Občanskému sdružení Ještěd 73 se podařilo zrekonstruovat salonek s dvanácti koženými křesly a pět metrů dlouhým stolem, což je replika vámi navrženého nábytku. Jak se vám líbí?
Moc mě potěšilo, že se podařilo salonek obnovit, musím říct, že ta křesílka jsou lepší než původní, kůže je měkčí a příjemnější.
První otázkou jsme přeskočili několik desetiletí. Pojďme to vzít popořadě. Jak se vaše rodina ocitla v Liberci?
To je dlouhá historie. Narodil jsem se v Jaroměři, ale zplozený jsem v Liberci, kde rodiče bydleli. Mamince se tady nelíbilo, takže se přestěhovali do Jaroměře. Táta byl mašinfíra a ke konci války ho trefil při náletu hloubkař. Protože už potom nemohl jezdit, tak z něj po válce udělali kontrolora nemocných železničářů a my se stěhovali zpět do Liberce. Matka to obrečela, ale pak si zvykla.
Někde jsem četl, že jste se učil zedníkem. To má k architektuře dost daleko.
Ani ne. Já ale chtěl být původně malířem, tak jsem se po stavební průmyslovce hlásil na akademii. Někdo mi ale poradil, že když jsem stavař, abych šel na UMPRUM v Praze. Tam jsem u profesora Josefa Gruse absolvoval.
Kdy jste se seznámil s Karlem Hubáčkem?
Po škole jsem se snažil dostat do jeho ateliéru, který se jmenoval Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Liberci. Tam jsem pod ním pracoval deset let. Potom jsme založili Sial.
Jaký jste k němu měl vztah?
Přestože byl starší jen o sedm let, tak jsme ho všichni oslovovali pane šéfe. Často říkal, ty pitomče, proč mi vykáš, tykej mi, ale my ho brali opravdu jako šéfa. Byl přísný, měl obrovskou autoritu a žil jen pro práci. Jediného koníčka, co si pamatuji, měl chytání ryb. Pak už jen práce, kterou byl doslova posedlý. Měl taky velkou schopnost si získávat lidi a byl prozíravý. Měl jsem malovat sídlo Okresního výboru KSČ v České Lípě a šel jsem s tím za Hubáčkem, že to nemůžu dělat. On mi na to řekl, že jednou tady komunisti nebudou a barák bude stát. Měl pravdu.
Ještěd bude navždy spojován s jeho jménem. Občas se ozvou hlasy, že si tu slávu dost přivlastnil.
Ne, nebýt Hubáčka, tak by Ještěd nestál. Nejen proto, že jeho návrh vyhrál v soutěži, ale on byl hlavním tahounem. On všechno řídil do nejmenších detailů. On vymyslel, aby antény vysílače byly ukryté ve věži. A tak dál.
Navrhoval jste jen interiéry, jak je dnes uváděno?
Samozřejmě, že ne. Maloval jsem všechno, co pan šéf potřeboval.
Ještěd se stavěl od roku 1966. O dva roky později přišli Rusové.
Tehdy vykukoval nahoře jen takový betonový dřík, takže to vypadalo jako nějaká raketa, a my se báli, že nám to okupanti rozstřílejí.
Když je řeč o srpnu 1968. Znal jste prý dobře Václava Havla.
Měli jsme s Ludmilou Švarcovou a Miroslavem Masákem takovou partu a dělali návrhy pro Liberecké výstavní trhy. Potom jsme se trochu furiantsky přihlásili do soutěže na libreto Expo v Montrealu a vyhráli ji. Všichni nám to rozmlouvali, až jsme to dobrovolně vzdali. Někdy v tu dobu jsem se seznámili s Václavem Havlem a Janem Třískou. Havel si koupil na Hrádečku chalupu a my tam několikrát byli, abychom navrhli přestavbu. Jenže vždycky jsme se veselili, popili a nic z toho nebylo. Nakonec jsme se domluvili, že Havel s Třískou přijedou kvůli tomu do Liberce. Přijeli 20. srpna 1968 a dál už to každý zná.
Karel Hubáček dostal za Ještěd Perretovu cenu. Co vy ostatní?
Dostali jsme každý prémie dva tisíce osm set korun, ale o peníze tehdy nešlo. Byli jsem hrdí na to, co se nám povedlo. Dneska je jiná doba, všechno už je jen o penězích. Stačí se podívat na střed Liberce. To, co tam stojí, je barbarství, které degeneruje město. Jen se podívejte na prázdnou Pražskou ulici. Nikde na světě se nestaví nákupní centra ve středu města. To je na kriminál všech z vedení města, kteří tohle umožnili.
