Bývalý ředitel Karel Oliva byl „šokován“, že jste mu při svém nástupu nedal nabídku dalšího uplatnění v ústavu (více čtěte zde). Jaké byly vaše důvody, že jste se s ním rozloučil?
On opakovaně uvádí důvody ryze osobního charakteru a opomíjí další závažné skutečnosti, o kterých jsme spolu hovořili. Hlavním důvodem, proč jsem docenta Olivu nadále nezaměstnal, bylo, že v ústavu kvůli jeho postupům poslední dobou rostlo napětí. Mimo jiné hlavně proto, že nepodal granty do grantové soutěže (vědecké projekty jsou hodnoceny v odborných panelech a vybraným je pak přiznána finanční podpora, pozn. red.), což ústav poškodilo navenek i vnitřně. Ještě za jeho éry kvůli tomu bylo dokonce svoláno shromáždění vědeckých pracovníků, na kterém se přítomní vyjádřili ve smyslu, že docent Oliva ústav poškodil. S rozhodnutím nepodat granty nesouhlasila ani rada instituce. Zdůrazňuji, že jsem Karla Olivu nevyhodil. Skončilo mu zkrátka funkční období a s ním i pracovní poměr. Ve stejné situaci budu na konci svého funkčního období i já.
Martin ProšekPhDr. Martin Prošek, Ph.D. se narodil v roce 1979 v Teplicích. Vystudoval český a anglický jazyk na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a obor Filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V minulosti působil jako odborný asistent na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity. Od roku 2003 působí jako vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český. Podílel se mimo jiné na tvorbě Internetové jazykové příručky. Ředitelem Ústavu pro jazyk český byl jmenován 3. října 2016.  Nový ředitel Ústavu pro jazyk český Martin Prošek |
Pomineme-li záležitost s granty, domníváte se, že dlouhodobě jeho odborná činnost nebyla natolik kvalitní, aby si zasloužil v ústavu setrvat?
Ano, to si myslím. Lingvistická publikační činnost Karla Olivy podle výkazu v RIV (rejstřík informací o výsledcích odborné činnosti, pozn. red.) není bohatá a je dost orientována na tzv. aplikovaný výzkum. Jeho role byla spíše organizační než lingvistická. Ústav zaměstnává řadu jiných špičkových odborníků, takže jeho vědecká výkonnost není odchodem docenta Olivy ohrožena.
Minimálně v pěti příštích letech bude ústav ve vaší režii. V čem navážete na dosavadní vedení a co byste chtěl naopak dělat nově, jinak?
Produkce ústavu se v poslední době hodně zaměřovala na zpřístupňování lingvistických zdrojů v elektronické podobě (například Internetová jazyková příručka, Český jazykový atlas a různé lexikální databáze). To je určitě správný trend, ve kterém budu pokračovat. Rád bych také navázal na dobrou vědeckou tradici ústavu. Působí zde řada významných osobností, které mají v lingvistickém světě jméno, a to je třeba udržet a prohlubovat. V některých odděleních je dobře rozvinutá mezinárodní spolupráce a publikační činnost, jinde bude potřeba obojí posílit, vylepšit publikační profil a více získávat zkušenosti ze zahraničí.
Budu se také snažit veřejnosti přiměřeně vysvětlit, že ústav není jen popularizace, ale především vědecká činnost. Bádáme v řadě oblastí českého jazyka, jako je gramatika, stylistika, dialektologie, jazyková kultura, etymologie nebo historie jazyka. Musíme se naučit vhodnou formou popularizovat třeba zásady a metodiku výzkumu, abychom ukázali, že lingvistika je věda.
Jednou z významných rolí ústavu je jazyková kodifikace, čili určování toho, co je a není přípustné ve spisovné češtině. Například v anglosaských zemích ovšem žádná centrálně určovaná kodifikace jazyka neexistuje. Proč si myslíte, že je v českém prostředí důležitá?
Kodifikace je důležitá především proto, že je zkrátka společensky vyžadována. Moje zkušenosti z jazykové poradny jsou takové, že lidé si skutečně přejí, aby kodifikace existovala, chtějí mít jasná doporučení, o která se mohou opřít, i když to neznamená, že se jimi budou vždy a ve všem řídit. Když má člověk zdravotní problém, jde se poradit s lékařem. A stejně tak když má jazykový problém, chce se poradit s jazykovým odborníkem. Důležitá je i otázka školní výuky. Musíme vědět, podle jakých zdrojů žáky vyučovat český jazyk.
