Jste šotouš?
(smích) Jsem. Fotím tramvaje, vlaky, autobusy, stará auta, všechno možné. Jednoznačně se počítám mezi šotouše.
A je to brané jako urážka, nebo jen zařazení k fanoušků dopravy?
Dřív se to bralo hodně hanlivě. Když byl někdo šotouš, tak se považoval za někoho, kdo focením spíš škodil. Dřív byli hlavně u železnice a ničili okolí trati. Označení vychází z anglického slova shot jako fotit a šotouši byli schopní kvůli lepšímu záběru při lezení na strom lámat větve. Ale díky postupnému rozvoji digitalizace se ten koníček dostává dál a už to přestává být urážlivé. Je to jednoduše fanoušek dopravy, který fotí.
Vy tím vyloženě žijete – nejen že tramvaje řídíte, ale k tomu je ještě fotíte spolu s vlaky. To se vám práce a zábava mísí. Máte prostor i na jiné věci?
Umím od všeho vypnout, snažím se doma nepřemýšlet nad cinkáním tramvají a myslím si, že se mi to daří. U historie ale zůstávám, protože dalším koníčkem je turistika a auta.
Technické dědictví jako Česko má jen pár států, říká majitel Veteran Areny |
Máte červenou Škodu 120 a kdysi jednu škodovku Váš táta opravoval, to je ona?
Ne, tu jsem dostala od manžela k MDŽ. Ale v 90. letech to bylo auto, které jezdilo na silnicích všude. Taky jsme ji měli a sledovali jsme tátu při opravách. Je to srdcovka.
Jsme ve Vozovně Střešovice, která je depem pro historické tramvaje. Vy jste se vloni vdala a s manželem jste se tady brali, obřad byl na dvoře muzea. Co pro vás tramvaje představují?
Když někdo řekne, že má rád psy, tak je to většinou díky tomu, že s nimi od malička vyrůstal. Já jsem prostě vyrůstala v prostředí tramvají a miluji je. Hlavně díky tátovi, který měl šichtu od rána do večera a my jsme za ním chodili do vozovny, abychom vůbec viděli, jak vlastně vypadá. A když jsme trávili čas jen s ním, stejně jsme většinou jezdili po technických muzeích, v místech s parními lokomotivami. Je to nedílná součást mého života.
A netočí se to všechno jen kolem práce?
Ono je to na jedno téma, ale je i odpočinkové. Čtení je sice třeba o dopravě nebo historii, ale je to pro mě relax a zábava. Nedělám si u toho výpisky a neučím se. Čtu si o tom, protože mě to zajímá.
Když jezdíte MHD, jste kritická ke kolegům a říkáte si „jé, teď měl brzdit jinak“?
Snažím se nebýt, ale vy si asi taky nepřečtete každý článek s nadšením, že je to nádhera. Z počátku jsem nebyla jiná, takže jsem určitě brzdila třeba drsněji, než to bylo nutné. Ale ano, vnímám tu jízdu.
Primárně jste řidička historických vozů, ale začínala jste na klasických linkách. Proč jste u nich nezůstala?
Na standardní lince se můžeme dneska potkat tak jednou za deset let, to je pravda. Ale na nich se prostě musí začít. Dostala jsem nabídku jít pod jednotku historických vozidel, abych jezdila na T3 Coupé, které jezdí jen na objednávku. Pak jsem si rozšířila oprávnění na všechna historická vozidla a tak jsem vlastně jediná žena, která může řídit všechny tramvaje u nás. Tak nějak to vyplynulo.
Je řízení historické tramvaje o exkluzivitě?
Je to exkluzivní, ale ne nedosažitelné. Je to pro ty, kdo chtějí, mají zkušenosti a potřebné zkoušky. Já na tom obdivuji tu práci našich předků, českou výrobu, kování, elektrické rozvody a všechno, co i dnes funguje. Jezdí u nás tramvaje staré 120 let, hned vedle nás je 90 let starý stroj a pořád dokáže vyjet na trať každý den, jako kdyby byla klasická turistická sezona. Moderní vozy s palubními deskami plnými počítačů, to nějak není nic pro mě.
„Mám svoje oblíbené vozy,“ říká k různým typům tramvají řidička.
