Kláro, kdy jste si poprvé všimla, že je s vámi „něco jinak“?
Všechno začalo pocitem, že nevím, co je realita. Nevěděla jsem, jestli opravdu chodím do školy, nebo jestli jsem si to jenom vymyslela. Koukala jsem na nějaký objekt a připadalo mi, že je živý. Šla jsem po ulici a všechno na mě mluvilo – auta i lampy. Po nějaké době si moje máma začala všímat, že je se mnou něco špatně, a tak mě poslala k psychiatričce. Od lékařky jsem odešla s tím, že mám depresi. Já jsem jí totiž nepopsala všechny tyhle divné věci, které se mi děly. Svěřila jsem jí pouze s tím, že nedokážu cítit žádné emoce, že se mi nic nechce.
Proč jste lékařce neřekla, že na vás mluví auta a lampy?
Nevěděla jsem, že by to mohl být příznak nějaké nemoci. Vůbec jsem si nemyslela, že by to ta doktorka měla vědět. Připadalo mi to jako realita, že to tak prostě je. Brala jsem to jako normální věc.
U řady lidí bývá spouštěčem zkušenost s drogami nebo stres. Co to bylo u vás?
Nevím, dodnes mi to nikdo neřekl. Možná to byl stres, protože u mě schizofrenie propukla ve zkouškovém období na vysoké škole. Mám k nemoci dispozice v rodině. Ale nechci zmiňovat, u koho přesně.
Myslela jsem, že jsem klon
Nějakou dobu jste měla schizofrenii, ale myslela jste si, že to jsou deprese. Co jste prožívala předtím, než vám lékaři dali správnou diagnózu?
Schizofrenií trpím už čtyři roky a vím o ní teprve dva. Nikdo nejprve nevěděl, co mi je, protože jsem neřekla, co se mi v hlavě děje a co prožívám. A když jsem to řekla, tak mi nejdříve diagnostikovali akutní přechodné psychotické poruchy.
Napsali mi tehdy nějaká antipsychotika a moje problémy na chvíli zmizely. Jenže pak jsem začala slyšet hlasy a dávky prášků mi lékaři zase navýšili. Jenže jsem po lécích strašně přibrala, snad dvacet kilo. Tak jsem je vysadila. Myslela jsem si, že je nepotřebuji a že alespoň zase zhubnu.
Co s vámi vysazení léků udělalo?
Prožila jsem rok v přesvědčení, že jsem naklonovaná. Měla jsem pocit, že moje vzpomínky nejsou ve skutečnosti moje. Domnívala jsem se, že mi je někdo vložil do hlavy. To, že jsem svůj vlastní klon, se mi zdálo jako naprosto logické vysvětlení.
Rok jste tedy žila ve své vlastní představě o realitě. Projevovalo se to nějak na veřejnosti?
Lidem okolo jsem neustále vysvětlovala, že jsem naklonovaná. A všichni mi samozřejmě odpovídali, že to je blbost. Říkala jsem to také doma rodičům. Ale netušili, že se jedná o příznak schizofrenie. V jednu chvíli jsem napsala svojí doktorce e-mail. Psala jsem jí o tom, že mám čip v hlavě, a v e-mailu jsem jí žádala, jestli by mě mohla poslat na rentgen hlavy, aby se našel. Díky tomu přišla na to, že mám schizofrenii. Potom mě poslala na hospitalizaci do léčebny.
Klára Javůrková
|
Jak probíhá běžný den v psychiatrické léčebně?
Zrovna tu první hospitalizaci si moc nepamatuji. Ráno začíná budíčkem, poté je rozcvička, snídaně, pak podávání léků.
Každé ráno vizity doktorů a dotazy na to, jak se cítíme. Dopoledne individuální nebo skupinové terapie, mluví se na nich s doktorem o nemoci. Po obědě volno, chodí se ven.
Největší výhoda hospitalizace je v tom, že se dá s doktorem mluvit kdykoliv. Když se necítím dobře, můžu za ním hned zajít.
