Její rodina usiluje o navrácení majetku v Česku. Třebíče, která taky patřila Baťům, se to však netýká. Paní Dolores neodolala nabídce známého, aby se podívala do míst, která znala jen z fotek a z vyprávění dědečka. V jeho blízkosti strávila sedmnáct let života, než v roce 1965 v Brazílii zemřel.
Baťova vnučka zároveň přislíbila, že se za tři roky do Třebíče vrátí. To má být areál fabriky opravený a odhalí se pamětní deska. "Určitě a ráda přijedu," řekla s úsměvem.
Dolores Bata Arambasic* Narodila se roku 1948 v Sao Paulu Ljubogradovi Arambasicovi a Ludmile Amálii Baťové. Dolores je vnučkou Jana Antonína Bati. * Vystudovala práva a stala se advokátkou. Má tři dcery. * Nyní se s rodinou věnuje farmě na hovězí dobytek v Bataypora, kterou založil její dědeček. * Baťovi potomci se roky soudí s českým státem o navrácení majetku v hodnotě okolo pěti miliard amerických dolarů. Areálu v Třebíči se to však netýká. |
Jak si pamatujete dědečka?
Byl to člověk, který se usmíval. Nepamatuju si, že bych ho viděla protivného. Byl statečný, měl velkou jistotu ve všem, co dělal. A především měl velice pozitivní auru. Posledních dvacet let života, krom ježdění do osad, které v Brazílii založil, psal knížky. Do paměti se mi vryl jeho entuziazmus. I při životní situaci, do které se dostal. Například si pamatuju jeden konkrétní okamžik, když mi bylo patnáct.
Povídejte…
Taky jsem žila v Batatubě jako moji prarodiče. Přišla jsem za ním do pracovny, kde jsme spolu jindy třeba lepívali fotografie, a jednou večer tam seděl a četl papíry. Znala jsem historii, těžkosti s procesem, který v Československu měl, a potom s Tomíkem (Tomášem Baťou ml. - pozn. red.). Říkám: Dědečku, nechci tě rušit, ale řekni mi, jak to všechno bylo. A on mi to vysvětlil. Jeho závěr byl velice zajímavý. Povídá: A teď, dcérko, měl jsem tři sta tisíc hektarů půdy a to je samý les. A ani krejcar v kapse. Co s tím? Víte, ztratil majetek, zůstaly mu lesy v Brazílii a musel s tím něco udělat. A udělal. To nebyl ani slabý ani rezignovaný člověk, měl obrovskou energii.
Přesto celá situace na něj přece musela doléhat…
Občas jsme viděli, že chodí po zahradě, chce být sám. Ale potom se z toho rychle dostal. A byl věřící, to jsme celá rodina. A ještě něco. On miloval Československo, svoje lidi, pořád na ně myslel. Když jsme se pravidelně celá rodina scházeli u stolu, povídalo se o tom. A psal básně, četl nám je. Byla jsem nejstarší vnučka, jedináček a stále jsem byla v přítomnosti starších členů rodiny. Takže mě ten jejich život nemíjel. Pamatuju si přesně atmosféru, zpívaly se české písničky. I po těch letech jsou to pro mě moc emotivní, krásné vzpomínky.
Baťova rodina, to je synonymum hlavně pro obuvnický průmysl. Jak to tady v Třebíči-Borovině, kde zůstaly zachované industriální budovy, na vás působí?
Já mám tohle prostředí moc ráda, dělá mi radost, že se tu něco děje. Však taky první moje kroky tady vedly ke starým strojům, co tu mají vystavené. Pamatuju si jako dítě, jak to vonělo.
Chodíte v botách Baťa?
Nechodím, nemáme v Brazílii boty Baťa. To nám dědeček nestihl předat. Měl starosti se situací, do které se dostal, tak jediná věc, kterou od něho máme, je vlastenectví, češství, naděje, že se nám majetek vrátí. A my tu zase budeme pro české lidi. Možná se mladší generace do obuvnictví znovu pustí.
Jak vnímáte prohraný soud o majetek tady v Česku? Na jednu stranu se po Listopadu potvrdilo, že Jan Antonín Baťa byl nařčen z kolaborace s nacisty křivě, na druhou stranu vám Česká republika nevrátila majetek.
