Před třemi týdny jste po působení v resortu lidských práv stanula v čele ministerstva školství a podrobně se začala seznamovat se svou novou agendou. Překvapilo vás něco?
Když jsem nastoupila, tak zbývalo hodně málo času do okamžiku startu státní služby, na který se všechny resorty měly možnost připravovat řadu měsíců. Negativně mě proto překvapilo, že ministerstvo školství je posledním resortem, kde není jmenován státní tajemník. Také mě překvapilo, v jakém stavu byla příprava na tento klíčový okamžik. Nicméně díky novému státnímu tajemníkovi Jindřichovi Fričovi se rychle podařilo úspěšně připravit a vstoupit do státní služby. Z hlediska mého nového týmu a kolegů, kteří tu jsou dlouholetými zaměstnanci, jsem byla příjemně překvapená, o jaké profesionály a odborníky se jedná. Velmi si cením například spolupráce s doktorkou Matuškovou, která je nyní pověřená řízením ekonomické sekce.
Má české školství podle vašeho názoru usilovat o to, aby, jednoduše řečeno, co nejvíce dětí dosáhlo co nejvyššího vzdělání, nebo naopak podporovat děti k volbě učebních oborů a uplatnitelnosti na trhu práce, jak prosazoval váš předchůdce Marcel Chládek?
Domnívám se, že se tyto dvě věci úplně nevylučují. Rozhodně bychom měli podniknout kroky pro kvalitní a společné vzdělávání všech dětí, to znamená především provést reformu financování základních a středních škol.
Kateřina ValachováAbsolvovala doktorský studijní program na Masarykově univerzitě v Brně se zaměřením na ústavní právo, teorii práva a správní právo. Působila jako právnička Magistrátu města Brna.
Od roku 2002 do 2012 pracovala v Kanceláři veřejného ochránce práv.
Mezi lety 2013 a 2014 zastávala pozici ředitelky legislativního odboru v Senátu Parlamentu ČR. Poté se stala náměstkyní ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera a zároveň místopředsedkyní Legislativní rady vlády, kde působí doposud.
Přednášela na Katedře správní vědy a správního práva Masarykovy univerzity Brno. |
Je nutné zajistit materiální a personální podporu učitelů pro zvýšení jejich motivace. Všechny tyto kroky směřují k tomu, abychom vytvořili co nejkvalitnější všeobecné vzdělávání pro všechny děti a aby základní školy, stejně jako gymnázia, byly schopny připravit žáky všeobecně na pokračování v terciárním vzdělávání. To je základní předpoklad, aby studenti následně byli schopni reagovat na to, že ekonomické, sociální podmínky i preference zaměstnavatelů se stále mění. Díky inovacím a vývoji jsou některé specializace překonány, rozvíjí se na druhou stranu jiná pracovní místa. Lidé mnohem více mění své povolání, potřebují se zdokonalovat a doplňovat vzdělání v průběhu pracovní dráhy. Domnívám se, že aby se toto mohlo vůbec dít, musí mít člověk kvalitní základ.
Zároveň je ovšem pravda, že zaměstnavatelé postrádají kvalitní řemeslníky, kvalitní absolventy učňovských oborů. Chci reformními kroky přispět k tomu, aby děti za podpory svých rodičů si volily učební obory, které jsou perspektivní. A aby i děti, které se takto specializují a zvolí tuto dráhu, byly později v životě schopny doplňovat si jiné vzdělání a měnit zaměření.
Nemyslíte, že problém je v nedoceňování učňovských oborů z hlediska prestiže?
Učňovské vzdělání někdy rodiče a děti nepovažují za dostatečné. Není to ale jen otázka vzdělávací soustavy, ale celkově toho, jak společnost nazírá na určité profese. Já chci přispět k tomu, aby vzdělání prostřednictvím učňovských oborů a různých specializací, mělo odpovídající prestiž. Domnívám se, že v dnešní době hodně funguje psychologie dětí i rodičů v tom, že si každý přeje to nejúspěšnější dítě. A úspěch je v myslích rodičů i dětí spojen právě pouze s maturitní zkouškou nebo se získáním vysokoškolského vzdělání. Takže to není jen otázka vzdělávání ale i otázka celospolečenského pohledu na potřebnost a exkluzivitu jednotlivých profesí.
Co tedy považujete ve vzdělávání jedince za úspěch?
