Po návratu do Iráku by mě zabili. V Česku jsem skončil omylem, říká migrant

  0:01aktualizováno  0:01
Bylo mu teprve dvacet, když se rozhodl opustit rodnou zem a odejít z Iráku. Mosul tehdy ovládl Islámský stát a jemu hrozila smrt. Mladý Saeed H. se tak vypravil na nejistou cestu do Evropy. Místo plánovaného Finska ovšem skončil v České republice. Teď už zde žije čtvrtým rokem. „Nechtěl jsem být deportován zpět. Přemýšlel jsem, že se zabiju,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

Saeed byl nelegální uprchlíkem. Do České republiky přišel z Iráku. (4.7.2019) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Pocházíte z Iráku. Kdy jste se rozhodl, že opustíte rodnou zemi? 
V roce 2014, krátce poté, co Mosul obsadil Islámský stát. Tehdy tam panovala velká bída, lidé neměli co jíst, nebyla práce. Nefungovaly nemocnice, státní úřady a všechny školy byly zavřené. Vzpomínám si, jak islamisté zabili uprostřed dne na silnici člověka. A to jen kvůli tomu, že se pokusil vzít rohlík. Tehdy mi bylo jasné, že musím opustit zemi. Kromě toho jsem se dostal mezi „nechtěné osoby“ na seznamu Islámského státu.

Jak se to stalo?
V roce 2012 jsem nahlásil kamarádům v armádě dva muže, kteří nastražovali bombu. Šli se tam se mnou podívat, jenže ona najednou explodovala čtyři metry od nás. O dva roky později, když nás obsadil Islámský stát, začaly čistky mezi lidmi. Hledali nebezpečné osoby a zejména ty, u kterých měli podezření, že spolupracují s armádou či jsou na ni napojeni. Díky tomu jsem spadl mezi „nechtěné osoby“. Musel jsem odejít.

Fotogalerie

Kudy jste utíkal?
Odešel jsem přes Sýrii do Turecka, kde jsem zůstal šest měsíců. Tam žádné papíry a uprchlíky neřešili. Tehdy začala jedna z prvních větších vln migrace směrem do Evropy. Rozhodl jsem se, že to zkusím taky.

Proč? Lákala vás vidina bohaté Evropy?
V Turecku jsem neměl co dělat. Pracoval jsem sice ve dvou různých zaměstnáních, jenže zaměstnavatelé mi neplatili. Chtěl jsem se také vrátit ke studiu, ale tam to nebylo možné. Proto jsem se rozhodl zkusit štěstí v Evropě. Nejdřív jsem se přesunul do Izmiru, kde jsem hledal pašeráky lidí. První pokus nebyl moc úspěšný. Našel jsem člověka, kterému jsem dal zálohu 50 dolarů. Jenže on zmizel a já přišel o peníze.

Jak jste věděl, že najdete pašeráky zrovna v Izmiru?
Byli tam na každém kroku. Fungovalo to jednoduše. Například tak, že v restauraci slyšeli rozhovor dvou cizích lidí, kteří chtěli utéct, a tak se zvedli a šli jim nabídnout své služby. Nepředstavujte si, že každý pašerák má svou vlastní kancelář, ve které přijímá uprchlíky a probírá s nimi jejich přesun (smích). Takhle to nefunguje.

Nakonec jste měl štěstí.
Narazil jsem na „hodnějšího“ pašeráka, který mě společně s dalšími pozdě večer odvezl v dodávce na pláž. Na daném místě byl připraven člun. Pamatuji si, že už tenkrát na něm sedělo 40 lidí, včetně rodin s dětmi. Háček byl v tom, že měl dvě hrubě přelepené díry. Ne všichni měli odvahu nastoupit, i když pašeráci vyhrožovali zbraněmi. Já ale do člunu vlezl.

Na člunu bez kapitána

Kolik lidí nakonec člunem jelo?
Takových 42 až 43 určitě. Co je však důležitější – člun byl maximálně pro 30 lidí.