„Říkala jsem, že v životě nechci tramvajáka. Tak jsem si ho vzala,“ směje se.
„Za normálního stavu“... takže pociťujete i vy chybějící turisty?
Klientela té starší tramvaje je různorodá, ale momentálně je tam opravdu více Čechů a cizinci moc nejezdí, dopady koronaviru jsou vidět i u nás. Turistů je prostě málo, ale Čechů ve vagónech přibývá. Je to spojené hlavně s tím, že řada lidí považuje historické linky za něco nedostupného, že jsou určené jenom pro turisty, ale není tomu tak. Svézt se může každý, kdo chce. Na sedačkách je dnes vidět hodně rodin i starších lidí, kteří vzpomínají na to, jak z nich v mládí vyskakovali.
Vyskakují i dnes?
To rozhodně ne. To by vás průvodčí hnali, tady je ostrý personál na takovéhle nápady. Nejsou padesátá léta, takže se musí dodržovat bezpečnost. Je to ohlédnutí za historií, ne historie v přímém přenosu.
Váš manžel je také tramvaják a viděla jsem vás si jen zamávat. Na tátu jste se chodila do depa koukat, protože doma moc nebyl. Ani ta časová náročnost vás neodradila?
Když jsem ještě ze začátku jezdila normální linky, bylo to hodně náročné. Musela jsem si zvyknout na rytmus toho života, který je úplně jiný. Člověk může vstávat ve tři hodiny ráno, nebo jde naopak ve dvě hodiny ráno spát. Neustále se ty směny mění, jak bych to dělala dlouhodobě, nevím, ale šlo si zvyknout. Šlo si uspořádat pracovní i osobní život, aby fungoval. V historických vozidlech je to jiné. Nejsou tu noční směny, takže je to jednodušší. Říkala jsme si akorát: Pane bože, hlavně si nechci vzít tramvajáka, aby děti jednou netrpěly. To se nepovedlo, ale ještě že tak. (usmívá se)
Okolo nás jsou historické vozy a obdivujeme společně tu práci, ale sedíme spolu v T3 Coupé, což je starý model vozu T3 v moderním hávu s otevřenou zadní částí a pípou uprostřed. Co je víc?
Srdeční jsou historické tramvaje, Coupé je krásné skloubení moderny a historie. Je tu spousta prvků, které odkazují na klasickou „té trojku“. Mně i spoustě dalších lidí se líbí, že jsou v ní prvky z tramvají z padesátých let, jako jsou třeba světla. Je to kombinace moderny i retra, které jsou teď hodně populární, a jsem za to ráda, ale stará tramvaj je stará tramvaj. Retro není jen nějaká vlna, odkazy tady byly vždycky, jen na jiné dekády.
Které z nich jsou vytíženější?
Historické tramvaje, T3 Coupé je na objednání pro různé firmy či teambuildingy, ale historické vozy jezdí na pravidelné lince 41 o víkendech. Tam si může nastoupit každý, kdy chce v rámci klasického provozu.
Vozíte také oslavence nebo novomanžele. Jaká pravidla musí dodržovat?
Jako všude jinde, opravdu to není tak, že si lidé zaplatí tramvaj a můžou si dělat, co se jim zachce. Jezdíme v pražském provozu, takže i když je T3 Coupé otevřené, žádné vyklánění ven nejde, jsou tu standardní pravidla bezpečnosti, v něčem i přísnější vzhledem k tomu otevřenému vagónu. Takže je třeba dávat pozor, aby cestující nechytili jako pan Perner nějaké betonové sloupky.
A dodržují to?
Dodržují. A když ne, tak se nejede. To si pak všichni rozmyslí, jestli chtějí, co si zaplatili, nebo se bude stát. V T3 Coupé je pípa, takže se v ní podává alkohol, jsou tu podnapilí, ale většinou stačí opravdu zastavit se slovy, že jestli se neuklidní, tak se nejede dál.
Historické tramvaje brzdí líp. Jsou lehčí, než moderní vozy. Sice jsme pomalejší, ale my zase na čas tolik nejezdíme, spíš na to kochání se kolem a pro radost.
S historickou tramvají běžným linkám uhnu
Vaše první nehoda byla na křižovatce Karolíny Světlé u národního divadla. Křižovatka složitá pro auta, tramvaje, cyklisty i chodce. Staly se vám nějaké nehody s historickou tramvají?
