Andrej ZubovAndrej Borisovič Zubov je předním ruským historikem, religionistou a politologem. Podílel se na vzniku rozsáhlého díla o dějinách Ruska ve 20. století, jež se svého času rodilo pod taktovkou Alexandra Solženicyna. Dvaašedesátiletý profesor ještě do nedávna přednášel na prestižní diplomatické akademii, kterou také vystudoval. Ze Státního institutu pro mezinárodní vztahy v Moskvě byl propuštěn za údajné "nemorální chování". Stalo se tak poté, co 1. března v listu Vedomosti vyšel jeho článek "To už tady bylo", kde přirovnal anexi Krymu k anšlusu Rakouska, záboru Sudet a obsazení litevské Klaipédy (celý text v ruštině najdete zde). |
Co se změnilo ve vašem životě, od chvíle, kdy jste po zveřejnění kritického článku v tisku počátkem března dostal výpověď?
Byly to těžké chvíle po propuštění z univerzity. Na jedné straně jsem musel poskytovat řadu rozhovorů, komunikovat hodně s novináři, odpovídat na nespočet dopisů vyjadřujících podporu. Na druhé straně tu pak byl tlak z oficiálních kruhů. Pochopil jsem, že všechny mé hovory, všechny mé e-maily byly prohlíženy. To bylo velmi nepříjemné. Abych byl upřímný, jsem strašlivě unavený po těch dvou měsících zápasení se systémem.
Poté, co vás vyhodili, jste dostal řadu nabídek od zahraničních univerzit, mimo jiné také z brněnské Masarykovy univerzity. Přijal jste některou?
Dostal jsem několik nabídek ze zahraničních univerzit, mezi nimi i z univerzity v Brně, kde mi nabídli místo profesora na Fakultě sociálních studií. Nabídku jsem dostal také z kyjevské státní univerzity a několika dalších institucí.Vyjádřil jsem své díky, ale odmítl.
Proč jste žádnou z nabídek nepřijal?
Protože mou povinností je pokračovat ve výuce ruských studentů, být v Rusku. Nynější situace není příliš příznivá, řada lidí podporuje onu "dobrodružnou" politiku pana Putina na Ukrajině. Řekl bych, že tento šovinistický přístup Ruska podporuje mezi 70 až 80 procenty populace. Je nezbytné vysvětlit lidem v Rusku, a zejména mladým lidem, že bychom měli směřovat jiným směrem. A nejde zde jen o politiku, ale také o akademickou obec. Proto si myslím, že bych měl učit nadále v Moskvě.
Takže zůstáváte dál v Rusku?
Doufám v to. Doufám, že budu moci zůstat v Rusku.
Profesor Zubov vystoupil v pátek 9. května se svou přednáškou věnovanou ruské politice ve vztahu k Západu a střední Evropě na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. |
Našel jste po propuštění z univerzity uplatnění jinde?
Hned poté, co jsem byl vyloučen z univerzity, mě moji studenti požádali, abych pokračoval v přednáškách. Jedno z moskevských muzeí - muzeum Michaila Bulgakova, jež se nachází v bytě, kde spisovatel bydlel - mě pozvalo, abych přednášel tam. A tak jsem začal učit v tomto muzeu. Měl jsem také několik dalších přednášek v Moskvě i na jiných místech, například v Německu nebo v Polsku.
Nelitoval jste někdy přeci jen, že jste onen osudný článek napsal?
Ne, nikdy. Jsem si jistý, že to byl nutný krok v okamžiku, kdy jsem pochopil, že začala okupace Krymu. Bylo ráno 27. února, když jsem v rádiu slyšel, že se v Simferopolu objevili oni podivní "zelení mužíčci". Uvědomil jsem si, že mojí povinností jako občana, jako historika je vyjádřit svůj názor. Musel jsem vysvětlit, že se to stalo už dříve. Udělal to Stalin, udělal to Hitler a řada dalších agresorů, a nikdy jim to nepřineslo žádný opravdový užitek, vždy to vyústilo jen v pohromu celé jejich země. Napsal jsem tedy článek v novinách Vedomosti, ale většina lidí v Rusku tuto ideu nepodpořila. Postavili se za pana Putina, tak jako je tomu doteď.
Putin založil svou politiku na chorobě kolektivního vědomí
Odkud se tato obrovská podpora prezidenta Putina a jeho postupu vzala?
Říkám tomu bělověžský syndrom (v Bělověži byla v prosinci 1991 podepsána dohoda, která ukončila existenci SSSR pozn. red.). Řada lidí si myslí, že by k pádu Sovětského svazu nikdy nedošlo, kdyby jisté osoby za zády neorganizovaly věci vedoucí k jeho rozpadu, a domnívají se, že je nezbytné obnovit velkolepý ruský stát. To je důvod, proč se tento syndrom velkého národa, který ztratil svou sílu, vyskytuje v našem kolektivním vědomí. Pan Putin využil této choroby kolektivního vědomí a postavil na ní svou politiku. To je důvod, proč je nyní tak úspěšný. Je ale nemožné stavět na takto špatných základech.
Byl podle vás důvod anexe Krymu jen v této emoční rovině, nebo za tím stojí ještě něco jiného?
V kolektivním vědomí je to samozřejmě o emocích, protože většina lidí z této anexe nebude mít nic, jen samé problémy. Nicméně pro Kreml a pro vládnoucí kruhy je anexe Krymu a pokračování zmatku na východě Ukrajiny politikou. Nemorální, ale politikou. Kreml nemá v oblibě stávající revoluční režim v Kyjevě. Chtěl by se vrátit do minulosti, do dob, kdy byl prezident Janukovyč Putinovým alteregem.
