Čím je podle vás způsoben všeobecný strach lidí z přílivu uprchlíků, když situace v Česku je zatím poměrně klidná a oproti okolním státům je zde imigrantů výrazně méně?
Myslím, že v tom hraje roli více faktorů. Prvním je paradoxně právě naše minimální zkušenost s imigrací i rozdílnými kulturami. Od druhé světové války jsme kvůli holokaustu a odchodu zbytku Židů do Izraele i odsunu Němců kulturně a etnicky homogenní zemí. Během desetiletí socialismu jsme navíc žili v izolaci a naprostá většina lidí se tak nikdy nesetkala s kulturní rozdílností. Nejsme zvyklí na kulturní rozdíly a další aspekty multietnicity.
Druhým faktorem je přirozená obava ze změny. Xenofobie neboli strach z cizího je do určité míry přirozená, evolučně odůvodnitelná a běžná. Každý vyšší savec bude preferovat známé před neznámým, protože neznámé vždy představovalo vyšší míru rizika.
Dalibor Špok Absolvoval doktorské studium psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se individuální a skupinovou psychoterapií. Přednášel na Fakultě sociálních studií MU, Divadelní fakultě JAMU. Poskytuje individuální psychologické poradenství v oblasti osobní i profesní změny, psychických problémů, hledání vlastního povolání a seberealizace. |
Ale je to právě schopnost tuto přirozenou paušální nedůvěru před cizím a novým reflektovat a pozitivně zpracovat, podle čeho můžeme hodnotit stupeň vyspělosti kultury. Ve vyspělé kultuře se učíme ovládat přirozené impulzy a strachy, díky čemuž se stáváme lidmi. Nepoddáváme se na ulici nereflektovaně na přání každému sexuálnímu impulzu, ale rozlišujeme, kdy je to vhodné, a kdy nikoli. Podobně paušálně odmítat vše nové a cizí jen a jen proto, že je to nové, není „v dobré společnosti“ známkou vysoké osobnostní kultivace. Je to naopak něco, za co se spíše stydí.
Nejde samozřejmě o to, abychom vše nové nadšeně a nekriticky přijímali, ale primárně o to, že strach z cizího vůbec reflektujeme. Že se zastavíme a dokážeme oddělit, co je strach, který sytí naše živočišná, pudová stránka, a co je strach racionálně podložený.
Nemyslíte, že se společnost od roku 1989 jiným kulturám přeci jen pomalu otevírá?
Současnou situaci, které nastala kolem uprchlíků, nemůžeme brát jako ukazatel, protože je velmi výjimečná. Ovšem pokud se nebudeme bavit jen o uprchlících, ale obecně o xenofobii, tak si myslím, že se zde situace určitě zlepšuje. Každá další generace mladých lidí, kteří měli možnost vycestovat a dostali se do kontaktu s jinými kulturami, je otevřenější a tento náš kulturní postoj mění. Tak je to alespoň ve většině postkomunistických států.
Jednou výjimkou, o které vím, je Srbsko, kde je to spíše naopak. Starší generace v tamním „liberálním“ socialismu tam měla poměrně dobrou možnost cestování i kulturního kontaktu. Potom přišel rozpad Jugoslávie, embargo vůči Srbsku a mladá generace je tak často poznamenána těmito vzpomínkami ublížení. A díky izolaci, která je v Srbsku větší než během tamního socialismu, je tak mladší generace xenofobnější než starší. Ale to je, myslím, velká výjimka. Ve většině postkomunistických zemí jde vývoj naštěstí naopak.
Nevyvolávají paniku ohledně vlny imigrantů také média tím, že ji dennodenně tematizují, a tím vlastně uměle zveličují?
Přispívají k tomu, ale nerad bych na ně házel veškerou zodpovědnost. Každý má zodpovědnost za sebe a za své chování. Média k současné situaci strachu až nesnášenlivosti přispívají nejen tím, jak informují o situaci s uprchlíky, ale obecně způsobem, jakým dnes fungují. Základem fungování většiny médií je prodej reklamy, proto potřebují mít čtenost a sledovanost a tu budou mít, když budou vyvolávat emoce, a to jakékoli. Díky emocím lidé zprávu znovu vyhledají, znovu si příslušné noviny koupí nebo zapnou televizi. Čím více emocí, tím větší sledovanost. To samozřejmě probíhá na různých úrovních sofistikovanosti od bulváru po veřejnoprávní média. Nemyslím si tedy, že by to byla vina českých nebo evropských médií, ale obecně toho, jak dnes mediální byznys funguje a klade důraz na ekonomickou úspěšnost poměřovanou čteností či sledovaností.
Neměli by v tomto ohledu novináři cítit určitou odpovědnost?