Naštěstí ne. Na normálních linkách jsou menší nehody a oděrky poměrně běžné. Kdo říká, že neboural, tak nejspíš bude bourat za chvilku, protože provoz v Praze je hustý. Je to taková malá džungle a srážky s auty bývají hodně často.
A jak se jezdí se starou tramvají v moderním provozu?
Brzdí líp. Normální tramvaje jsou těžší, takže lehčí staré kousky zastaví rychleji, což hodně lidí překvapí. Jsou sice pomalejší, ale my na čas tolik nejezdíme, spíš na to kochání se kolem a pro radost. Pořád ale jezdíme v normálním provozu, takže se stává, že například kolega s 22, který má dlouhou trasu, trochu zpoždění a ve špičce jezdí každé čtyři minuty, je za historickou linkou z principu nervózní, že se ještě zdrží. Ale jsme všichni profesionálové, víme, co se děje za námi, linky máme odjezděné, známe ten stres ohledně času. Takže za to vezmu a podle potřeby můžu klidně uhnout.
Toužebný pohled k nebi. Řidička tramvaje popsala vznik vítězné fotky |
Uhnout?
Na křižovatce jednoduše odbočím jinam, než jede tramvaj za mnou. Ty vyhlídky stejně většinou nejsou po jedné lince, takže „zdržujeme všechny a nikoho“. Jde spíš o to automatické nastoupení „oni se zas budou kochat“.
Co běžný provoz okolo? Auta, cyklisté nebo chodci.
Ti se taky většinou koukají, není to tak, že by na mě někdo troubil ve stylu „přidej, jedeš pomalu“. Naopak si tramvaj prohlíží, upozorňují děti na zadních sedačkách, které pak mají hlavu až v kufru. Je to roztomilé, s historickou tramvají se lidem na tvářích objevuje úsměv. Třeba i veteráni jsou skvělí, když je potkáme. Je i dost nadšenců se starými autobusy, se kterými se zdravíme.
Jaké je to za panelem v tom vystresovaném provozu?
Když jedu s historickou tramvají okolo Pražana, který jede z práce, nebo do práce, jednoduše pookřeje a úplně se změní. Nejsou to ty nepřítomné tváře, které myslí na něco jiného, ale na zastávce vnímají, že přijelo něco jiného.
Teď na lince 2 jezdí staré vozy T3, to je mimořádně, že?
Je to v této pandemické době. Ještě jsou tam zmodernizované vozy T2, které jsou určené na pravidelnou retro linku 23, ale je možné je potkat i teď. To je teprve vidět to příjemné překvapení, když na zastávce zastavíte. Mezi cestujícími je slyšet „tady je to krásný“ a nejsou to už lidé, kteří se chtějí dostat z bodu A do bodu B, ale užívají si to. Začínají mluvit mezi sebou, že je to pěkná tramvaj a že mají štěstí, že zrovna přijela. Přestanou koukat do mobilů. Najednou jsou z nich spolucestující a i když spolu někdy prohodí opravdu jen pár těch formálních vět, je skvělé u toho být.
Porouchají se někdy na cestě? Přeci jen jsou fakt staré.
Nedávno se mi zasekly zadní dveře a musela jsem je silou přitáhnout. Jak jsou starší, tak jsou to v podstatě šrouby a matice, které si člověk dokáže přitáhnout sám. Vozívala jsem s sebou i klíč, abych si třeba dotáhla stěrač, ale většinou se to dá stihnout za otočku na depu. Ale naposledy akorát dobíhala slečna, tak jí říkám: „To máte kliku, čekáme tu na vás“. A zepředu se ozvalo: „To máte štěstí, že se ty dveře zasekly, co?“ Zasmáli jsme se na sebe, zabouchla jsem a jeli jsme dál. Ta historická tramvaj dělá z člověka někoho jiného, ne jen cestujícího.
Můj kamarád je tramvaják, ale je z toho dost vystresovaný, právě kvůli tomu provozu okolo. Což u vás nevidím.