Plul s vámi na lodi i pašerák?
Ne. To oni nedělají. Loď řídil někdo z nás, člověk s nulovými zkušenostmi. Za tu službu nemusel pašerákům platit. K břehům Evropy nás dostal přibližně za šest hodin.

Neměl jste strach, že se člun potopí?
Největší strach ze mě spadl, jakmile jsme vypluli z Turecka. Cesta do Evropy byla poměrně známá a všichni jsme tak nějak věděli, co nás může potkat.

Kde jste nakonec skončili?
Dopluli jsme do Řecka. Nepřistáli jsme však na žádné pláži, člun narazil na kameny a udělala se v něm obří díra. Na pevninu se však nakonec dostali všichni. Tam pro nás přijeli policisté, s nimiž jsme šli pěšky na nejbližší stanici, kde nám udělali papíry. Pomáhal jsem tehdy tlumočit, většina lidí, kteří připluli, anglicky nemluvila.

Vy ano?
Nebyla to žádná učená angličtina. Šlo o základní fráze Jak se jmenuješ? a podobně. Za to mi řečtí úředníci rychleji vyřídili papíry.

Kam jste zamířil dál?
Dostal jsem se do Atén a pak autobusem k hranici s Makedonií. Jméno obce si nevybavuji. Museli jsme čekat do rána, hranice byly totiž zavřené. Z noci si vybavuji jen své pocity, že mám hlad, žízeň a že je mi zima, protože už bylo září. Nad ránem na místo přijela dodávka s hranolkami, ty byly moc fajn. Prodejce dokonce nabídl, že nám nabije telefony. Nad ránem nás zadržela makedonská policie, která nás následně pustila, abychom se dostali k vlaku. Žádné papíry s námi vyřizovat nechtěli. Dodnes nevím, proč to tak bylo. 

Nebál jste se, že by se vám mohlo něco stát?
Makedonie byla jedna ze zemí, kde jsem se opravdu bál, že by nás mohli chytit a poslat zpět. Nebo že by nás mohli zabít jen kvůli našemu původu. Pamatuji si, že jsme šli po cestě, kde rostly po obou stranách stromy. Čas od času mezi nimi zmizel někdo z naší skupiny. A nevrátil se. 

Dodnes nevím, co se s těmi lidmi stalo. Chvílemi jsme slyšeli křik. Možná šlo o místní mafiány, možná o obyčejné lidi, kteří se chtěli nějakým způsobem pomstít nelegálním migrantům. Já však byl plný adrenalinu, který mi pomáhal zdolávat další metry a dostal mě až k vlaku, který nás odvezl do Srbska. Ta cesta však byla mnohonásobně horší než plavba v člunu. Ve stísněném prostoru vagonů se mačkaly stovky lidí. Větší strach přišel až v Srbsku, na cestě autobusem k hranicím s Maďarskem.

Podplatili jsme i policisty

Co se stalo?
Po cestě nás zastavili policisté.

Museli jste před nimi utíkat?
Ne. Naštěstí. Každý z nás jim musel zaplatit 25 euro. Pak nás nechali jet dál.

Saeed Ahmed H. (24)

Původem pochází z Mosulu, který ještě donedávna ovládal Islámský stát. Právě přítomnost teroristické organizace jej donutila svou rodnou zemi opustit. S dalšími nelegálními uprchlíky se v roce 2015 vydal na cestu do Evropy. Původně mířil do Finska, nakonec jej policisté zadrželi u české dálnice. 

V Česku je na základě povolení k přechodnému pobytu. Za manželku má Češku. Již třetím rokem pracuje v Amazonu. V září nastupuje na Vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů Praha. 

Zbytek jeho rodiny žije stále v Iráku.

Až do Maďarska jste se dostal bez problémů?
Dá se to tak říct. U hranic s Maďarskem jsme skončili v dalším z kempů, v jednom z těch lepších. Bylo tam jídlo, dokonce i sprcha, ve které se člověk mohl opláchnout. Překvapilo mě, že jsem se tam setkal s některými lidmi, kteří se mnou pluli ve člunu. Byl to jeden z mála hezkých pocitů, který si z té cesty pamatuji. 