Já myslím, že na individuální úrovni ji cítí. Spousta publicistů o problematice imigrantů mluví velice informovaně a promyšleně, ale tím nezmění způsob, jakým celý mediální byznys funguje. Můžete napsat dlouhou úvahu o tom, že bychom neměli propadat xenofobii, ale stačí několik rychlých krvavých zpráv na jiném kanálu, a na ten lidi přepnou a vaši dlouhou úvahu číst v žádném případě nebudou.
Osobní zkušenost s imigrantem či muslimem má zatím málokterý Čech. Z čeho konkrétně tedy lidé mají strach?
První úroveň je samozřejmě ta, že lidé nerozlišují a zaměňují běžného muslima s náboženským fundamentalistou. To by bylo totéž, jako kdyby před třiceti lety zaměňovali radikálního bojovníka Irské republikánské armády s katolíkem. Lidé se bojí toho, že do České republiky přijde někdo, kdo bude páchat teroristické útoky.
Druhá obava je obecně z kulturní změny, tedy že už to u nás nebude stejné jako dřív. Už nebudeme homogenní skupina, budou tu jiné kultury, budeme muset někomu ustupovat, s někým se učit soužít. To vidíme třeba v Teplicích na problémech, které tam jsou mezi obyvateli a muslimskou menšinou, kdy občas vzájemně nedokáží najít společnou řeč. Pramení to opět z toho, že zde nejsme zvyklí na pluralitní kulturu. Máme strach, že si budeme muset zvykat na jiný způsob chování. Ale musíme si uvědomit, že to nejsme my, kdo změnu „povoluje“ nebo „nepovoluje“. Změna prostě přijde, ať chceme, nebo nechceme. Důležité je, aby to nebyla extrémistická změna.
Už relativně dlouho žijeme ve stejném prostředí. Ano, prošli jsme sametovou revolucí, ale z kulturního hlediska se zase příliš nezměnilo. Připadá mi, že mnoho z nás podléhá iluzi, že dějiny skončily, že už žijeme v době, ve které se nemůže už nic měnit. Tento pocit jsme nabyli určitě i díky dlouhému období míru v Evropě. Lidé získali dojem, že dějinný čas je neměnný a napořád. Ale tak to není. Tak jako vždy v historii, po období stability nastává posun, změna.
Problém tedy není jen strach z muslimů nebo z jiné kultury, ale obecně strach ze změny. Z toho, že věci už nebudou tak, jak jsme na to byli v posledních desetiletích zvyklí. A to určitě nebudou. Nyní je důležité, jakým způsobem ty změny budou probíhat.
Nedochází v současné době k vyhrocené polarizaci společnosti? Proti sobě se ostře staví protiimigrační proud a naopak zastánci uprchlíků.
Myslím, že se do značné míry jedná o umělý obraz, který je vyvolaný sociálními sítěmi a médii. Většina lidí, kteří mají z imigrantů obavy, určitě nechodí s šibenicemi na rasistické mítinky. Protože se tyto zprávy často objevují v médiích, utváříme si pocit, že takových lidí je mnoho a že jich přibývá.
Věřím tomu, že v naší zemi žije naprostá většina lidí, která chápe tragický stav lidí, kteří utíkají, aby si zachránili holé životy, byť samozřejmě to neznamená, že by měli hned souhlasit s tím, že jim otevřeme naše hranice. Horší ale je to, že díky opakovaným zprávám o podobných akcích xenofobní či otevřeně rasistické minority se radikální názory legitimizují.
Jak to myslíte?
Například fakt, že si veřejnoprávní Česká televize pozve do Hyde Parku vedoucího skupiny Islám v ČR nechceme Martina Konvičku, tedy člověka, který by měl být zván leda na policii k podání vysvětlení a měl by se zodpovídat z toho, jak je možné, že vede platformu, jejíž samotný název je v rozporu s Ústavou a dalšími trestními zákony. Takovéto mediální aktivity tyto skupiny extrémistů legitimizují. Tvoří z nich lidi, „se kterými se mluví“. Absurdita tohoto pozvání je podobná, jako bychom pozvali do podobné diskuze třeba sexuálního násilníka, aby nám povyprávěl, jaké potěšení při znásilňování žen prožívá. Etický a legální princip leží samozřejmě výše než snaha o takto podivně pojatou „vyváženost“.
Myslím, že hranice, kdy ještě informujeme, a kdy už legitimizujeme, je sice někdy nesnadno uchopitelná, ale novináři by se ji měli přesto snažit hledat.
