Hydrometeorologickému ústavu šéfujete od března, už jste se na svém novém místě zapracoval, pozdravil se se všemi podřízenými?
Zatím se stále seznamuji s prostředím. Obejít ústav dá spoustu práce, protože je rozsáhlý jak z hlediska odborného, tak z hlediska počtu pracovišť. Kromě Komořan máme řadu profesionálních observatoří, meteorologické radary a sedm regionálních poboček. Takže dá práci všechno obejít. Ještě s tím nejsem hotov.
Nyní bedlivě sledujete dění v Japonsku, může mít nehoda v jaderné elektrárně nějaký dopad na naše území?
Existuje síť kontinuálního sledování radiace, kterou spravuje Státní ústav radiační ochrany s využitím měření z našeho ústavu. Aktuální výsledky jsou dostupné na internetu a v tuto chvíli je vše v pořádku. Je tu necelých sedmdesát pozorovacích míst, všude je radiační situace normální. Neočekávám, že by se změnila, i když to nemůžeme vyloučit. Cesta radioaktivních částic z Japonska do Evropy je velice dlouhá. Koncentrace by měly zůstat na takzvané úrovni radiačního pozadí.
Co si máme pod pojmem radiační pozadí představit?
Zatížení, kterému je člověk vystaven v běžném životě z přirozených zdrojů, i když si to neuvědomuje. Může to být například plyn radon, který se objevuje v některých geologických formacích, a pokud má člověk nevhodně postavené základy, tak se může dostávat dokonce do obydlí a je svým způsobem nebezpečný. Takových zdrojů je více - některé rudy a horniny, kosmické záření.
Václav DvořákVáclav Dvořák se stal ředitelem Českého hydrometeorologického ústavu 1. března. Vystřídal dlouholetého ředitele Ivana Obrusníka. Dvořák se narodil v roce 1953 v Praze. Studoval vodní stavby a vodní hospodářství, ve stejném oboru pokračoval i na Českém vysokém učení technickém v Praze. V ČHMÚ pracoval od roku 1977 jako hydrolog, od roku 1986 byl vědeckým tajemníkem sekretariátu Světové meteorologické organizace v Ženevě, kde zůstal v oboru hydrologie a vodních zdrojů. Od roku 1994 do roku 1999 pracoval jako odborný náměstek ve Výzkumném ústavu vodohospodářském. Před svým jmenováním pracoval na stálém zastoupení České republiky při EU v Bruselu a jako ředitel Odboru ochrany vod na ministerstvu životního prostředí. |
Nakolik se částice po cestě k nám v ovzduší ztrácejí?
Znečištění putuje přes Severní Ameriku a Atlantik nad Evropu a radioaktivní částice se šíří v atmosféře, která je dost objemná na to, aby je rozptýlila. S využitím údajů britské meteorologické služby můžeme sledovat cestu znečištění, které pomalu postupuje na východ, ale koncentrace zároveň klesají. Proto si nemyslíme, že by přišel nějaký koncentrovaný radioaktivní mrak. Než by k nám znečištění dorazilo, částice vyvolávající radiaci se rozptýlí a koncentrace se sníží.
Radioaktivní částice nicméně v atmosféře zůstanou...
A z atmosféry se samozřejmě nějakým způsobem dostanou na zem. Proto se po Černobylu říkalo, že se nemají sbírat houby, protože údajně absorbují radiaci ze spadu. Jsou to částice, které nezůstanou dlouho ve vzduchu, mají tendenci se vázat.
Kdy budeme tak daleko, že nás systémy dokážou před podobnými katastrofami včas varovat?
Japonci mají svůj varovný systém. Problém Japonska je ale komplikovanější, protože se snaží předpovídat zemětřesení, tedy geologický, ne meteorologický jev. Je to tedy mnohem komplikovanější než například naše povodně, nelze se na něj připravit. Sledovat tektonické pohyby v gigantických masách hornin je skoro nereálné. I když s krátkým předstihem lze odhadnout, že k zemětřesení dojde, je to tak krátká doba, že neumožní přijmout účinná opatření. Kdyby byl předstih delší, možná by stačilo elektrárnu vypnout. Bohužel se tak nestalo.
Vás jako odborníka situace v Japonsku znepokojuje?
Znepokojuje už z principu. Ukazuje se, že technologie má své meze. Člověk musí rozhodnout, na jakou úroveň přijme ochranu, což je ekonomicky rozhodující, a do jaké míry přijme riziko a je ochoten se s následky vypořádat. Znepokojující je i to, že nikdy nelze předpokládat, jaký extrém nastane do budoucna.
Jsou v takových případech lepší technická řešení, nebo je jednodušší stavby na nebezpečných místech nestavět?