Klasické linky jsou velký nápor a stres, musíte sledovat spoustu věcí najednou. Provoz není stroj, kde do sebe kolečka bezchybně zapadají, ale pulzující řečiště, kde se každou chvíli může něco stát, když vy nedáváte pozor za volantem, nebo já s klikou v ruce.
Je to tím, že je Praha příliš plná? O úpravě tratí se mluví dlouho.
Já můžu těžko hodnotit, jak je Praha plná, ale provoz je hustý. Jak se pak stresujeme my v tramvajích, je jen odrazem toho, co po nás společnost chce. Všichni mají v rukách mobily, na kterých cestou domů ještě pracují, hlava plná myšlenek, co je ještě potřeba stihnout, protože je na to den krátký. Pozornost je jinde a člověk si nevšimne, jestli mu náhodou za zády nejede tramvaj. Pak je nehoda otázkou mrknutí oka. Všeobecně se ví, že Praze chybí okruhy a doprava v centru není ideální. Mluví se o trati přes Václavské náměstí, která by měla ulevit například zastávce I. P. Pavlova. Tramvajová křižovatka na Lazarské a Karlově náměstí je nejvytíženější tramvajová křižovatka na světě. Plány na řešení jsou, takže uvidíme, jak se zrealizují.
Praha je Praha. Mám ráda, když se něco děje, což Praha skýtá v každé vteřině. Ale trať Liberec - Jablonec je pohádka, každý chce prostě jezdit tramvají v lese a koukat na srnky. A v San Franciscu zase nejsou české tramvaje, tak mě moc neláká.
Vnímáte nadšence, kteří na vás u tratě čekají, až pojedete okolo?
Rozhodně. Hodně se fotí v aleji u Pražského hradu nedaleko Chotkových sadů, kde bývá hodně fotografů. Jsme spolu v kontaktu i přes sociální sítě, protože v tom rybníčku dopravních fanoušků jsem poměrně známá. Snažím se přes ně třeba říkat, jaký zvláštní vůz kdy a kudy pojede. Mávám na ně a někdy jim i přibrzdím, když je možnost.
Hrozí, že se pro tak staré stoje přestanou vyrábět díly?
Tyhle kusy jsou tak důležité, že se jednoduše nechají vyrobit na míru. Každá starší tramvaj je jiná. Pán, který tady okolo nás pobíhá, to je lakýrník, který všechny ornamenty maluje ručně. Je to spíš malíř a umělec.
Jsou na našich tramvajích technické speciality, které nenajdete jinde na světě?
Spíš jsou to obecně naše tramvaje, které vyjíždějí do světa, protože jsou z Ringhofferových závodů nebo ze Škodovky. Jsme známí tím, že máme nejrozšířenější sbírku historických tramvají na světě.
Vy jste jediná žena u nás, která může řídit všechny tramvaje od těch nejstarších, přes nejnovější až po unikátní, jako je T3 Coupé. Bylo těžké se sem dostat?
Byla to otázka náhody, štěstí, karmy, nevím čeho všeho, že jsem se tu najednou vyskytla. Necpala jsem se sem, každý si může oprávnění rozšířit, ale byl to můj sen řídit ty nejstarší vozy. Měla jsem původně spolupracovat jen v rámci T3 Coupé, ale nakonec se mě zeptali, jestli utáhnu kliku, jestli utáhnu brzdu a jestli to nechci zkusit. Zkusila jsem to, utáhla jsem to a tak jsem tady.
Je to hodně fyzicky náročné? Nepůsobíte jako Herkules.
Klamu tělem, ale síla je k tomu hodně potřeba. Člověk musí zabrat, aby zastavil. Celý ten kurz je o seznámení se s vozem, zácvik je až nakonec. Ale je to podobné jako základní kurz pro tramvaje, jde jen o rozšíření na další typy.
Takže jako řidičský průkaz na kamion a pak si ještě uděláte rozšíření na přívěs?
Přesně tak.
Korejská telenovela v Praze jako lákadlo
Je rozdíl mezi řízením tramvaje a šaliny?
To je otázka na tělo (smích). Nemyslím si, určitě i Brňáci by se poprali s pražskými tramvajemi a naopak. Rozdíly mezi nimi opravdu nejsou. Maximálně mezi jednotlivými historickými kusy, které jezdí v Brně nebo Ostravě, nebo že mají řízení udělané na ruku místo pedálů, ale jinak jsou na jedno brdo. V Brně navíc běžně jezdí i pražské tramvaje.
Mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou je meziměstská tramvajová trať, i v Ostravě se jezdí částečně meziměstsky. Láká vás to?
Praha je Praha. Já mám ráda, když se něco děje, což Praha skýtá v každé vteřině. Ale trať Liberec – Jablonec je pohádka, každý chce prostě jezdit tramvají v lese a koukat na srnky. Manžel tam je občas brigádně a jde si tam od metropole odpočinout. Ale vážně se vídáme, i když to tak nezní! A všechny nutné odpočinky taky dodržujeme.
Je nějaká trať pro vás výzvou nebo lákadlem? Je například těžká, nebo naopak hezká.
Zdálo by se, že mě láká třeba San Francisco, ale ne. Nejsou tam české tramvaje. V tom jsem patriotka. Nejzajímavější trať v Praze je podle mě právě mezi Hradem a Královským Letohrádkem. Nejen že je krásná, ale zároveň těžká. U nás se střídají čtyři roční období, takže když na trať na podzim napadá listí a ještě do toho začne pršet, hodně to po kolejích klouže. Tam je občas umění zastavit. Pořád vozíme v kabinách písek, aby se dal pod kola nasypat a brzdilo se líp. A tam se právě i často fotí, nejvíc Korejci.
Proč Korejci?
Oni prý měli nějakou telenovelu, která se natáčela u nás a tou alejí se procházel hlavní zamilovaný pár, takže si ji chtějí zvěčnit. Teď by se jim u nás hodně líbilo, když je méně provozu, ale zase se sem nedostanou. Při těch opatřeních byla Praha opravdu úplně prázdná. Nebyl provoz, nebyli cestující, okolo trati nebyli ani šotouši. Tehdy ale nejezdila pravidelná retro linka 23.
Co potřebujete k řízení tramvají?
Minimálně základní vzdělání, řidičský průkaz skupiny B, trestní bezúhonnost, lékařskou prohlídku, psychotesty a kurz, který je možné si udělat i u dopravního podniku. Ten ho zaplatí, ale je potřeba u něj nějaký čas pracovat. V kurzu se s instruktorem učí, jak s tramvají jezdit, všechny linky zastávku po zastávce, techniku s odstraněním nejčastějších závad, jak spojit vozy nebo sundat pantograf, předpisy a pak je hotovo.
Kurz trvá tři měsíce, stačí to?
To je individuální. Je to stejná otázka, jako jestli stačí udělat autoškolu. Někdo projde s odřenýma ušima a udělá do roka několik nehod, někdo projde bez větších problémů a už si to jen užívá a piluje techniku.
Byla jste i průvodčí na parních vlacích, železnice vás nelákala?
Tam mě lákala historie, ale na dráhu mě to nelákalo, protože jak jsem říkala – mám ráda, že se pořád něco děje. Což na dráze většinou znamená spíš problém, než nějaký příjemný adrenalin. Jsou tam dlouhé úseky, které mají krásné okolí, ale pro mě by to časem byla asi nuda. V provozu je mi daleko líp.
Karolína Hubková (30)Narodila se ve Šternberku a ač k chemii netíhla, studovala chemicko-farmaceutickou výrobu. Hlavním zájmem pro ni bylo vždy umění, literatura a především historie. K tramvajím přišla v roce 2013, předtím se věnovala například práci průvodčí parních vlaků nebo recenzování divadelních představení. Nyní se její svět točí kolem historie dopravy a nejen jí. Miluje výlety do přírody a za památkami, které mají většinou samostudijní kontext. Sbírá hodinky PRIM, kterých má doma na 60 kusů a jezdí Škodovkou 120L, které říká Lienka. V roce 2019 si vzala na dvoře vozovny Střešovice za manžela Josefa, který je také tramvaják. Mají společné zájmy. V jednotce historických vozidel je od března 2019, kde funguje jako řidička, průvodčí, archivářka i správkyně sociálních sítí. Díky nim je ve světě tramvají poměrně známá postava. Na sítích vystupuje jako "Tramvajačka" a nejen za tramvajemi, ale i za ní jezdí lidé milující dopravu z celé Evropy.  |
