Asi neexistuje moc profesních oblastí, které jsou tak typicky mužské, jako armáda, navzdory nové ministryni obrany. Jak vojáci berou, když jim velí žena?
Myslím, že to je naprosto v pohodě. Když se podíváte na náš prapor, má spolužačka z vojenské katedry je zástupce velitele praporu. Nevnímám nějaké problémy. Znám spoustu šikovných holek, které by mohly být dobré velitelky, jen nedostaly příležitost.
Věřím, že jsou šikovné. Ale už ten fakt, že se mají chlapi před ženami tendenci předvádět a druzí mohou brát jako ponižující, když je vede žena...
Samozřejmě, za tím, jak mě vnímají, je určitě tvrdá práce. Místo jsem si musela vydobýt a ukázat, že něco umím a autoritu si u těch chlapů získat. Dnes mám pod sebou třicet dva lidí a funguje to dobře.
A před těmi sedmi lety, co jste přišla do Liberce, vás nebrali?
To si nemyslím. Přišla jsem sem na nově vzniklý prapor. Měla jsem novou jednotku, v té době jsem ještě nebyla na pozici velitelky, ale pracovala jsem jako náčelník chemické laboratoře. Těmi roky, zkušenostmi a misemi jsem si myslím autoritu u kluků vybudovala.
Z kolikáté jste se vlastně vrátila mise?
Byla to má třetí v Afghánistánu.
Proč vlastně žena zamíří na vojenskou misi do tak nebezpečné země?
Na začátku bylo získání zkušeností. Byla to příležitost. Mé první dvě mise 2007 a 2008 byly blízko od sebe. Jela jsem tam jako náčelník laboratoře. Zkušenosti mi to určitě dalo. Stejně jako rozhled daný prací v mezinárodním prostředí. Člověk se taky otrká, procvičí si angličtinu. Po dalších čtyřech letech jsem dostala šanci jet tam jako velitelka jednotky a jsem za to vděčná. I když to byla obrovská zodpovědnost, protože jsem měla pod sebou třináct lidí, kteří se museli zase vrátit zpátky. Ale bylo to fajn.
Co jiné ženy? Bylo jich tam víc?
V chemické jednotce se mnou působila ještě laborantka. V rámci pátého úkolového uskupení nás bylo na základně KAIA osm žen. Jsou samozřejmě i v Lógaru. Ženy dnes nejsou na misích nic neobvyklého.
Co jste měli všechno na starost?
Plnili jsme úkoly chemického zabezpečení. Jezdili jsme například kontrolovat kvalitu vody do oblastí, kde jsou naše jednotky – do Lógaru, Wardaku. Nebo na české velvyslanectví v Kábulu. Náš doktor v rámci monitorování hygienické situace na základně dělal i stěry v jídelnách. Odebírala se také voda z nemocnice nebo na základně. Rozjeli jsme odběrové kurzy pro zaměstnance ministerstva zdravotnictví nebo jsme vedli sedmitýdenní kurz chemických pozorovatelů pro afghánskou národní armádu.
Hrozí v Afghánistánu útoky chemickými zbraněmi?
Největším nebezpečím jsou tamní chemické provozy. Je v nich spousta chemických látek, které jsou zneužitelné třeba pro podomácku vyráběné výbušniny.
Když vojáci opouští základnu, musí vyjíždět v helmě, neprůstřelné vestě, se zbraněmi. Nemáte s tím jako žena problém?
Nevadí mi to. Vím, že to je pro mé dobro. Jen, když jsem to všechno měla na sobě, vážila jsem asi sto kilo (smích).
Viera BielskáJe jí 31 let. Vystudovala Gymnázium v Žatci, Univerzitu obrany Brno, obor velitel chemických jednotek – manažer. Od roku 2005 slouží |
Zažili jste incident, že by vaši kolonu napadli?
Naštěstí ne. Naši kluci do Lógaru nebo Wardaku létali. A když jsme jezdili po Kábulu, tak se naštěstí nic nestalo. V bezprostředním ohrožení života jsme nebyli. Raketové útoky na základny jsem během svých misí zažila. Je pravda, že oproti předešlým misím jich teď nebylo na základnu KAIA tolik. Ale ve městě bylo několik sebevražedných útoků. Když pak člověk vyjíždí ven, tak se víc kouká po autech a říká si, kdo by to mohl být.
Cítila jste v Afghánistánu strach?
Spíš jsem se bála, když jeli kluci někam ven a přála jsem si, aby se vrátili v pořádku. O svůj vlastní život jsem se nebála.
V Afghánistánu nemají ženy moc silnou pozici, možná se jimi spíš pohrdá. Jak jste to cítila? Musela jste chodit se zahalenými vlasy?
Nemusela, i když jsem šátek nosila v kapse, kdyby to někdo vyžadoval. Je pravda, že mě před výjezdem upozorňovali na to, jak mě budou vnímat Afghánci, že by mohli mít odstup. Skutečnost byla jiná. Setkala jsem se s vysoce postavenými generály a naopak mi prokazovali úctu. Myslím, že respektují západní kulturu a to, že tam ženy mohou být i ve velitelských pozicích. Měla jsem z toho dobrý pocit.
Jak tam berou české vojáky?
Nás Čechy mají hrozně rádi. Je to tím, že se snažíme respektovat jejich kulturu. Když byl třeba ramadán a kluci jezdili učit na ten zmíněný kurz, respektovali, že se musí jít napít nebo najíst někam jinam. I takové drobnosti místní velmi oceňovali. Myslím, že tam čeští vojáci mají velmi dobrou pověst.
Nestýskalo se vám po českém jídle?
Na základně se jí velmi dobře, ale je pravda, že se to časem přejí, i když je tam několik druhů kuchyní. Po nějakém konkrétním jídle se mi nestýskalo, ale udělali jsme si tam několik typických českých jídel. Třeba bramboráky nebo zelňačku. Pekli jsme tam i buchty. S povidly a s mákem.
A co alkohol? Pivo byste si v tom horku dali, ne?
Na základně je zákaz alkoholu. A i česká armáda má na misi zakázaný alkohol. Je tam ale nealko pivo. A dá se to vydržet.
Jak vaše mise bere rodina?
Už jsou zvyklí. Samozřejmě, že mají strach, ale berou to jako moji práci. Respektují to. Manžel je také voják, o to je to jednodušší.
Kdybyste měla možnost jet do Afghánistánu, vrátila byste se?
Já bych hrozně ráda. Po první misi mi Afghánistán nějakým zvláštním způsobem přirostl k srdci, mám to tam strašně ráda. Moc ráda bych se tam vrátila v rámci nějaké vojenské nebo i civilní mise. Setkala jsem se s mnoha hrozně hodnými afghánskými lidmi. A věřím, že takových lidí je tam hodně. Je mi líto, že bezpečnostní situace je tam taková, jaká je.
