Aleš Pejchal je prvním právníkem v ČR, který uspěl u Evropského soudu pro lidská práva. V roce 2000 u soudu vyhrál spor, kde zastupoval klienta proti České republice. Nyní se stane soudcem instituce, k niž vzhlížejí v naději stovky Čechů, kteří se nechtějí smířit s verdiktem českého soudnictví.
Má Česká republika problémy s dodržováním listiny lidských práv a svobod?
Každý stát se občas dopustí toho, že nějakým způsobem poruší úmluvu o lidských právech a svobodách. To se stalo i v Česku. Nejčastější byly průtahy v soudním řízení. Člověk se nemohl domáhat odškodnění za neúměrně dlouhý soud. To se ale před několika lety napravilo novelou zákona o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem a každý má nyní právo na odškodnění za neúměrné průtahy soudního řízení. Odškodnění vyřizuje ministerstvo spravedlnosti a do Štrasburku případ vůbec nejde.
Soud pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva byl založen v roce 1959 k zajištění dodržování závazků, jež převzaly smluvní strany na základě Úmluvy o ochraně lidských práv. Počet soudců 47 je stejný jako počet smluvních stran Úmluvy. Soudci jsou voleni Parlamentním shromážděním na devítileté funkční období na základě většiny odevzdaných hlasů. Soudci ve své funkci nezastupují stát, ale zasedají jako soukromé osoby. |
Problém soudů, které se vlečou roky, tím ale nezmizel. Čím to je? Máme příliš instancí, ke kterým se lze odvolávat? Zavaleností soudů? leností soudců?
Je toho více. Máte pravdu, že je tu až příliš opravných prostředků. Na rozdíl od řady zemí funguje v ČR de facto třístupňová možnost "odvolání". Ale je to i v české nátuře. Podle mých zkušeností ze zahraničí je například v Anglii přezkumů soudních rozhodnutí mnohem méně. Lidé tam cítí autoritu soudu a častěji se spokojí s prvním verdiktem. Česká nátura prostě je nikomu a ničemu nevěřit. Navíc v anglosaském právním systému rozsudkem končí sotva 10 % sporů, zbytek skončí smírem. U nás je tomu právě naopak.
V soudní síni jsme často svědci emotivních výkřiků neúspěšných účastníků. o tom, jak "to poženu až do Štrasburku " co byste jim vzkázal?
Dělám advokáta 35 let a mohu říci, že každý smír, byť uzavřený se skřípěním zubu, je lepší než sebevýhodnější rozsudek. Vždy je lepší, když se spor nějak vyřeší a já se svým "soupeřem" mohu dále komunikovat. Ale při rozsudku jsou vazby přetrhány. Význační klienti v zahraničí považují za ostudu vůbec jít k soudu. A bylo tomu tak i za našich babiček.
A čím to je? Je to jen českým kverulanstvím, módou, nebo je za tím hlubší důvod?
Lidé u nás podle mne neradi nesou odpovědnost za své činy. Smír má pro ně tu nevýhodu, že problém musí vyřešit a rozhodnout se sami a sami také nést odpovědnost. To se ale nikomu nechce, přesouvají tak problém na soudy. Ukázkou jsou politici se svou častou větou: přenechme věc posoudit nezávislému soudu. Soudy ale většinou rozhodují pouze tehdy, až když si lidé se svým problémem nevědí rady. Je na lidech, aby se dokázali domluvit i uznat svou chybu.
Co soud děláOd 1. ledna do 30. června 2012 dostal soud 33 250 stížností. Za stejné období rozhodl o 40 029 věcech, vynesl 802 rozsudků o porušení Úmluvy a 39 227 stížnosti vyřadil ze seznamu. Nejvíce rozsudků se týká spravedlivosti a nepřiměřené délky soudního řízení a ochrany majetku. Přibližně 10% pak nejzávažnějších porušení Úmluvy - práva na život a zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení. Stížnosti proti ČR se týkají především nepřiměřené délky soudního řízení (42%), práva na spravedlivý proces (24%), práva na svobodu a osobní bezpečnost (13%), práva na účinný opravný prostředek (7%) a práva na respektování soukromého a rodinného života (7%). Od března 1992, kdy Česko přistoupilo k Úmluvě, do ledna 2011 Soud vynesl celkem 158 rozsudků proti České republice, ve 142 shledal alespoň jedno porušení Úmluvy. |
Není to také tím, že čeští soudci obecně mají u lidí malou autoritu?
Podle mne ano. Vše je o lidech a už dlouho prosazuji, aby soudci byli vybíráni jiným způsobem, než je tomu nyní. Považuji za nezbytné, aby se soudcem mohl stát člověk nejdříve po 10leté praxi v jiném justičním oboru v širším slova smyslu, tedy v advokacii, notářství nebo na státním zastupitelství. Pokud by se soudcem stával člověk až po tak dlouhé praxi, tak je životem prověřen, musel už něco ukázat a je připraven stanout na místě, kde rozhoduje o životech a majetcích. Současný systém, kdy se 95 procent soudců rekrutuje ze soudních čekatelů, kteří nemají jinou praxi, je našemu soudnictví na škodu.
Proč se na místa soudců nehlásí lidé z praxe?
Oni by se hlásili častěji, ale systém je tak nastaven, že šanci měli především soudní čekatelé. Pro lidi z praxe je mnohem složitější stát se soudcem. Osobně znám příklady, kdy čekatelé dostali bez dalšího přednost před zájemci s dlouholetou praxí.
Myslíte, že by část odvolání odpadlo, kdyby na soudech pracovali lidé s větší praxí? Že by jejich výroky měli větší autoritu?
Jsem o tom přesvědčen. Byl by to jakýsi psychologický aspekt, který by zvýšil jejich prestiž.
Lidé i odborníci si často stěžují na přílišný formalismus českých soudcům, který prý chybí zdravý selský rozum a drží se spíše doslovných znění paragrafů.
Problém tady je. I v případech proti České republice konstatoval soud ve Štrasburku, že naše soudnictví trpí formalismem. Zde se opět se vracíme k předchozí otázce. Kdyby měl soudce 15 let jiné praxe, tak by si určitě počínal suverénněji a v rozsudku šel za podstatnými věcmi. Pokud něčemu rozumím, tak se rozhoduji jinak. Pokud jsem například předtím pracoval jako advokát nebo státní zástupce a strávil jsem nějaký čas ve vězení při výsleších, tak asi lépe poznám, co je účelová výpověď.
Které velké kauzy související s Českou republikou soud řeší?
Známý byl případ romských dětí umisťovaných do speciálních škol. Zde byl vynesen rozsudek o porušení Úmluvy, dnes tento problém ale podle mne pomalu odeznívá. Další velký případ je spor nájemníků a vlastníků domů o tom, zda byla v pořádku regulace nájemného. Tento spor ale u soudu leží už několik let a nebyl doposud rozhodnut. Proto se k němu také nebudu vyjadřovat.
A vidíte v něčem ještě na české straně rezervu, kde by se stát mohl "polepšit"?
Celkový problém je, že 95 procent sporů by mohlo končit už na národní úrovni, pokud by se národní soudy řídily už vydanou judikaturou Evropského soudu. Česko navíc málo využívá možnosti uzavřít dohodu se stěžovatelem. V případě, kdy už je jasné, že spor bude soud řešit a žalobce má šanci na úspěch, řada zemí se raději dohodne, spor je stažen od soudu a stát tak nefiguruje ve statistikách prohraných sporů. Česko nechává zbytečně mnoho kauz dojít až do konce, tedy k odsuzujícímu rozsudku.
