Jak to u vás vypadá, když se jako rodina sejdete? Dokážete se, když se dostane řeč na politiku, se svým bratrem Tomiem Okamurou nepohádat?
My se nehádáme, protože se skoro nevídáme. Tomio je nesmírně zaměstnaný, takže se poslední roky všichni tři bratři, já, prostřední Tomio a nejmladší Osamu, scházíme pouze ve výroční den úmrtí naší drahé maminky 8. prosince. A to je moc pěkné. Tomio a Osamu koupí nebo uvaří nějaké japonské jídlo, bývá to spojené s katolickou mší svatou za maminku, takže je s námi i pan farář. Sedíme, přátelsky rozmlouváme, jsou u toho často i naše děti, maminčini vnuci. Její osobnost nás spojuje, maminka nad námi drží ochrannou ruku.
Tak to chápu, že není vhodná příležitost probírat politická témata, v nichž jste takovým bratrovým protipólem. Kdybyste dostal příležitost se s Tomiem o politice bavit, co byste mu řekl?
My svoje názory na politiku známe. Tomio je prezentuje v médiích a všeobecně se ví, jaké jsou. Já mediálně známý nejsem. Jsem přesvědčený křesťanský demokrat, téměř ve všech svobodných volbách jsem volil lidovou stranu a před necelými dvěma roky jsem do KDU-ČSL z přesvědčení vstoupil. Ostatně i naše maminka byla tichou členkou lidovců, náš moravský dědeček Josef Holík byl na sklonku první republiky okresním tajemníkem lidovců v Dačicích, byla to tradiční katolická rodina.
Co si vy jako lidovec o často extrémních názorech svého „slavnějšího“ bratra myslíte?
Tomio je osobnost, má charizma a pevně věřím tomu, že to v jádru myslí dobře. A aniž by to kdekoli zveřejňoval, pomáhá potřebným starým příbuzným v naší širší rodině.
Hayato Okamura Křesťan Hayato Okamura (1966) se narodil v Japonsku české matce a japonskému otci s korejskými kořeny. V roce 1976 se on a dva bratři přestěhovali s matkou do Prahy. Hayato vystudoval teologii a religionistiku na Univerzitě Karlově. Živí se však jako překladatel japonštiny a průvodce. Má pět dětí, jeho manželka je Rakušanka s českými a ruskými šlechtickými kořeny. Rok a půl je členem KDU-ČSL. |
Ale s těmi jeho politickými postoji a názory je to asi horší?
V poslední době se u něj něco zvrtlo. Stal se z něj populista dost těžkého kalibru, jako by ho politika semlela. Chytá se všech možností, jak se udržet na politickém výsluní, a to i za cenu, že zajde v některých věcech opravdu příliš daleko.
A neměl byste mu to jako jeho starší bratr takto do očí říci? Třeba by se nad sebou zamyslel.
Já bych si s ním rád upřímně popovídal, jsme rodní bratři. Ale Tomio náš společný rozhovor moc nevyhledává.
Možná proto, že tuší, co by si vyslechl... Je něco, na čem byste se shodli?
Já chci stále věřit, že Tomio je v jádru dobrý člověk a že sleduje něco dobrého. Ale někdy si nejsem jist, zda ve víru politiky neztrácí cit pro to, co je správné, dobré a lidsky přiměřené. Mívám o něho obavy.
Vy jste se po rozchodu vašeho japonského otce a české matky vrátili z Japonska do Československa poměrně záhy. Kolik je to už let?
Mně bude letos padesát let. Tomio je o šest let mladší, Osamu se narodil rok potom. Budou to teď čtyři desetiletí, kdy se maminka s námi třemi dětmi vrátila z Tokia, z Japonska do komunistického, normalizačního Československa. Přestože věděla, do čeho se vrací, tak ji to táhlo domů. Léta jsme vyrůstali prakticky bez našeho japonského otce, tatínek nás obětavě navštěvoval, ale nešlo to více než jednou dvakrát ročně na týden, deset dnů. Bylo to nesnadné období, které jsme prožívali spolu, bez tatínka.
Vám bylo deset let. Jak na vás tehdejší Československo působilo?
Byl to pro mě šok, i kulturní. V těch deseti letech jsem byl už zformovaný spíše jako Japonec, a i když jsme uměli dobře česky, zejména já, psát latinkou jsem se naučil až tady. Ale proniknout do české mentality, to bylo mnohem těžší a trvalo mi to řadu let. Pochopit český způsob myšlení a reakce českých lidí nelze totiž bez toho, že by člověk podrobně znal dějinnou zkušenost Čechů ve dvacátém století, kdy jednu okupaci následovala druhá. Lidé se tady prostě museli naučit přežít a v politicky těžkých podmínkách diktatury se svědomití Češi snažili v mezích možností uchovat to nejcennější – například při výchově dětí. Proto jsou tak skvělé třeba zdejší dětské knihy, které se vydávají i v Japonsku. Byla to i hudba a v křesťanských rodinách pak i víra...
Zajímaly mne české kořeny
Vy jste pak vystudoval teologii a religionistiku. Proč?