Chtěl bych ale upřesnit, že v českém prostředí jazyková kodifikace také není tak docela centrálně určovaná. Je pravda, že pravidla pravopisu vydávaná Ústavem pro jazyk český jsou obecně vnímána jako centrální, zásadní, jako ta, která rozhodují, což zejména mimo školní prostředí do značné míry vyplývá z tradice. Existuje ale řada nakladatelských domů, které rovněž publikují publikace s názvem Pravidla českého pravopisu nebo Slovník češtiny. Takže i u nás existuje určité soupeření různých kodifikací.
Ministerstvo školství ovšem určilo Ústav pro jazyk český jako instituci, podle jejíchž doporučení se má učit český jazyk na školách. Minimálně v tom je vaše role centrální.
Ano, to je pravda. Ale je třeba, aby si nás lidé nepletli s jazykovým úřadem, což se často stává. Lidé si myslí, že jsme ti, kteří mají nějakou výkonnou pravomoc o věcech jazyka rozhodovat. To my, kromě oblasti vlastních jmen, nemáme. Jsme především výzkumné pracoviště, jazyk zkoumáme a popisujeme.
Jazyk se neustále vyvíjí. Je vůbec možné říct, co v dané chvíli je či není ve spisovné češtině správně?
Přinejmenším z hlediska kodifikace to možné je. Ze Slovníku spisovné češtiny, Internetové jazykové příručky a dalších zdrojů se dozvíte, co do spisovné češtiny patří. Spisovná čeština má ale i periferní oblasti, ve kterých není úplně přesně kodifikováno, co je a není přijatelné, nebo to není kodifikováno vůbec. Jsou výrazy, které ve spisovné češtině přijímáme konsenzuálně, protože jsou z lingvistického i komunikačního hlediska přijatelné a srozumitelné, i když jsme v žádných zdrojích nenašli jasné doporučení, zda je používat. Není tedy důvod, proč bychom je ve spisovném projevu odmítali.
Například takové slovo humrář. Není zachyceno ve slovnících, ale pokud překládáte zahraniční román z prostředí lovců humrů, nastane potřeba takové slovo vytvořit. Slovotvorně je náležité, je srozumitelné, a i když působí neobvykle, určitě bychom ho nepociťovali jako nespisovné.
Jsou období, kdy se jazyk vyvíjí překotněji, rychleji a vzniká více nových výrazů?
Ano, to je známo. Krásný příklad je čeština po roce 1989. Když srovnáme posledních 27 let jejího vývoje a srovnatelně dlouhé období před rokem 1989, zjistíme, že předtím se do češtiny nedostávalo zdaleka tolik nových výrazů a prvků. A nejde přitom jen o slovní zásobu, ale i o skladební konstrukce typu Staropramen extraliga, o systém vlastních jmen a pojmenovávání z angličtiny. V tomto směru se udála řada změn.
Jak často je podle vašeho názoru optimální aktualizovat pravidla pravopisu a slovníky češtiny?
V jazykové kultuře se traduje, že optimální je měnit kodifikaci jednou za několik generací. Například poslední větší úprava Pravidel českého pravopisu je z roku 1993. Předtím proběhly drobnější úpravy oproti předchozím verzím Pravidel v letech 1981 a rozsáhlejší v roce 1957.
Jenže, jak vstupujeme do éry digitální komunikace, máme před sebou nové výzvy. Na internetu můžeme publikovat mnohem rychleji mnohem větší objem informací o jazyce než dosud, což s sebou přináší lákavou vidinu, že se jazyková kodifikace bude moci aktualizovat neustále, průběžně. Proti tomu na druhé straně stojí požadavek, aby kodifikace byla stabilní, už kvůli školnímu vzdělávání. My tedy stojíme na prahu rozhodnutí, jak skloubit požadavek na stabilitu jazykové kodifikace s lákavou možností dávat na internet průběžně nejaktuálnější informace o jazyce.
Vidíte nějaké řešení?