Jak bychom tedy vlastně měli chápat stávající konflikt na Ukrajině?
Pro Putina je to otázka omezení suverenity států bývalého Sovětského svazu. Pro Ukrajinu je ale majdanská revoluce ve skutečnosti protikomunistickou revolucí. Stejně jako všechny státy bývalého Sovětského svazu s výjimkou pobaltských republik existuje v jakémsi postsovětském prostoru. Na Ukrajině se to ovšem rozhodli utnout, začali tam třeba ničit Leninovy pomníky. Rozhodli se změnit ideu státu z onoho postsovětského typu na ideu opravdového, národního ukrajinského státu.
Pro Putina je taková idea ovšem nepřípustná, protože on sám je velmi dobrým příkladem tohoto postsovětského vnímání. Ostatně sám před několika lety prohlásil, že pád Sovětského svazu byl největší katastrofou 20. století. Myslím si tedy, že jde o kolaps historického chápání reality.
Co může být podle vás výsledkem tohoto konfliktu?
Myslím si, že Rusko v zásadě může následovat ukrajinský příklad. Ne ve smyslu revoluce, krveprolití a všech těchto strašných věcí, ale co se týče likvidace oněch sovětských vzpomínek. Rusko by také mělo vybudovat nekomunistický stát, stejně jako všechny východoevropské země. Ukrajina je v tomto smyslu jakousi vlaštovkou možné ruské budoucnosti. To, jak Ukrajina nyní bojuje za právo na nový život, bojuje nejen za sebe, ale i za nás.
Jaká je role západních mocností v tomto boji Ukrajiny za vlastní identitu?
Domnívám se, že Západ, jmenovitě Evropská unie a Spojené státy, poskytují Ukrajině velmi silnou podporu. Bez jejich sankcí, přísných prohlášení prezidenta Obamy a Evropské unie, by ruské síly již byly na Ukrajině. Ruská agrese na Ukrajině by byla mnohem brutálnější, než je nyní. Je ovšem velmi těžké říci, jestli by bylo třeba učinit něco víc. Myslím si, že stávající situaci mají do jisté míry západní státy pod kontrolou. Mění se ale každým dnem, a je tak velmi těžké říct, co bude byť jen zítra nebo pozítří.
Z univerzity mi poslali telegram
Kromě toho, že přednášíte, jste působil jako hlavní editor obsáhlého díla zachycujícího dějiny Ruska ve 20. století. Budete se podílet i na díle mapujícím 21. století?
Ne, nebudu. Připravuji nyní v Rusku novou edici této knihy, ale rozhodl jsem se zakončit tuto knihu v roce 2008. V té době se odehrály prezidentské volby, po nichž prezident Medveděv převzal úřad po Putinovi. Myslím si, že je to jakási hranice, po níž by mi bylo nepříjemné pokračovat.
Jméno Vladimira Putina tu zaznělo již mnohokrát. Setkal jste se s ním někdy osobně?
Pouze jedinkrát za celý život jsem ho viděl zblízka. Nikdy jsem s ním ale o ničem nediskutoval.
Proslýchá se, že příkaz k vašemu propuštění vydal právě on.
Slyšel jsem, že rozkaz přišel z prezidentské kanceláře. Možná ne přímo od prezidenta Putina, ale od někoho z členů jeho užšího kruhu. To vím z doslechu, ale možná, že se mýlím. Oficiálně to byl rozkaz pouze našeho rektora.
Jak vás vůbec o propuštění informovali? Kdo vám to sdělil?
Byl jsem pozván na univerzitu telegramem...
Telegramem v 21. století?
Ano, přesně tak. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem dostal telegram. Možná tak před deseti, patnácti lety. Nicméně vydal jsem se tedy na univerzitu spolu se svým právníkem. Žádali mě, abych nešel za rektorem, ale za jedním z jeho zástupců. Tam mi dali příkaz podepsaný rektorem, kde stálo, že jsem propuštěn z univerzity, protože jsem se dopustil "nemorálního chování".
Poté co vás propustili, vás ale znovu přijali. Jak to?
Když jsem byl propuštěn z univerzity, vyšla řada článků, studenti se proti tomu rozhodnutí postavili, a dokonce i prezidentská rada pro lidská práva sepsala zvláštní zprávu, kde vyjadřovala nesouhlas s mou výpovědí. Na základě této masivní podpory jsem se tedy vrátil na univerzitu, ale nedali mi šanci přednášet. Byla to jen formalita. Vzali mě zpět, dali mi plat, ale zaúkolovali mě jakousi vědeckou prací z domova, nenechali mě v kontaktu se studenty.
Netrvalo tedy dlouho a byl jste propuštěn definitivně. Změnilo se po vašem odchodu něco na univerzitě?
Po mém vyhození změnili předpisy pro zaměstnance. Všichni vyučující ve svých prohlášeních, byť na univerzitní půdě, musí následovat oficiální stanovisko našeho ministerstva zahraničí.
Domníváte se, že mělo být vaše propuštění výstrahou pro ostatní?
Samozřejmě, to zajisté mělo.
Jaké jsou tedy vaše plány do budoucna, co budete nyní dělat?
Budu dál pracovat na svých publikacích týkajících se historie náboženství. Pracuji nyní se svou ženou na knize o náboženstvích starověkého Egypta, což je o poznání klidnější záležitost, než je historie 20. století.