Protože mě zajímala otázka českých kořenů a české identity. Stále to byla reakce na ten kulturní šok. Proto jsem šel na teologii na katolické fakultě a kvůli svým japonským kořenům jsem pak ještě studoval religionistiku, u pana profesora Halíka. Oslovoval mě hlavně buddhismus, ale také judaimus. Pak jsem se však brzy oženil, narodilo se nám dítě, pak jsme jich postupně měli pět, a tak se živím jako tlumočník z japonštiny a průvodce. To, co jsem studoval, mi však bylo velmi užitečné při výchově dětí.
Vás by asi mnozí čeští novináři označili pro váš postoj k uprchlíkům za „sluníčkáře“. Jak se téměř po roce díváte na uprchlickou vlnu, která se převalila Evropou?
Nejsem žádný sluníčkář, jsem křesťanský realista. Jako křesťan jsem volán k tomu, abych byl otevřený pomoci všem lidem, bez rozdílu rasy, náboženství, kultury i jazyka. Ale v praxi to není jednoduché. V době, kdy každých několik týdnů dojde v Evropě a jejím okolí k dalšímu atentátu a téměř vždy jsou pachatelé muslimského vyznání, hluboce chápu své české spoluobčany, kteří se migrantům a uprchlíkům muslimského vyznání nedovedou otevřít. Pro mě samotného to není jednoduché, ale přijímám to jako výzvu.
Není to však spíše tak, že drtivá většina uprchlíků prchá do Evropy právě před těmi lidmi, kteří organizují a páchají atentáty? Vždyť drtivá většina obětí řádění Islámského státu jsou přece muslimové. A i v Nice byla třetina obětí z řad muslimů.
Ano, to máte pravdu, ale chvíli to trvá, než to lidé u nás pochopí. To je hluboce lidské.
Osobně jste se angažoval v akci na záchranu iráckých křesťanů. Je její výsledek pro vás zklamáním?
Není to zklamání. Ta akce se zčásti podařila, část lidí, asi čtyřicet, tu žije dál. Nepokládám to za neúspěch ani za nějaký nevděk. Se skupinou dvaceti iráckých křesťanů jsem se nedávno setkal na Cyrilometodějské pouti na Velehradě a měl jsem možnost zúčastnit se mše v syrsko-katolickém obřadu, sloužené aramejsky a arabsky. A na asi nejstarší účastnici mše, kterou byla taková opravdu stará babička, byla vidět obrovská vděčnost, že po dlouhém čase mohla slyšet bohoslužbu tak, jak byla zvyklá. Bylo to nádherné.
Vy říkáte, že jako křesťan chápete nutnost pomáhat. Ale Evropa teď uprchlíky už zase téměř nepřijímá. Je to správně?
Není v ničích silách pomoci všem lidem v nouzi na celém světě. Ani bohatá a vyspělá Evropa nemá kapacitu přijmout všechny uprchlíky, kteří by to potřebovali. Úkolem svědomitých a odpovědných politiků je rozhodnout, co je přiměřené a únosné, a vzít přitom v úvahu všechny aspekty, včetně bezpečnostních. Recept na to není jednoduchý, není to jako uvařit ovesnou kaši. Přesto i v této situaci lze jednat solidně, lidsky. Tady se mi velkou postavou jeví německá kancléřka Angela Merkelová, která velice výrazně vyčnívá nad evropské politiky a zatím obstála.
Čekal bych od vás jako od katolíka spíše jméno papeže Františka.
Papež František není politik, je to největší osobnost současného lidstva.
Prožil jste část života v Japonsku, s touto zemí jste v kontaktu. Japonsko už mnoho let stagnuje, přesto se na rozdíl od Evropské unie nerozpadá, demokracie tam nemizí. Jak to Japonci dělají?
Japonská civilizace se od evropské velmi liší. V japonské povaze zakořenil rys skromnosti, odříkání a velká ohleduplnost k zájmům celku. Schopnost najít si své místo, harmonicky spolupůsobit s ostatními a nebýt nějaké rušivé individuum. To Japoncům pomáhá ve všech těžkostech, nejen při hospodářské krizi.
V politice jste se zviditelnil i účastí na Kroměřížské výzvě, která hledá kandidáta, jenž by porazil Miloše Zemana. Proč by Zeman neměl už být českým prezidentem?
Jednání pana prezidenta Zemana nese zjevné rysy kolaborace s Putinovou Moskvou. Tak vyspělý národ jako Češi si zaslouží lepšího prezidenta, který jednoznačně potvrdí místo našeho národa v západní civilizaci a nebude zpochybňovat naše členství v NATO a Evropské unii.
Miloš Zeman to zpochybňuje?
Zjevně ano.
A koho byste rád viděl na Pražském hradě?
Nosím v srdci jméno jednoho kandidáta, kterého pokládám za vhodného pro tuto funkci, pana Pavla Fischera. Je to náš bývalý velvyslanec ve Francii, člověk, který pracoval dlouhé roky ve vysoké funkci v prezidentské kanceláři Václava Havla, velký odborník na mezinárodní i bezpečnostní otázky. Jako stvořený do současné složité situace.
Pokud jde o vás osobně a politiku, jak vysoko pomýšlíte? Třeba i na poslanecké křeslo v parlamentu?
Jsem v lidové straně jeden a půl roku a překvapuje mě už to, že mě přizvali do zahraniční komise strany. To je moje místo, s nímž jsem spokojen.
Bratr Tomio vás tedy zatím nebere jako politickou konkurenci?
To mě nenapadlo, vidíte.