V úvahu můžeme vzít možnost vyznačit v kodifikaci stabilní jádro, na kterém se s velkou pravděpodobností po dobu do rozsáhlejší revize kodifikace nebude nic měnit. Například slovo dům, u něhož se nedá očekávat, že by došlo k nějaké významné hláskové, gramatické nebo jiné změně. Vedle toho by v kodifikaci byly zvlášť označené efemérní nebo vyvíjející se jazykové prostředky, jako například bookmaker. To je slovo nové, může procházet různými vývojovými fázemi s různou mírou počeštění grafické podoby.
Nebylo by samozřejmě dobré dávat do slovníku jako definitivně posouzený výraz, o němž víme, že je ve vývinu a může se dále měnit. U takových výrazů by měla být poznámka, že se jedná o variantu vyvíjející se, u níž se dají očekávat změny.
Mimochodem napadají vás nějaké výrazy, které jsou podle současných pravidel hovorové, ale v příští jazykové kodifikaci by již měly být zařazeny mezi varianty spisovné?
Ano, jsou to třeba hovorové tvary ukazovacích zájmen: tenhle, tahle, tohle. Podle současné kodifikace bychom za neutrální měli považovat pouze tvary tento, tato, toto. Ale podle ohlasů veřejnosti se ukazuje, že i když se v televizi v celkem prestižní komunikaci v prestižních pořadech použijí tvary tenhle, tahle, tohle, uživatelům češtiny to nevadí. Považují je za přijatelné i pro tento typ projevu, ale to platí zejména pro tvary prvního pádu.
Dalším kandidátem na neutrálnost jsou také třeba slovesné tvary typu děkuju namísto děkuji, píšou namísto píší apod.
A co takové bysme nebo by jsme namísto výrazu bychom?
To ne, to určitě není horký adept na kodifikování. Myslím, že to je naopak příklad jazykového prostředku, který vůbec nemá neutrální variantu. Výraz bychom působí silně knižním dojmem a bysme je naopak prostředek velmi pevně zakotvený v obecné češtině a stojí tedy zcela mimo spisovnost. Je mezi nimi jednoznačný rozptyl. A by jsme je varianta hyperkorektní, která se použije pouze tam, kde člověk neznalý kodifikace potřebuje vytvořit něco, co působí jako spisovná podoba.
Spisovná čeština byla v podstatě uměle vytvořena v době národního obrození na přelomu 18. a 19. století. Nezkomplikovali nám tím obrozenci život? Od rodičů se učíme mateřský jazyk, kterým je většinou obecná čeština. Potom přijdeme do školy, kde se musíme naučit ještě jednu češtinu - tu spisovnou.
To se často traduje. Ale nemyslím si, že bychom v tom byli nějak osamoceni, že bychom byli jediným národem, který má nějakou prestižní varietu jazyka, která se nepoužívá v běžné neformální komunikaci, a kterou je nutné se učit a poznávat její zákonitosti. Za základ spisovné češtiny se v době národního obrození vzala varieta češtiny, která byla v té době vývojově starší. Ovšem i kdyby k tomu nedošlo, nevyhnuli bychom se jiným problémům. I tak bychom museli řešit vývojové pohyby češtiny, tedy to, že si některé podoby konkurují a že se některé tvary přežívají a namísto nich nastupují nové. Můžeme jenom spekulovat, jestli by problémy byly menší, nebo větší.
Jaká je podle vás v současnosti role spisovné češtiny ve společnosti?
V každém případě je to významný atribut národa, je to hodnota, která národní společenství stmeluje. Její význam spočívá i v tom, že je to jazyk školního vzdělávání, vědy a médií. Je zkrátka prestižní a reprezentativní záležitostí. Pokud bychom to měli doložit příkladem z běžného života, všimněte si, že když vám někdo bude chtít něco prodat, tak s vámi bude mluvit vybranou, spisovnou češtinou, a tím se bude snažit vzbudit ve vás důvěru. Spisovná čeština je kód, který vzbuzuje dojem prestiže a důvěryhodnosti.
Nový ředitel Ústavu pro jazyk český Martin Prošek
Lidé jsou v jazyce konzervativní. Sjednocení i/y by teď neprošlo
Děti na základních školách tráví roky tím, že se učí, v jakých situacích psát měkké i, a v jakých y tvrdé. V minulosti probíhaly diskuze jazykovědců o možnosti sjednocení a zrušení tvrdého y. Jak na tuto kontroverzní myšlenku pohlížíte?