To je historický případ. Byla to pomsta prezidenta Edvarda Beneše. Jan Baťa, můj dědeček, byl proti tomu, aby se Československo na prahu války vzdalo. Šel a prosil o audienci u Beneše. Chtěl ho přesvědčit, abychom se bránili německé okupaci. Měli jsme půl druhého milionu ozbrojených vojáků, letadla, všechno. Bylo chybou pustit Němce jen tak přes hranice. Beneš se na mého dědu otočil, byl velice vzteklý a řekl mu, aby se nemíchal do politických věcí. "Politice rozumím já, vy se, pane Baťo, držte svého kopyta," štěkl.
Jak na taková slova reagoval slavný a úspěšný průmyslník?
Dědeček nebyl člověk, který by takové věci zhltl jen tak. Opáčil mu podobným tónem a začal mezi nimi antagonismus. Přišli Němci, co bylo dál, víte. Mám jeden dopis, který dědovi vlastnoručně Beneš napsal. Prezident v něm Janu Baťovi vytýká, že nic neudělal pro Československo, pro odboj. A přitom to bylo úplně naopak. Bohužel, kdo na celém sporu a blamáži nejvíc ztratil, bylo Československo, zdejší lidi. My jsme se zvedli.
Jak to bylo s Baťovými příspěvky československému odboji?
Máme indicie, ale není to zcela doložené, že Baťa zaplatil polovinu nákladů na odboj. Ne sám, ale jeho firmy. On osobně přispíval pod různými pseudonymy, protože ve Zlíně měl spolupracovníky a zaměstnance, které nechtěl vystavit riziku. Bylo mu vyčítáno, že se nikdy nahlas nepřihlásil k odboji (který oficiálně zaštiťoval Beneš - pozn. red.). Jenže nějakou veřejnou deklarací by ohrozil spoustu lidí ve Zlíně. Existují dopisy, ve kterých váhá, zda má tento otevřený krok udělat. Nakonec to neudělal.
Jak často vlastně jezdíte do České republiky?
Skoro každý rok. Snažíme se očistit jméno Jana Antonína Bati, vydáváme v Česku jeho knížky. A druhá věc je boj, aby nám Česká republika zaplatila, co nám dluží. Tedy soudní proces. Protože celý majetek byl znárodněn v roce 1945, proces v roce 1947 byl jen proto, aby Janu Baťovi nemuseli zaplatit. Ale dnes je situace jiná, ví se přesně, že byl majitel, že má na navrácení právo. My budeme bojovat. Je nás v Brazílii a Americe devadesát osm Baťů, nevzdáme se. Je nás dost a energii na to máme. Co je správné, je správné. A musím zmínit ještě poselství bratra mého dědečka, zakladatele firmy Tomáše Bati.
Co řekl?
Kdysi mu někdo předhodil, že staví impérium. On mu odpověděl: "Ne, chlapče, já stavím člověka." A to je pravda. To je úkol Baťů. Bohužel byla obrovská rána, že můj děda pak o všechno přišel. Ne pro něj, ale pro lidi, pro republiku. Byla to ta malost, intrikánství a domýšlivost prezidenta Beneše.
Jaké kroky pro navrácení majetku podnikáte teď?
Pro mě jako advokátku je to celé divné. Nikdy jsem neviděla soud, který dnes řekne ano a zítra ne. Tomu nerozumím. U nás, když jedenkrát soud řekne ano, platí to. A už je to nevratné, jedině úplně novým dlouhým procesem se může dosáhnout jiného výsledku. Ale co se stalo tady: u Nejvyššího soudu v Brně jsme větší část vyhráli. A druhý rok jsme ten samý proces prohráli. Je to politická záležitost a možná se to bude muset řešit politicky. Já budu bojovat. A jestli to ztratím teď, nevadí, budeme pokračovat. Klidně ve Štrasburku.
Co máte na Česku ráda?
Mám ráda ten "český duch".
Říká se, že Brazilci jsou veselí, Češi naopak působí smutně, uzavřeně.
Nevím, jestli to češství, které v sobě mám, je veselé. Mimo toho všeho, co se stalo. Vnímám českou hudbu, kulturu. Ale taky tu životaschopnost nikdy se nezdávat. Jestli to dneska nevymyslím, tak jistě zítra to vyřeším. Takto jsme byli i dědečkem vychovaní. Nikdy se nevzdávat. Člověk nesmí rezignovat, naopak.
