bezvládně obličejem ve vodě, což leží skoro vždy, dochází k zástavě dechu a oběhu. K aktivnímu tonoucímu se člověk bez pomůcky nesmí přiblížit nikdy. Tím ale ́rozhodně neříkám, že je lepší čekat, až bude pasivní.
Trénovaní záchranáři mají techniku, díky níž umí zjistit, zda je pokus o záchranu bezpečný...
Vodní záchranář tohle dokáže zkontrolovat, protože tonoucí se sice může jevit bezvládně, ale po doteku se ještě z posledních sil probere a vystartuje. Kvůli kontrole tohoto rizika lze kopnout do ruky tonoucího - když nezareaguje, je bezpečné k němu plavat. Tohle ale určitě není záchranná strategie, o kterou by se měl pokoušet laik.
Co by měl tedy laik zvážit a udělat, aby sám nepřišel k újmě?
Je pravda, že laik o tomhle nebezpečí často vůbec nemusí vědět. Pokud je možnost, ideální varianta je zachraňovat ze břehu nebo z veslice či jiného plavidla. Říkáme, že nejlepší záchrana je taková, aby se záchranář nenamočil. Až pokud to nejde jinak, jde se do vody.
Primární je samozřejmě zavolat tísňovou linku a vždy si k sobě sehnat pomoc - kolemjdoucího, přivolat člověka na lodi opodál, zkrátka nezachraňovat sám. Druhá nezbytnost je opatřit si pomůcku, třeba klidně i improvizovanou - nikdy do vody neskákat bez ní, to nejde ani u školených lidí, riziko je neúnosné a vždy je potřeba především dávat pozor, aby to neodnesli oba.
Co všechno lze jako takovou pomůcku použít?
Cokoli, co plave. Klidně nafukovací lehátko, pomůcku pro výuku plavání dětí, vestu, pádlo, nebo v nejzazším případě třeba i kus plovoucího dřeva. Princip by měl být ten, aby předmět sloužil jako bariérová pomůcka pro podání s rozestupem. Když po zachránci tonoucí vystartuje, nahmátne jako první předmět, zachytí se ho a zachránce je v bezpečí.
Přeplavat řeku je o zdraví, na vodě dostaly přednost motorové čluny |
Dítě tedy může utopit dospělého, zvládlo by ho naopak i zachránit?
Máme kurzy pro děti od jedenácti let, ty jsou po roce či dvou schopné ve vodě narovnat a táhnout dospělého. Učí se na dlouhou ruku podávat záchranářský pás, házet se záchranným míčem, kruhem. Trénovaný slabší jedinec to může v takových případech zvládnout, ale těžko si představím výrazně menšího člověka, který by byl schopen tohle dobře zvládnout bez pomůcky.
Šéf vodních záchranářů Českého červeného kříže nedávno pro MF DNES uvedl, že se u nás ročně utopí kolem dvou set lidí, což je v přepočtu na obyvatele čtyřikrát víc než třeba v Německu. Čemu to přisuzujete?
Lidé podceňují nebezpečí hrozící u vody a přeceňují vlastní síly, třeba neznají prostředí natolik dobře, ale přesto si ledacos troufnou. Dělají riskantní věci, chodí plavat sami a klidně i daleko a středem rozlehlých vodních ploch. Druhý faktor je alkohol.
Je záchrana opilého člověka ještě o to složitější, má třeba snahu se chytat ještě zuřivěji?
Spíš je větší riziko, že se do situace, kdy bude pomoc potřebovat, dostane. Když už se topí, je v takovém režimu, že ze sebe vydá všechno, aby se zachránil, ať už je omámený nebo ne. Bude se s ním ale hůř komunikovat a bude hůř reagovat na podněty.
Aby se tonoucímu snažil pomoci opilý zachránce, který nemá schopnost posuzovat či je malátný, je velké riziko pro oba. Bohužel spousta letních radovánek je spojena s konzumací alkoholu a člověk pak není schopen adekvátně reagovat. Je o to jakémsi furiantství a nezodpovědnosti.
Máte z brněnské přehrady osobní zkušenost, že by tonoucí stáhl pod vodu svého zachránce?
Nemám, tady jsme častěji než k samotnému tonutí voláni ke zdravotním zásahům. Třeba jsme zachraňovali muže, který pil alkohol na léky a ve vodě ztratil vědomí. Také jsem byl u případu anafylaktického šoku, lidé s těmito problémy s sebou mají nosit léky, ale spousta z nich to nedělá, což je problém, protože jako vodní záchranáři jim lék nemůžeme podat, i kdybychom ho měli.
Náš tým jsou většinově dobrovolníci, lidé, kteří to mají jako koníčka. Mají kurzy záchrany z vody, ale nejsme zdravotničtí pracovníci.
Zrovna na brněnské přehradě jste na místě po vodě často rychleji než záchranáři se sanitkou, ale zdaleka ne u všech vodních ploch je takto rychlá pomoc dostupná.
I mimo komerční lokality u větších nádrží většinou jsou vodní záchranné služby, ale není to nařízení ani vynutitelné, lidé tam zkrátka sloužit chtějí. Pokud je člověk mimo hlídanou lokalitu, nemůže čekat rychlou pomoc. Dojezdový čas záchranné služby je standardně do dvaceti minut. Proto je lepší se nepřeceňovat, plavat kolem břehů, ne prostředkem, i trénovaný člověk může mít slabost či jiný problém - i na závodech proto zpravidla dohlížejí na zkušené plavce z lodi.