Pokud se trochu zajímáme o historii, tak vidíme, že se dnes opět objevují fenomény, které tady byly před druhou světovou válkou. Hovořím o nenávistných článcích vůči Židům, které nejprve vycházely v radikálních plátcích, poté se začaly objevovat v běžném předválečném tisku. Tisk je legitimizoval a názory se stávaly čím dál normálnějšími. Forma zůstává, jen obsah se mění.
V minulých týdnech došlo k několika zvláštním situacím, kdy například policie na popud občana zadržela hudebníky z Beninu, které pokládala za imigranty (více zde). Jindy muž hlásil na policii, že si imigranti staví v lese bunkr, ale byli to jen lesní dělníci (více zde). Dá už se toto považovat za paniku?
Ano, v určitých případech to může být panika ovlivněná mediálním obrazem. V daleko více případech je to ale podle mého názoru spíše velice smutný obraz toho, jací jsme, jak fungujeme, jak uvažujeme. Říká to něco o naší osobnostní kultivaci. Já to opravdu vidím jako hlubší psychologický problém.
Naprosto nesouhlasím se zjednodušujícím pohledem, že média vytvoří nějaký obraz a my na něj jako pasivní příjemci a bezbranné oběti jen reagujeme a věříme mu. Každý občan s průměrným vzděláním a inteligencí je odpovědný sám za sebe. Poté, co jsme prošli stalinskými padesátými lety se už nemůžeme vymlouvat, že „jsme tomu věřili“. Každý je zodpovědný za to, čemu věří. Každý je zodpovědný za to, čemu propůjčí moc nad sebou.
V této souvislosti nemůžu nevzpomenout na „uvědomělé občany“, kteří během druhé světové války vraceli uprchlé Židy s transportů smrti zpět gestapu. Samozřejmě, jedná se o nesrovnatelnou situaci. Ale ptám se sám sebe, nakolik se obě kategorie „uvědomělých občanů“ od sebe odlišují.
Byl ovšem i případ záměrně falešné poplašné zprávy, kdy žena napsala na Facebook, že skupina Arabů ve vsi vraždí hospodářská zvířata (více zde), její příspěvek pak sdílely tisíce lidí.
Takovéto výjimečné případy bych nezaměňoval s nějakým společenským trendem. Podívejme se třeba na případ šíleného střelce z Uherského Brodu nebo předtím vražedkyně ve Žďáru. Toto jsou prostě jednotlivé fenomény, které se občas vyskytnou a vyskytovaly se vždycky. Myslím, že to jsou ojedinělé excesy. Určitě bych to neviděl jako nějakou celospolečenskou paniku.
Po sociálních sítích se šíří celá řada hoaxů o uprchlících. Lidé je bez ověření sdílí a posílají dál. Co je k tomu z psychologického hlediska vede?
Faktorů je myslím celá řada. Ale jedním z nich je to, že především starší generace nebo méně vzdělaní lidé považují stále cokoli, co se objeví na internetu, za ověřenou zprávu. Věří tomu, že co je psáno, to je dáno. Nechápou, že internet se dnes více než vědecké knihovně podobá putyce plné opilých hostů, kde možná v rohu sedí několik intelektuálů, kteří situaci rozumně analyzují, ale u ostatních stolů mezi umolousanými půllitry létají fámy a výhrůžky.
Lidem chybí kritický postoj k internetu, neberou jej stále jako médium, kde může každý sdílet cokoli a jakkoli a kde každý najde dostatečnou podporu pro jakýkoli myslitelný názor, od blížící se okupace marťany až po potvrzení názoru, že všechny nakažlivé nemoci světa šíří americká CIA.
Co může současnou napjatou situaci ve společnosti ohledně imigrantů pomoci uklidnit?
Osobně jsem přesvědčený, že co právě teď společnost nejvíc potřebuje, jsou pozitivní vzory, které se budou bránit extrémistickým řešením a laciným populistickým frázím a opravdu hluboká diskuze nad tím, co s nastávající situací dělat. Domnívám se, že čeští politici až na výjimky obrovsky selhali. Situace se vůbec neřeší na globálnější, strategičtější úrovni. Výroky českých politiků jsou populistickými floskulemi. Hovoří o vracení imigrantů a potápění lodí, ale vůbec je nezajímá naše imigrační politika, konkrétní způsoby pomoci a inkulturace - zkrátka budování systému, který bychom měli mít připraven nejenom pro tuto imigrační vlnu, ale i pro jakoukoli další, která může v budoucnu přijít i z jiného směru.
V šířící se záplavě nenávistných a emotivních článků, vzbuzujících strach, by bylo dobré, kdyby se častěji objevovaly názory politiků i intelektuálů, že normální je nebýt extrémní.
Proti příchodu imigrantů protestovali na konci června v Praze odpůrci islámu:
30. června 2015 |