Jan Antonín Baťa* Nevlastní bratr Tomáše Bati žil v letech 1898 až 1965. Po Tomášově smrti v roce 1932 nabyl veškerý jeho majetek a stal se majitelem firmy Baťa a zároveň šéfem celé obchodní organizace. * V třebíčské továrně Jan Baťa roku 1935 spustil punčochářskou výrobu. V roce 1938 dokončil 122 domků pro zaměstnance. * 13. března 1939 opustil území Československa. Odletěl do Británie a do Ameriky. Byl obviněn z plánování násilného přesunu Čechů do Patagonie. Roku 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení. * Marně se pokoušel očistit své jméno. Uspěla až jeho rodina v roce 2007, kdy soud definitivně uznal Jana Antonína Baťu nevinným. * Vedl spor s ostatními členy rodiny o vlastnictví společnosti Baťa. Ani zde nebyl úspěšný; majetek připadl Tomáši Janu Baťovi (synovi Tomáše Bati). * Jan Antonín Baťa v Jižní Americe založil řadu společností. Zakládal a rozvíjel města podle vzoru Zlína (Batatuba, Indiana SP, Mariapolis, Bataguassu nebo Bataypora). V roce 1957 byl navržen na Nobelovu cenu za mír. * Zemřel roku 1965 v Brazílii a v rodinném archivu po něm zůstává na čtyřicet svazků hospodářských studií, úvah, cestopisů, románů a poezie. |
Vidím, že jste nepohrdla občerstvením, moravský tvarohový koláč vám chutnal. Pekli jste doma v Brazílii české buchty?
To víte, že ano. Dělávaly se moravské koláče s tvarohem a povidly, taky jablečná a jahodová marmeláda a vařila se česká kuchyně. Zůstalo mi to dodneška, svíčková a tak. A máme taky v Bataypora spolek, jmenuje se Klenot, tančíme české a moravské tance, dokonce jsme loni vyhráli mezinárodní folklorní přehlídku v Praze.
O tom mi vyprávějte.
Máme sedmadvacet originálních krojů z různých českých, moravských a slovenských regionů. Je to kolekce mé maminky. Do té Prahy jsme přijeli s cílem udělat slušnou prezentaci. A vyhráli jsme první místo. (smích) Jak šli ti mí svěřenci na jeviště, tak všichni koukali. Na krojích je vidět bohatství národa.
Členové souboru jsou potomci českých rodin, které do Brazílie přišly?
Většina ne. Jsou to kolegové z práce a ze školy, většinou mladí lidé. Vnímají fakt, že město Bataypora, v překladu Baťova Dobrá Voda, založil Jan Baťa. Ale oni se cítí součástí české kultury a republiky, je to opravdu zvláštní. Přijel k nám do Brazílie soubor ze Zlínska a oni je každého ubytovali, vnímali to, že jsou na jedné lodi. Když jsem se chystala na nynější návštěvu České republiky, tak mi kladli na srdce, ať proboha dovezu pivo a nezapomenu na tu šliovicu, že už došla. (smích)
Takže pivo a slivovice u vás frčí.
A jak! Byli tak unesení z cesty do Prahy a České republiky, viděli tu takové věci, že už plánují, jak pojedou do Česka zase. Je to pro ně velmi drahé, ale oni vydělávají, šetří, jen aby mohli jet. Pro ně to byla tak důležitá cesta, Evropa, soubor a všechno kolem, že se s nimi něco stalo, zasáhlo jim to do života, změnilo pohled na svět.
Máte v souboru taky indiána?
Indiána ne, ono jich tam ani u nás moc není. Ale černocha jo. Má slovácký kroj a opravdu mu sluší, je v něm kouzelný. A moje dcera má zase piešťanský kroj z roku 1938.
I po tom všem mluvíte o obyčejných českých věcech hezky.
Víte, vy máte tradice, vzdělání, obrovskou sílu, ani nevíte jak velkou. Nedochází vám to, protože nemáte odstup. Přežít všechno, co se vám stalo, to není žádná sranda. Habsburkové, války, komunismus. Jste velice silní, jen si to uvědomit. A nejste sami, je nad vámi Bůh. Vím, že se zvednete. Někdo říká - nám Čechům zlomili páteř. Ne, je možná trochu ohnutá, ale to se srovná, vím to.