Úspěch je u každého člověka jiný a mně jde o to, aby základní, střední a vysoké školy umožňovaly co nejlepší všeobecné vzdělávání, aby člověk mohl na trhu práce snadno měnit povolání. Uplatnitelnost na trhu práce je však jen jedním z kritérií kvality vzdělávání. Není dobré podceňovat všeobecné vzdělání a domnívat se, že jediné kritérium je to, jestli absolvent získal nebo nezískal práci.
Během uplynulého roku se na několika školách řešil spor týkající se nošení hidžábů. Česká školní inspekce poté uvedla, že škola šátek zakázat nesmí. Chystáte se v tomto ohledu vydat nějaké centrální doporučení školám pro tvorbu školního řádu?
V návaznosti na medializaci těchto kauz Česká školní inspekce vydala doporučení. A ministerstvo školství vydalo vzorový řád, který ukazuje ředitelům škol, jakým způsobem postupovat, aby se nedostali do pochybností o ústavnosti svého postupu. Princip je takový, že v rámci škol je samozřejmě dovoleno dětem prezentovat své náboženské vyznání, v tomto případě prostřednictvím šátku. Ale je správně, pokud ředitel z důvodu bezpečnosti dětí, například v rámci tělesné výchovy nebo pracovní výuky, zakáže věci, které by děti mohly ohrožovat. Klíčové je, že se to vztahuje na jakékoli náboženské symboly, jakékoli vyznání. Je to citlivá otázka, která by měla být ve školních řádech citlivě ošetřena.
Ombudsman bude více komunikovat a řešit konkrétní problémy
Zachováte funkci školského ombudsmana Eduarda Zemana, kterou loni zřídil exministr Chládek?
V tuto chvíli se nechystám tuto pozici zrušit, ale vnímám ji jinak, než byla zatím pojímána. S panem ombudsmanem jsem se sešla a informoval mě, že během uplynulého školního roku obdržel 1200 podnětů ze strany učitelů, rodičů a dětí. Získala jsem však pocit, že školský ombudsman ve velkém množství podnětů postupoval tak, že došlo k postoupení věci k některému z dalších útvarů resortu. Já se domnívám, že přidaná hodnota ombudsmana není v tom, že rozesílá poštu, ale v tom, aby osobně naslouchal a komunikoval s aktéry.
Jak konkrétně by se práce školského ombudsmana měla změnit?
Požádala jsem ho, aby více navštěvoval konkrétní aktéry v místech, odkud přichází podněty. Když je nějaký problém, tak aby si aktéry vyslechl, udělal si názor a komunikoval. Domnívám se, že osobní znalost a promluva je velmi cenná. Otevřenost ministerstva navenek by měla také přispět k tomu, aby školy správně rozuměly tomu, co ministerstvo činí, a aby naopak ministerstvo mělo lidskou možnost naslouchat tomu, co školy považují za problém. Školského ombudsmana tedy vidím jako určitého mediátora, zprostředkovatele názorů mezi všemi aktéry v rámci vzdělávání.
Podpoříte zavedení domácího vzdělávání na druhém stupni základních škol, které zatím funguje pouze v testovacím režimu?
Budu čekat na výsledky pokusného ověřování, se kterými zatím nejsem seznámena, a budu připravena o tom s koaličními stranami jednat. Můj postoj v tuto chvíli je ale značně rezervovaný. Domnívám se, že v rámci druhého stupně se už rozvíjí takové kompetence dětí, že pokud bychom domácí vzdělávání zavedli v nějaké větší míře a bez náležitého sledování kvality, mohli bychom tím spíše uškodit než přinést užitek.
Spíše tedy podpoříte další trvání testovací fáze?
Domnívám se, že nejsme v situaci, kdy by se většina odborníků shodovala na tom, že je možné v blízké době individuální vzdělávání na druhém stupni zavést. Budeme však o tom ještě jednat.
Váš předchůdce zavedl kulaté stoly pro jednání s odborníky. Částí odborné veřejnosti byl však kritizován, že k nim mají přístup pouze odborníci, kteří souzní s názorem ministerstva. Jak hodláte s odborníky komunikovat vy?