Přírodní vlivy přesahují schopnosti lidí a je otázka, zda se v některých případech nevyplatí sídla z ohrožených oblastí přesunovat. Je to například otázka povodní v České republice. Samozřejmě to mnohdy nejde, když město stojí na takovém místě dlouho. I kdybychom ale postavili ochranu na stoletou vodu, nikdy si nemůžeme být jisti, že nepřijde pětisetletá. Dokonce bychom si měli být plně vědomi toho, že někdy nastane vyšší ohrožení, než je naše ochrana.
Je důležité vážit náklady versus rizika a jejich následky. Pokud přijmeme představu, že je lepší se vyhnout nepříznivé situaci a nebýt v údolí, kde hrozí voda, je to lepší strategie než stavět hráz s limitovaným ochranným účinkem. Někdy zkrátka stojí za úvahu, jestli by toto řešení nebylo levnější a účinnější. Říkáme tomu přírodě blízká protipovodňová opatření. Nelze to brát absolutně, ale někdy je zkrátka lepší nechat přírodu působit tam, kde víme, že bude působit.
Nedávno médii proběhla zpráva o tom, že Česko se řadí k zemím s nejmenšími zásobami podzemní vody. Máme mít do budoucna starosti?
Vzhledem k tomu, že jsme na střeše Evropy, na rozvodnici tří moří, nemáme žádný velký tok, který by k nám přicházel odjinud. To znamená, že veškeré zdroje pocházejí ze srážek - ať již aktuálních nebo akumulovaných v podzemí z dřívějších dob. Není to problém celoplošný, ale regionální. Pokud bude v regionu vyšší požadavek na odběry, může to být problém. Týká se to například Hradce Králové a okolí. Kdyby došlo k suššímu období, mohla by tam nastat komplikace se zásobováním vodou a s vodou pro průmyslová odvětví.
Dá se problém řešit?
Stavbou zásobních nádrží nebo převodem z jiných povodí, což jsou ovšem velmi nákladná opatření. V úvahu přichází i omezení čerpání. Protože nedostatečná kapacita limituje rozvoj toho regionu, záleží na jejich rozvojových plánech. Činnosti náročné na spotřebu vody je poté lepší přesouvat do jiných lokalit.
Nový ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Václav Dvořák
Jaké jsou vaše priority v čele Českého hydrometeorologického ústavu?
Je fakt, že spíše navazuji na práci předchozího ředitele Obrusníka, který ústav rozvinul. Musíme využít těch výhod, které má. Jednou z nich je určitě propojenost oborů. ČHMÚ se nezabývá jen meteorologií, která je nejvíce zjevná pro veřejnost, ale má i obory klimatologie, čistota ovzduší a hydrologie, která je pro nás v případě povodní nepostradatelná. Uvnitř ústavu se tak dají připravovat ucelené předpovědi pro počasí, povodně, ale i výstrahy pro smogové situace. Chci, aby obory spolupracovaly co nejúžeji a předpovědi byly co nepřesnější, abychom na základě zkušenosti dovedli tento systém k dokonalosti.
Ostatní ústavy, například v cizině, nebývají takto mezioborově propojeny?
Právě že ne. V tomto jsme svým způsobem výjimka. V některých severských zemích mají meteorologii spojenou s hydrologií, ale zpravidla to bývají oddělené instituce. U nás to také tak začínalo.
Chystáte nějaké změny? Začíná se personálními...
Momentálně zde pracuje 763 lidí, před propouštěním jich bylo osm set. V rámci úspor se snížil státní příspěvek pro ČHMÚ. Snížili jsme nejen počty lidí, ale i platy. Není to vítané, protože úkoly, které dostáváme, nejsou menší. Snižování bylo pod tlakem okolností provedeno řekněme účetně, snížily se stavy nebo platy, aniž se zvážila skladba pracovníků nebo to, které činnosti jsou klíčové a musíme je rozvíjet za všech okolností, a které naopak po dobu úspor mohou počkat. Takže nás čeká ještě spousta práce.
O kolik se snížil státní příspěvek ČHMÚ?
Asi o deset procent. V roce 2010 jsme dostali příspěvek na činnost zhruba 380 milionů, pro letošek je to nějakých 340 milionů. Nezbudou peníze například na obnovu budov, přístrojů, nákup materiálů.
Je nějaký projekt, jehož zastavení kvůli penězům vás obzvlášť mrzí?
Je to například rozšiřování monitorovací sítě, výstavba nových stanic. To je podstatné pro sledování dlouhodobých řad, například vývoje průtoků, srážek, radiace, slunečního svitu, větru a podobně.