V kempu jsem tehdy začal hledat i pašeráky, kteří by mě dostali do Budapešti. Cesta Maďarskem mezi lety 2014 a 2015 byla považována za jednu z nejnebezpečnějších. Nelegální uprchlíky tam nutili, aby u nich žádali o azyl, což nikdo nechtěl. Varovali před tím lidé v různých skupinách na Facebooku. Pašeráka jsem nakonec sehnal. Cesta do Budapešti mě stála přes tisíc euro. Šlo to z peněz, které mi dala rodina.

Vezli vás v náklaďáku?
Ne. Část cesty jsme museli jít pěšky. Dostali jsme přesné instrukce. Nesměli jsme vydávat zvuky, mít cigarety, svítit světlem. Ve skupině tehdy byli naštěstí jen samí muži, žádné ženy s dětmi, takže to bylo o něco snazší. Občas jsme museli zastavit, lehnout si na zem, jindy zase běžet.

Tu noc dal nejspíš někdo echo policistům, protože se nad námi najednou objevila helikoptéra. Museli jsme se schovat a počkat přibližně dvě hodiny. Pak jsme pokračovali. Nakonec jsme se dostali do oblasti, ve které nás pašeráci byli schopni naložit do aut.

To byla složitá logistická operace.
Museli jsme se na místě převléknout a staré oblečení vyhodit. Dostali jsme instrukce, že v tolik a tolik na dané místo přijede auto, do kterého nastoupí čtyři lidi. Po další době přijede jiné – a opět musí nastoupit čtyři lidi. Moc času na přemýšlení nebo odpočinek nebylo. Navíc muži, kteří nás převáželi, po nás chtěli dodatečných 250 euro. To jsme odmítli zaplatit. Pašeráky to naštvalo. Začali nám vyhrožovat, že zavolají policisty. Byl to jeden z momentů, kdy jsem si myslel, že je to konec mé cesty. Nakonec nás nechali někde v parku.

Konec cesty

Jak dlouho jste zůstal v Budapešti?
Dva dny. Po příjezdu jsem zamířil do hotelu, který byl známý tím, že v něm šlo lehce sehnat pašeráky do Německa. Jenže jsem neměl štěstí. Nakonec jsem čekal do druhého dne, kdy bylo domluvené, že přijde muž, který by nás mohl do Německa dostat. Za cestu jsem mu zaplatil dalších tisíc euro. „Večer vyrazíme,“ řekl mi tehdy. Společně s dalšími patnácti lidmi nás naložil do dodávky a vyjeli jsme. Do Německa jsme se ovšem nikdy nedostali.

Co se stalo?
V jednu chvíli z ničeho nic zastavil a řekl, že má porouchané auto a že máme počkat na místě, než se vrátí s náhradním vozem. Jenže se nevrátil. Místo něj přijeli policisté. Byl to jeden z nejhorší zážitků. Nevěděl jsem, zda to jsou Maďaři či Němci. Absolutně jsme nevěděl, kde jsem. Policisté nás zadrželi a odvezli na stanici, kde nás drželi do následujícího dne. Všechno nám zabavili i můj pas. Tam jsem měl uvedeno, že jsem z Iráku, nikoli ze Sýrie.

Proč to bylo rozhodující?
O Syřanech se vědělo, že mají cestu jednodušší. Že je vždy pustí.

A pustili vás?
Bohužel ne. Druhý den jsme měli na stanici výslech.

Kdo vás vyslýchal? Němci? 
Ne. Češi. Pašerák nás nechal na české dálnici. O Česku jsem do té doby věděl jen to, že existuje. A že dříve to bylo Československo. Netušil jsem, co se děje. Tlumočník, který přišel později, mi řekl, že budu převezen do centra pro uprchlíky. Ptal jsem se, kdy mě pustí. Odmítl odpovědět. V noci mě policisté odvezli do centra u Mladé Boleslavi. 

Tam mi ukázali pouze místo, kde budu spát. K dispozici jsem měl spacák. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že jsem v obří hale, kde po okrajích stojí postele a uprostřed místnosti leží spacáky. Strávil jsem tam měsíc. Každý druhý den někoho propustili, lidé se tam často měnili. Vyvolávalo to naději, že mě brzy pustí. 

