Jaká je historie vašeho výzkumu o mluvení ve škole?
Dělali jsme sérii po sobě jdoucích výzkumů v řadě a ty hlavní byly tři. V prvním jsme zjišťovali, jak komunikace ve škole mezi učitelem a žákem probíhá, přičemž jsme zjistili, že v českých školách, které se mimochodem neliší v tomto ohledu od těch v zahraničí, mají žáci relativně málo příležitostí k nějakým rozvitým promluvám, kde by reálně vyjadřovali své vlastní myšlenky a podepírali je argumenty. Nelze říci, že by učitelé vedli jen monology, ale žáci, kteří se zapojují, odpovídají většinou na faktografické otázky, které od učitele dostávají. Ty vybízí ke krátkým pamětním odpovědím.
Lze vůbec přimět děti, aby v hodinách nějak sofistikovaně diskutovaly?
V jednom z našich výzkumů jsme se zaměřili na to, jestli je možné poupravit situaci ve třídě tak, aby žáci mluvili rozvitě a argumentovali. Tam jsme zjistili, že to možné je. Když se změní chování učitele, změní se i chování žáků. Žáci jsou schopní vést poměrně sofistikovaný dialog a diskutovat.
Na co jste se tedy zaměřili v posledním výzkumu?
V posledním šetření, které dokončujeme, jsme se zaměřili na to, jakým způsobem souvisí kvantita a kvalita žákovských promluv s jejich vzdělávacími výsledky. Prováděli jsme strukturované pozorování na zhruba sedmi stech žácích a účastnilo se jich celkem 32 školních tříd. Třídy zároveň procházely v témže čase testováním čtenářské gramotnosti, které dělala česká školní inspekce.
Co jste sledovali?
Dívali jsme se na to, jak žáci hovoří a argumentují v předmětu český jazyk a literatura. A zjistili jsme, že skutečně záleží na tom, jak moc žák často nebo dlouze promlouvá a také na tom, jestli ta jeho promluva obsahuje nějakou argumentaci a jestli své stanovisko nějakým způsobem vysvětluje nebo podporuje. Doložili jsme, že jak rozsah tak přítomnost argumentů mají pozitivní souvislosti s jejich školními výsledky.
Zjišťovali jste i to, zda umějí učitelé klást správné dotazy?
Nedá se říct, že by neuměli klást dobré dotazy. Umějí se ptát, aby zjistili, jestli se žáci naučili to, co měli. Tohle má ve výuce svou funkci a nechci zpochybňovat, že by to učitelé neměli dělat. Ale úplně neovládají formát otázek, ve kterém žáci mají něco vynalézat a sami přijít s něčím novým. Otázka v takovém případě neslouží jako testová úloha, ale spíš jako pobídka k tomu, aby na něco přišli.
Gramotnost českých žáků je v rámci OECD průměrná, ale začali se zlepšovat |
Můžete uvést příklad nějakého rozvíjejícího se dotazu? Asi to není otázka typu, kdy se narodil Karel IV.
To je faktografická otázka a buď se ji žák doma naučí neb ne. Já uvedu příklad části vyučovací hodiny, kterou jsme si nahráli a zaznamenali v jednom z našich projektů. Učitelka probírala se sedmáky, tedy ne příliš starými žáky, bajku. V klasické výuce učitelka vysvětlí dětem, že bajka je literární žánr, ve kterém se zvířata chovají jako lidé a je tomu tak třeba proto, aby bylo možné kritizovat nějaké lidské chování, které by jinak kritizovat možné nebylo. Ale tato učitelka na to šla úplně jinak. Nejdříve se jich ptala, proč v historii vznikala pohádka a jaké měla funkce, což už probrali. Potom se začali zabývat bajkou a ptala se jich, k čemu je taková bajka dobrá. A žáci sami zformulovali, že zvířata v bajce na sebe přebírají lidské vlastnosti, a to proto, aby bylo možné kritizovat společnost a přitom za to autora nemohl nikdo nějak trestat.
Možná se pletu, ale nemůže se stát, že v tom případě třeba introvertní děti se naučí méně, protože v hodinách méně komunikují?
Tímto se nyní také zabýváme a zjišťujeme, kdo jsou ti žáci, kteří mluví méně. Máte pravdu, že introverze a extroverze tam hraje velkou roli. My to na tom velkém vzorku vidíme, že spojitost mezi tím, jak moc v hodině mluví a těmi výsledky funguje, protože u mluvení člověk přemýšlí a významně se aktivizuje. Ale jsou i introvertní žáci, kteří jsou schopní tento hendikep, kterým je to, že ve třídě nemluví, kompenzovat nějakými jinými způsoby. Takže třeba přemýšlí potichu nebo se připravují doma a podobně. Ale to, že existují introvertní děti, které se učí dobře, to je samozřejmě pravda.
Co ti, kteří to nějak nekompenzují?
Ve třídách je skupina žáků, která není úplně malá, a to jsou děti mlčenlivé, kterým učení moc nejde. To jsou žáci, kteří se dostanou do zacyklení, kdy nevyužívají příležitostí k učení v hodině tím, že nemluví a zároveň to nekompenzují. Jejich příležitosti k učení se jim stále více zužují. Pro nás je nyní tato skupina žáků, která nemluví a zároveň nemá dobré školní výsledky, zajímavá. Zjišťujeme, jak je možné takovým dětem v učení pomoci.
Studenti se učí lépe, když mají vhodné osvětlení, prokázal experiment ČVUT |
Není taková výuka časově náročnější?
Časově náročnější je, protože když žákům řeknete „milé děti, literární žánr, ve kterém zvířata jednají jako lidé, se jmenuje bajka,“ zabere vám to půl minuty. Zatímco než to děti samy vymyslí, trvá to déle. Ale v průběhu hovoření si procvičují spoustu dovedností a učí se spoustu kompetencí, které máme předepsané v rámcových vzdělávacích programech, což je dovednost komunikovat a dovednost řešit problémy a přemýšlet. Podle nás to do školy patří a rozhodně to není ztráta času. A dále bych chtěla říci, že poznatky, které se naučí mechanickým způsobem, kdy o tom moc nepřemýšlí a nemají v tom velký emocionální vklad, hned zase zapomenou. Zatímco ty poznatky, které jsou osvojované cestou přemýšlení, jsou trvalejší. Takže to sice déle trvá, ale je podle mě zbytečné, aby žáci trávili ve škole čas jen tím, že jim učitel něco vykládá a oni poslouchají. I když i to je důležitá součást výuky.
Jak by to mělo tedy vypadat? Dvacet minut žáci budou poslouchat a dvacet minut diskutovat?
Klidně. My si myslíme, že by se měli střídat fáze toho, kdy učitel relativně autoritativně sděluje nějaké poznatky a děti se je naučí a osvojí, s fázemi, kdy žáci, takzvaně zapnou mozky a reálně přemýšlejí a snaží se na něco přijít.