V léčebně jste byla hospitalizována i nedávno. Proč jste tam šla tentokrát?
Myslela jsem si, že po mně jde vláda. Což byl důsledek toho, že jsem brala léky, které mi nesedly, nebyly zkrátka ty pravé.
Také jsem slyšela hlasy, které mi vyhrožovaly, že mě zabijí. Bála jsem se, že umřu. Kvůli tomu jsem se nechala dobrovolně hospitalizovat. Hlasy, které vyhrožují, jsou totiž strašně reálné. Cítila jsem dokonce, do jakého ucha mi to zrovna říkají. Spolu s výhrůžkami jsem však slyšela i andělíčky, kteří mi zpívali. To bylo krásné. Věřila jsem, že jsou opravdoví, jenže s novými léky zmizeli i oni.
Lékaři mi nejprve dali lék, po které jsem měla hrozné vedlejší účinky, zatínání zubů a ztuhlost. Tak mi ho museli vyměnit. Původně jsem měla být v léčebně jen chvilku, nakonec jsem tam strávila čtyři týdny.
Jsem schizofrenik s emocemi
Byla poslední hospitalizace v něčem jiná než ty předchozí?
Dostala jsem novou diagnózu. Jmenuje se to „jiné neorganické psychotické poruchy“. Je to víceméně schizofrenie, příznaky jsou stejné, ale na mojí tváři jsou patrné emoce. Schizofrenici na obličeji ukázat emoce moc neumějí. Takže jsem schizofrenik, ale se zjevnými emocemi.
Proč je tak těžké najít správné léky?
Vždycky to trvá několik let, než se najde ideální kombinace léků. Na každého totiž funguje něco úplně jiného. Vždycky se hledají léky, které fungují, ale zároveň je nebudou provázet žádné závažné nežádoucí účinky. Je jich spousta, takže doktoři dlouho hledají, co sedí zrovna vám. Doufám, že teď už je pro mě našli.
Teď necítíte nežádoucí účinky?
S léky, které teď beru, mám neklid v nohou. V nemocnici jsem musela pořád chodit dokolečka po chodbě. Antidepresiva takové vedlejší účinky nezpůsobují, ale antipsychotika, která beru já, to dělají hodně. Ale neklid v nohou je ještě v pohodě. Kdybych léky vydržela brát pět let, a neměla během té doby žádnou psychózu, tak by mi je mohli postupně začít vysazovat. Ale to bude záležet na tom, jak bude vypadat můj stav.
U schizofreniků se většinou střídají klidnější období s psychózami, tzv. ataky. Jaká psychóza pro vás byla nejhorší?
Nejhorší bylo, když jsem si myslela, že jsem klon. Protože to trvalo opravdu dlouho, žila jsem s tím rok. Navíc to bylo hodně intenzivní, šlo o permanentní pocit.
Schizofrenie
|
Mluvila jste o tom, že jste měla zrakové a sluchové halucinace. Zažila jste i ty hmatové?
Ty jsem taky měla. Jednou jsem se vzbudila v noci a najednou jsem cítila, že mě někdo škrtí. To se stalo v době, kdy jsem ještě ani nebrala žádné léky.
Jak jste se zachovala, byla jste schopná nějak reagovat?
Byla jsem v tu chvíli sama v pokoji, takže jsem ani nemohla nikoho zavolat. Bylo to hrozné, ale po nějaké chvíli to samo přešlo.
Jak může okolí člověku zažívajícímu ataku pomoci?
Je pro mě hodně důležité, že tu pro mě je moje rodina. Potřebuji mít někoho, komu můžu věřit. Protože je pro mě velmi těžké někomu věřit. Když prožiji ataku, ale už mi začínají působit léky, tak mi pomáhá, když se o tom se mnou někdo baví, naslouchá mi.
Dokážete v těžkých chvílích nějak pomoci sama sobě?