I kdybychom se v Ústavu pro jazyk český rozhodli, že měkké a tvrdé i/y zrušíme, tak to není jednoduše proveditelné. Na to totiž nemá takový vliv Ústav pro jazyk český, jako spíš veřejnost. Pokud jazykové společenství konsenzuálně nedospěje k tomu, že je potřeba i/y zrušit, tak s tím nic neuděláme. To by bylo jazykové inženýrství.
Zrušení měkkého a tvrdého i/y by mělo i svá negativa, v psané češtině by se tím setřely některé nuance, například rozdíly mezi výrazy bílý, býlí a bílí. Nemohu říct, že k tomu nikdy nedojde, ale rozhodně to nebude v příštích dvaceti, třiceti, možná ani v příštích sto letech. Je to otázka mnoha generací. Jazykové společenství je totiž v některých ohledech dost konzervativní. Myslím, že i kdyby někdo měl snahu a přišel by s vážným záměrem zrušit i/y, nesetkalo by se to v současné době s úspěchem.
A váš názor?
Já jsem v tomto směru tradicionalista. Byl bych pro zachování tvrdého a měkkého i/y.
Které otázky užívání a fungování češtiny podle vašeho názoru nejvíce rezonují u laické veřejnosti? Kvůli čemu nejčastěji lidé volají do jazykové poradny?
Samozřejmě že u veřejnosti nejvíce rezonují otázky čistě formální, to znamená otázky pravopisné, psaní s/z, velkých a malých písmen, shody podmětu s přísudkem atd. Chápu, že jazykové společenství tyto otázky řeší jako závažné, ale byl bych rád, aby bylo jasné, že to nejsou centrální otázky, kterými se ÚJČ zabývá.
Myslím si, že je řada dalších zajímavých otázek, například postavení češtiny v různých komunikačních situacích a její poměr vůči jiným jazykům. V univerzitním a vědeckém prostředí jsou dnes již obory, ve kterých vědec publikuje primárně anglicky, pokud chce v kariéře uspět. Zajímavé je tedy sledovat, ve kterých situacích je čeština „vytlačována“ jinými jazyky.
Zajímavé je třeba také sledovat, jak kodifikace působí na veřejnost, a zda lidé vědí, v kterých zdrojích hledat, když si s nějakým výrazem nevědí rady. Je totiž řada lidí, kteří namísto hledání v materiálech ÚJČ nebo jiných renomovaných zdrojích, řeší problém tak, že napíší slovo do Googlu a použijí variantu, která se tam vyskytuje častěji. Čili zajímavé by bylo zmapovat, čím se vlastně v jazyce řídíme a co děláme, když narazíme na nějaký jazykový problém.
Věčným tématem je také přechylování ženských příjmení cizího původu. Má k této otázce ústav jasný přístup?
Pro strukturu věty je maximálně doporučeníhodné používat přechýlenou podobu. Je ale pravda, že v současné době v médiích sílí tendence používat nepřechýlená jména cizinek a nově se objevují nepřechýlená jména domácího původu, například žena s příjmením Kavka. Veřejnost bývá na rozpacích, jestli je neutrální použít třeba jít na oběd s (paní) Kavka nebo s (paní) Kavkou a já tyto rozpaky sdílím. V takových případech musí rozhodnout až jazykový konsenzus, co je přijatelné a co ne. Musíme zkrátka počkat, která varianta se ustálí a zvítězí jako neutrální.
Hlavní budova Ústavu pro jazyk český, kde se právě nacházíme, má velmi zajímavou atmosféru, zároveň však působí poněkud zastarale. Jste tu spokojeni?
Už delší dobu se hledá nová budova. Pro ústav totiž není příliš výhodné, že je rozmístěn na třech různých místech v Praze. Kromě toho má ještě pobočku v Brně, i když to má určitou logiku, protože v Brně sídlí dialektologové. Celkem máme v současnosti 157 zaměstnanců rozmístěných ve čtyřech různých budovách. Je to nevýhodné ekonomicky i organizačně. Chtěli bychom dostat zaměstnance pod jednu střechu, aby se zjednodušila organizace práce a aby spolu mohli kdykoli snadno diskutovat o problémech, které právě řeší.
Podívejte se na Rozstřel s jazykovědcem Karlem Olivou:
6. října 2016 |