Jednoho dne k nám ovšem přišli zaměstnanci a řekli, ať si sbalíme své věci, že půjdeme pryč. Tehdy jsme doufali, že nás třeba pustí všechny. Místo toho nás převezli do centra v Drahonicích (v dnešní době již zavřené pozn. red.). Tam to bylo o něco lepší.

Příjem nelegálních uprchlíků

V případě, že policie v Česku zachytí nelegálního uprchlíka, může jej zajistit maximálně na 48 hodin, během který musí ověřit jeho totožnost či zda není žadatelem o azyl v jiné zemi. Lidem se taktéž odebírají i otisky prstů. Během této doby musí policie rozhodnout, zda jej vyhostí, nebo umístí do centra pro cizince. 

Centrum, alias detenční zařízení, slouží k zajištění cizinců. Spadají do působnosti Správy uprchlických zařízení ministerstva vnitra. V zařízení by neměli cizince držet déle než 180 dnů, u dětí a rodin je tato doba stanovena na 90 dnů. 

Z detenčních zařízení mohou být cizinci vyhoštěni zpět do své rodné země, případně mohou být na základě žádosti o azyl přemístěni do jiného centra, ve kterém čekají na rozhodnutí. Ubytování a stravu v centrech si cizinci, pokud mají peněžní prostředky, hradí sami. 

Zdroj: ministerstvo vnitra

V čem?
Dostával jsem více jídla. Bylo tam více prostoru a čistěji. Navštěvovali nás i psychologové, kteří nám pomáhali vyrovnat se s naší situací. Stále jsme ale byli zavření. A netušili jsme, kdy nás pustí. Dvakrát mi hrozila i deportace zpátky do rodné země. Obě byly zastavené na posledních chvíli.

Proč?
Pomáhala mi organizace Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Ta například kontaktovala mou rodinu, která o mě nevěděla po dobu tří měsíců.

Když se vrátím zpět k těm deportacím. Co je zastavilo?
Poprvé jsem se chtěl zabít. Rozřezal jsem si ruku a skončil v nemocnici. Když jsem měl být deportován podruhé, OPU mi poradila, ať si zažádám o azyl. Že získám více času. Zároveň mi řekli, že nás podle zákona nemohou držet v centru déle než šest měsíců. Potom nás musí propustit. To se stalo mně.

Nový život v Česku

Zažádal jste o azyl?
Později ano. V Česku se mi zalíbilo. V centru pro uprchlíky jsem se seznámil s jednou dívkou, pracovala pro OPU. Zamiloval jsem se do ní. A také jsem zjistil, že mám kolem sebe lidi, kteří mi chtějí pomoci. Dokonce jsem se tam začal učit česky. Jediný, s kým jsem si nerozuměl, byli policisté.

Proč?
Ti nás neustále hlídali. Nemluvili s námi, tvářili se naštvaně. Neustále nás počítali, zda jsme všichni. Někdy nás vyhnali ven, museli jsme si svléknout veškeré oblečení. Dovnitř jsme mohli poté, co nám prohlédli pokoje. Většinou nic nezůstalo na svém místě.

Kdy vás propustili?
Krátce před uplynutím lhůty šesti měsíců. Následně jsem se vydal do Brna, kde jsem zažádal o azyl a strávil jsem tam týden. Zkontrolovali, zda jsme zdravotně v pořádku a poslali nás s jízdenkou do Kostelce nad Orlicí. Tam byl kemp pro cizince, kteří čekali na rozhodnutí. Trvalo to tři měsíce, než mi přišlo kladné rozhodnutí. Nakonec jsem skončil v Ústí nad Labem, kde jsem bydlel u Karolíny, slečny, kterou jsem potkal v centru pro uprchlíky. A začal si hledat práci. Jediné, co jsem však našel, bylo místo v nějakém kebabu.