Prospívá mi, když si to racionalizuji. Říkám si, že to je jenom v hlavě. Po poslední hospitalizaci jsem se hrozně bála lidí, doteď mi dělá trochu problém chodit ven, vadí mi prostory, kde je jich hodně. Jízda metrem nebo tramvají je ze všeho nejhorší. Pořád sleduji, jestli na mě někdo kouká. Když mám pocit, že mě někdo pozoruje, tak se snažím opakovat si právě to, že to je jenom v mojí hlavě. Tato taktika ale zabírá až ve chvíli, kdy už jsem trochu zaléčená. Než zaberou prášky, tak mi nepomůže.
Lidé myslí, že to je jen pocit. Pro mě ale realita
Definic schizofrenie je na internetu mnoho. Jaká je ta vaše?
Hlavně strach. A dále zmatek a nepochopení. Pocit, že mě okolí nechápe a nikdo mi nevěří. Protože lidé vědí, že mám tuhle nemoc. Tudíž mám pocit, že mi nevěří, když něco vidím a slyším.
Klára o nemoci otevřeně mluví
Zdraví lidé nikdy nepochopí, jak moc těm všem představám věřím. Oni si myslí, že to je jenom pocit, ale nechápou, že pro mě to je v tu chvíli realita. A já zase nechápu je, jak mi to můžou nevěřit. Když jsem si myslela, že jsem klon nebo že po mně jde vláda, tak jsem to říkala doma. A oni tvrdili, že to není pravda. Byla jsem na to hrozně sama. Schizofrenie je hodně i o pocitu samoty.
Mluvila jste o tom, že je pro vás důležitá důvěra v rodinu. Věříte svým blízkým vždy, i při atace?
Dříve jsem si občas myslela, že v tom jedou taky. Dělo se to hlavně v začátcích. Myslela jsem si, že o mně rodiče pořád mluví. Třeba když jsem vešla do místnosti a oni se o něčem bavili, byla jsem přesvědčená, že mluví o mně, tak jsem na ně byla protivná. Pořád jsem se zavírala v pokoji. Nevylézala jsem ven, a když jsem viděla rodiče, tak jsem je ani nepozdravila. Byla jsem přesvědčená, že proti mně něco „kujou“. Máma si potom začala myslet, že beru nějaké drogy.
Jak se maminka zachovala?
Prohledala mi pokoj a nic tam nenašla. Přestala jsem si myslet, že proti mně něco rodiče podnikají, až když jsem dostala léky.
Psychóza
|
Psychóz jste zažila několik. Poznáte, že přicházejí?
Měla jsem určitě víc jak pět psychóz. Byla jsem pětkrát hospitalizovaná, některé psychózy se však zvládly ambulantně.
V nemocnici jsme se o včasném rozpoznání příznaků učili. Například nedostatek spánku nebo nechuť k jídlu značí, že psychóza přijde. Jenže já jsem se zatím nedokázala naučit, jak to dopředu rozeznat.
Mluvíte o nemoci s nadhledem a humorem. Jak vnímáte schizofrenii, když procházíte horšími stavy?
Naprosto se to liší od toho, jak o tom mluvím teď. Bývám někdy pevně přesvědčená o tom, že jsem zdravá. Ještě před čtrnácti dny jsem doktorovi tvrdila, že žádnou schizofrenii nemám. Obecně se v horších stavech hodně uzavírám, hodně spím.
Nebojte se nás
Proč jste se rozhodla točit videa na YouTube?
Setkávala jsem se hodně s tím, že lidé o té nemoci buďto vůbec nevědí, nebo jí nerozumí. Proto jsem natočila to první video. Chtěla jsem lidem vysvětlit, co to vlastně je. Dala jsem video tehdy na Facebook pro ostatní. Pak ho začali sledovat také cizí lidé a setkávala jsem se s pozitivními ohlasy. Lidé říkali, že jim to pomáhá a začali mi psát o pomoc. Většinou mi popíšou své problémy a chtějí ode mě diagnózu, ale tu já jim samozřejmě dát nemůžu.