Já se domnívám, že za poslední rok a půl probíhalo velké množství setkání s odbornou veřejností, což je dobře. Na druhou je pravda, že jsem tento kritický názor zaregistrovala, a to nejen v souvislosti s odborníky z neziskových organizací. Setkala jsem se i s negativním překvapením ředitelů škol, když jsem ve své minulé pozici navštívila několik škol ve Zlínském a Moravskoslezském kraji. Bylo to shodou okolností v době, kdy probíhaly tyto kulaté stoly nebo se jednalo o důležitých zákonech. Učitelé byli nepříjemně překvapeni, že věc je už zveřejněna, sepsána, a že oni přitom nemají žádné informace, nevědí, co se děje.
Já bych proto ráda respektovala dvě pravidla. Jednak chci zvýšit komunikaci se samotnými řediteli škol a učiteli. Za druhé lépe komunikovat s odbornou veřejností a neziskovými organizacemi. V minulosti byly některé z nich ke kulatým stolům zvány a jiné ne, což bylo vnímáno jako třídění na ty, které odporují, a ty, které jsou poslušné. Já se domnívám, že pokud ministerstvo pořádá takovýto seminář, má to zveřejnit na webových stránkách, otevřeně avizovat kapacitu, a odborníky netřídit.
Ministryně školství Kateřina Valachová (2. 7. 2015).
Při čtvrteční tiskové konferenci jste několikrát zmínila, že svádíte boj s ministrem financí o další čtyři miliardy na školství. Vnímáte tedy Andreje Babiše jako „nepřítele“? A jak vidíte své šance, zda se tyto prostředky podaří vybojovat?
Já se přiznám, že z hlediska priorit, které bych měla nastavit, tak klíčová je pro mě miliarda a půl, na které už jsme se s panem ministrem dohodli. Kdybychom ji neměli, znamenalo by to, že nejen, že budeme ignorovat oněch třicet tisíc dětí, které příští rok přibudou, ale také, že úplně znulujeme nárůst platu učitelům. To by bylo velmi nešťastné. Další záležitostí jsou peníze, které školství potřebuje na základě novely školského zákona. Je to platný zákon, parlament ho schválil a domnívám se, že ministerstvo financí je povinno toto reflektovat. Dále budu svádět boj s panem ministrem ve věci vysokých škol a peněz na udržitelnost velkých vědeckých infrastruktur. Jsem připravena přesně dokladovat, proč ty peníze dané části mého resortu potřebují.
Pan ministr financí není rozhodně nepřítel, je členem vlády a ta tvoří jeden tým. Přiznám se ale, že se snažím odlehčeným způsobem upozornit na to, že rozpočet není jen hra příjmů a výdajů, ale měl by sledovat určitou dlouhodobou strategii, jestli konkrétní koruna tam či onam investovaná znamená růst v následujících letech. Mám za to, že ministerstvo školství nebylo nikdy v minulosti komunikováno takto - jako ministerstvo budoucnosti. Odtud pramení můj tah na branku, kterého si je jistě pan ministr vědom.
Již dříve jste uvedla, že zavedení povinné maturity z matematiky v roce 2019, jak plánoval Marcel Chládek, není reálné. Na kdy je odložíte?
Označila jsem to za nereálné, protože je jasné, že připravenost není zdaleka stoprocentní. Podle mého soudu je politicky správné, aby ministr přidal minimálně čtyři roky a je otázkou, jestli jich nepřidat spíše osm. Je třeba se ptát, jestli všechny ročníky jsou již nastaveny tak, aby maturitní zkouška skutečně zafungovala tak, jak chceme. Proto jsem řekla, že povinná maturitní zkouška z matematiky k tomuto datu není pravděpodobná. Velmi brzy ovšem určíme, kdy a proč zkouška zavedena bude. Odhaduji, že to bude v řádu let. Také se domnívám, že by nebylo fér mluvit o zavedení zkoušky bez toho, abychom současně řekli další věc, která byla slíbena, a to je diferenciace maturit. Musíme veřejnosti říct, jak konkrétně maturitní zkoušku v budoucnosti nastavíme.
Nejprve se tedy musí zlepšit výuka matematiky a výsledky žáků?
To je jedno z kritérií. Pravda ovšem je, že řada škol už v současnosti na základě stejného systému, stejných podmínek, dosahuje třeba stoprocentní úspěšnosti u maturit z matematiky. Zlepšení výuky matematiky je tedy jedno z kritérií. Také je třeba říct, že důležitá není jen matematika, a já se budu snažit, aby se zvyšovala kvalita ve všech předmětech.