Nyní však pracujete pro Amazon.
O té práci jsem se dozvěděl díky svému kamarádovi v roce 2016. Podmínkou přijetí však byla čeština. A já tehdy uměl jen hrubé základy. Přesto jsem to zkusil a měl jsem štěstí. Začal jsem pracovat na základní, nejnižší pozici a začal se sám doma víc a víc učit česky, abych mohl opět postoupit na vyšší pozici. To se stalo pár měsíců na to.

V Česku už žijete čtvrtým rokem. Co vše se za tu dobu ve vašem životě změnilo?
Během prvního roku jsem se naučil jazyk, našel si práci, udělal si řidičák... V druhém roce jsem si vzal Karolínu za manželku. Nedávno jsme si vzali hypotéku a máme dům ve Středočeském kraji. Letos v září nastupuji na vysokou školu, budu studovat mezinárodní vztahy v Praze. Chtěl bych v Amazonu postoupit na manažerskou pozici a na to je potřeba vysokoškolské vzdělání. V květnu 2018 mi skončil status azylanta. Díky Karolíně jsem si mohl zažádat o přechodný pobyt. Ten jsem dostal.

Plánujete si zažádat i o trvalý pobyt?
Určitě. Česko už považuji za svůj domov. Dokonce nosím i ponožky v sandálech. (smích)

Přemýšlíte někdy nad tím, jak by váš život vypadal, kdyby vás deportovali zpět?
Jak už jsem řekl, tehdy jsem si chtěl sáhnout na život. Raději zemřít vlastní rukou, než aby to udělali oni. Tušil jsem, že kdybych se vrátil, moc dlouho bych naživu nezůstal. Pravděpodobně by mě zastřelili. Jiná možnost by byla, že bych musel začít v Iráku spolupracovat s Islámským státem. A to normální člověk neudělá.

Autor:

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Otroku, pošli výplatu. České studentky si našly na internetu novou obživu

ilustrační snímek

Bohatí cizinci začali díky sociálním sítím využívat nečekaných služeb českých vysokoškolaček. Nejde přitom o žádnou...

Kdyby každý plul jako Greta, zničí přírodu víc než letadla, tvrdí mořeplavec

Rudolf Krautschneider

Švédská aktivistka Greta Thunbergová se vydává z Velké Británie do New Yorku na jachtě, aby ostatním demonstrovala...

Slováci se baví. Trapas tiskové mluvčí vyústil ve zrušení celého odboru

SLOVÁCI SE BAVÍ: Slovenské ministerstvo kultury svérázně vyřešilo trapas své...

Slovenské ministerstvo kultury svérázně vyřešilo trapas své zaměstnankyně Barbory Palovičové z minulého měsíce. Tisková...

Do Španělska uprchlíky nepovezeme, vzkázali aktivisté z lodi Open Arms

Loď se 147 africkými migranty čekala v mezinárodních vodách asi 50 kilometrů od...

Humanitární loď Open Arms, která se 107 migranty na palubě kotví přes dva týdny u italského ostrova Lampedusa, odmítla...

Veřejná omluva. Čeští turisté podstoupili na Bali očistnou ceremonii

ČEŠI ZNEUCTILI CHRÁM: Český turistický pár při návštěvě chrámu svaté místo...

Obyvatele ostrova Bali pobouřilo video, které dokládá, že český turistický pár při návštěvě chrámu svaté místo...

Další z rubriky

Jaká bude Ovčáčkova talkshow? Prezidentův mluvčí promluví v Rozstřelu

Mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček v srpnu 2015

Jiří Ovčáček bude od posledního srpnového týdne moderovat vlastní zábavní pořad na TV Barrandov. O čem se chystá mluvčí...

Stavba D35 zničí silnice v okolí, cena oprav se odhaduje na dvě miliardy

Začátek stavby další etapy dálnice D35 z Časů do Ostrova

Chystaná stavba dvou úseků dálnice D35 z Opatovic nad Labem do Ostrova bude znamenat obrovskou zátěž pro silnice i pro...

NÚKIB o útoku na českou diplomacii senátorům nic neřekl, hájí se ředitel

Šéf Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Dušan Navrátil.

Ředitel Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Dušan Navrátil na jednání předsednictva Bezpečnostní...

Najdete na iDNES.cz