VideaV době vydání článku Klářina videa na YouTube nejsou, Klára je ze svého účtu smazala. Už jednou je v minulosti z platformy odstranila. Během rozhovoru uvedla, že se tehdy necítila dobře kvůli zájmu a pozornosti lidí, které se jí kvůli videím na internetu dostávalo. Po nějaké době je tehdy opět zveřejnila. |
Pomáhá vaše videotvorba i vám samotné?
Jsem ráda, že se díky mně nějací lidé o nemoci dozví. Někdy mi to ale nedělá dobře, jednou jsem si videa dokonce smazala. Přestala jsem tehdy zvládat to množství sledujících, ten zájem.
Nedávno se mi stalo, že jsem někam přišla, a lidé si o mně šuškali, a později se ukázalo, že vědí kdo jsem. Když je člověk podezřívavý, tak mu tohle nepomůže.
Jak podle vás schizofreniky vnímá společnost?
Myslím, že lidé většinou vůbec nevědí, o co jde. Když potkám nové lidi, neříkám jim, že jsem nemocná.
Na internetu o své nemoci mluvíte otevřeně a zdá se, že to pro vás už není citlivé téma.
Kdepak, je to pro mě pořád citlivé téma, obzvlášť po té poslední hospitalizaci.
K příznakům schizofrenie patří pocity ohrožení, říká psychiatr |
Na jednom z videí jste hovořila o tom, že na vás nemělo dobrý vliv období epidemie koronaviru.
To nebylo vůbec dobré. Myslela jsem, že je všechno ohledně pandemie koronaviru vymyšlené. Ze začátku jsem z pandemie, opatření a toho všeho okolo byla hodně ve stresu, a asi z toho stresu jsem se dostala do psychózy.
Protikoronavirová opatření mě omezovala, ubližovala mi. A tak jsem se začala domnívat, že si koronavirus nějací lidé vymysleli jenom proto, aby ho použili proti mně. Aby ze mě udělali blázna. Byla jsem přesvědčená, že mě chtějí zničit, zabít.
Jak jste v tomto nastavení zvládala nošení roušek?
Doktorka mi nejdřív řekla, ať raději vůbec nechodím ven. Potom mi doporučila, abych chodila alespoň na ozdravné procházky. Tak jsem chodila s mamkou, a bylo to pro mě hrozně náročné. Strašně jsem se bála. Jednou jsem měla chuť si ji sundat a začít křičet, že to je celé vymyšlené. Všichni pro mě totiž byli nebezpeční. Všichni to na mě hráli, věděli o tom. Ve chvíli, kdy tomu věříte, je pro vás svět jedno velké divadlo.
Hovořila jste o tom, že schizofrenie u vás propukla na vysoké škole. Jaký měla vliv na vaše další studia?
Studovala jsem dramatickou výchovu na DAMU, když jsem začala mít první příznaky. Musela jsem školu přerušit, nezvládala jsem to. Chtěla bych ještě zpátky, mám v plánu DAMU dostudovat. V budoucnu bych chtěla vést nějaký dramatický kroužek. Teď budu navštěvovat stacionář, potom si chci najít práci. Zatím dostávám invalidní důchod, ale jeho výše se liší podle toho, kolik má člověk odpracováno. Tím, že jsem ještě nepracovala, tak ho mám opravdu nízký.
Nemoc vám přinesla do života spoustu negativních věcí. Existuje něco, co vám naopak dala?
Asi to budou lidé, které okolo sebe mám. Mám hodně kamarádů, které jsem poznala v léčebnách a dodnes se vídáme a podporujeme.
Kdybyste mohla vybrat jednu jedinou věc, kterou se o schizofrenii celý svět dozví, jakou zprávu byste chtěla rozšířit?
Asi to, že nejsme nebezpeční. Není důvod se nás bát. Jsou to schizofrenici, kteří mají většinou naopak strach z okolí.
Jak se cítí schizofrenik? Vyzkoušejte si to:
