Změnilo se během pandemie složení klientů? Chodí k vám například jiné profese, jiné věkové skupiny?
Řekl bych, že to složení klientů je pořád stejné. Zabýváme se násilím v blízkých vztazích, takže tam nepatří lidé, kteří páchají kriminální činy a používají násilí jako prostředek.
Problémy se teď ale určitě vyhrocují, lidé mají větší problémy to zvládat. Ale neřekl bych, že se to výrazně proměnilo ani co do věku nebo do profesí. Úplně se nedá vystopovat typický klient, ale je tam třeba hodně IT pracovníků. Nevíme, čím to je. Možná tím, že pracují a všechno řeší online, takže se tak snáze dozví o našem programu, nebo jestli se mezi nimi vyskytuje ten problém víc, to nevíme.
Lidé během pandemie sedí doma, jsou frustrovaní, mají vztek, cítí se bezmocně. Část bych odkázal na normální terapii, protože jde o ventilaci pocitů bezmoci a strachu. K nám chodí lidé, kteří mají problémy dlouhodobě.
Kolik bylo třeba vašemu nejmladšímu klientovi?
Bereme klienty od osmnácti let, na práci s mladistvými nemáme akreditaci. Nejmladšímu bylo právě kolem těch osmnácti, nejstaršímu okolo osmdesáti. Ten rozsah je velmi široký, ale medián je okolo pětatřiceti až čtyřiceti let.
Většinou to jsou lidé, kteří mají děti, vztah je zatížený starostí, vzrůstají v něm konflikty. Někteří z nich také mají velké nároky na to, co všechno by mělo být, ale mají problémy to naplnit a nemají prostor pro odpočinek a být sami sebou.
Jak velkou dávku sebeuvědomění musí v sobě klient najít, aby k vám přišel?
Klienti mají různou motivaci. Většinou to může být proto, že chtějí se sebou něco dělat, hroutí se jim vztah, chtějí ho zachránit, nebo vyhoví partnerce, která je do toho tlačí. Abychom je vzali do programu, potřebujeme dvě věci – dotyčný musí být schopen říct, že je problém u něj a že to chce změnit. Někteří klienti jsou hodně motivovaní, chtějí co nejdřív do skupiny. Když ale ten člověk řekne „jo, mě sem poslala manželka, nevím, proč jsem tady“, nemůžeme jim pomoct.
V programu máme různé kontraindikace, tedy okolnosti, které zájemce vylučují – umíme pomoct jen lidem, kteří jsou schopni říct „ano, jsem to já, a chci s tím něco dělat“. Neumíme pomoct těm, kteří by přišli od soudu a říkali „já jsem nic neudělal, tady se mnou něco udělejte“. Takže tou kontraindikací je tedy minimální náhled a ochota přijmout odpovědnost za násilí, kterého se dopouštím.
Evžen Nový
 Evžen Nový. |
Když na sobě někdo dlouhodobě pozoruje násilné sklony, křičí, bojí se, aby partnerce neublížil, je šance, aby to zvládl i svépomocí?
To nevím, protože se o takových mužích nedozvídáme, ani není kde. Setkáváme se s muži, kteří to nezvládají. Ale řekl bych, že aby člověk dokázal takovou věc, potřebuje tři kroky: první je uvědomit si, že je naštvaný. Míváme ve zvyku jet na autopilota, sami sebe si moc nevšímáme. Pokud se nenaučíme, co s námi emoce vzteku dělá, jak je silná, nejde dělat nic dalšího.
Druhá věc pak je umět se zastavit. To se lehko řekne, ale zkuste si sami vzpomenout na nějakou partnerskou hádku, jak těžké je říct si „stop“.
A třetí důležitá věc je vybrat jinou alternativu než násilné chování. K tomu je zapotřebí znát možnosti, co v tu chvíli udělat. Také je nutné umět rozeznat, co násilí je a co není. Pro některé totiž násilí začíná, až když začnou někoho mlátit pěstí. Ale násilí má spoustu podob, fyzické, psychické, sexuální...
Lze říct, co násilí už je?
Je rozdíl mezi násilím a agresí. Agrese je jakékoli útočné chování, nemusí se ještě jednat o násilí. To začíná ve chvíli, kdy někomu ubližuje. Nepoužíváme ani slovo agresor, to už je nyní taková nálepka. Lepší je použít označení násilná osoba nebo osoba, která se dopouští násilí.
V násilí je vždy nějaký prvek moci. Často začíná právě opačnou stranou mince, tedy pocitem bezmoci. Je v něm také záměr. Když mi bude stát někdo za zády a já budu mít v ruce klacek, otočím se a omylem ho praštím, asi těžko to budeme považovat za násilí. To je prostě nehoda. Záměr nemusí být ublížení samotné, ale třeba i to, když chceme, aby někdo s něčím přestal. Klient s partnerkou se třeba dohadují, on neví, jak to zastavit, tak do ní strčí a ona se třeba praští o skříň.
Záměr nemusí být ublížit, ale zastavit tu situaci. Ale i to je násilí. Je to o získání moci nad situací. Dotyčný se v dané chvíli může cítit bezmocný, protože ten druhý dělá něco, co nechce, ale nemůže to zvrátit, takže použije násilí. Zařve na něj, nebo s ním zatřese, praští ho.
Terapeutický program Zvládání vzteku
|
A když třeba někdo jednou manželce vrazí facku?
Když někdo vrazí manželce facku, je to násilí. Nyní se v této souvislosti začíná používat jiný termín, a to je násilí v blízkých vztazích. Tedy že se to děje ve vztahu a může to být oboustranné. Domácímu násilí v úzkém slova smyslu, které přetrvává delší dobu a jsou v něm rozdělené role a eskaluje, se říká intimní terorismus.
Řekla bych, že část lidí by právě s tím rozpoznáváním násilí mohlo mít problém. Třeba se přitom cítí špatně, tak si to odůvodňují zoufalstvím nebo láskou a myslí si, že proto to násilí nemůže být.
To určitě, násilí s sebou nese různé pocity studu, méněcennosti, strachu, takže u něj funguje spousta psychických mechanismů, kterými daný člověk přenáší zodpovědnost za své chování jinam.
Typicky třeba normalizace – „tohle se u nás dělá, to je normálně, že někomu vrazím facku“. Bagatelizace – „vždyť se nic moc nestalo“ nebo fragmentace – oddělování násilí od vztahu ve stylu „občas ji praštím, ale jinak máme krásný vztah...“ Učíme klienty, aby to uměli rozpoznat a přijali za své chování zodpovědnost.
Co je násilí?Násilí je čin namířený proti druhému člověku, který mu má ublížit, způsobit bolest, zastrašit ho nebo ponížit, aby jednal proti své vůli, respektive aby nejednal podle své vůle. Fyzické násilí jsou například rány, kopance, smýkání, šťouchání, třesení, pohlavky a facky, škrcení, jakékoli bránění v pohybu, svazování... Zasahuje přímo, týká se těla. Psychické násilí zahrnuje nadávky, výhrůžky, ponižování, zpochybňování, nespravedlivé obviňování, omezování svobody druhých. Mezi psychické násilí se počítá i to, když záměrně něco neděláme, jako je mlčení se záměrem někoho „vydusit“, přehlížení, izolování někoho od ostatních lidí. Psychické násilí je také kontrolující chování jako třeba kontrolování mobilního telefonu partnerky, e-mailu apod. Materiální násilí může být třeba prokopnutí dveří, mlácení do stolu nebo do zdi, rozbití obrázku, mlácení do zdi hned vedle dotyčné osoby, trhání oblečení, ničení nábytku a vybavení. Být svědkem toho, že někdo rozbíjí nebo ničí ze vzteku věci, může dotyčného děsit, a proto je to považováno za násilí. Za sexuální násilí se považuje znásilnění nebo pokus o něj, pokus o sex bez souhlasu druhého, sahání na různé části těla někoho, kdo to nechce, předvádění vlastních sexuálních praktik bez souhlasu osoby, která je vidí (masturbace před dítětem). Je to tedy sexuální chování, které poškozuje, bolí, děsí nebo ponižuje jiného člověka Latentní násilí je násilí, jehož síla spočívá v tom, že může nastat – tedy hrozí. Násilí je přítomno svým potenciálním výskytem a ovládá druhého tím, že si hlídají, jaká panuje atmosféra, jaký slyší tón hlasu, jakým způsobem někdo otevře dveře, chodí a podobně. Obava z nového projevu násilí může ovládat osobu vystavenou násilí, aniž by docházelo vyloženě k aktivnímu násilnému chování. V rodinách, kde dochází k násilí, je latentnímu násilí vystavena celá rodina. Zdroj: Liga otevřených mužů |
Zmiňoval jste, že na sobě člověk může vnímat tělesné signály. Jaké to jsou?
Každý je má úplně jinak. Někdo může cítit horko, tlak, mravenčení, jiný zase lehkost, může se mu točit hlava. My máme nástroj nazvaný žebříček vzteku, který má šest příček. Účastníci se je učí rozpoznávat, aby je zachytili.
Signály lze také poznat na jiných úrovních – třeba myšlenky typu „buď už zticha“, „co je to za debila“ nebo vulgarismy, ty k tomu samozřejmě patří. Pak si lze všimnout chování, že něco dělám – ťukám do stolu, chodím, svírám ruce v pěst... Nebo impulsy, že se mi chce něco udělat – třeba zařvat, můžu mít představu, jak řvu a co řvu... toho všeho si lze všimnout.
Autopilot a manuální řízení
Když to daný člověk zachytí, jak s tím má dál pracovat?
Máme takovou pomůcku, kterou jsme se naučili od našich norských kolegů. Jmenuje se OSRAM. „O“ jsme do češtiny přeložili jako „ou jé“, zachycení signálu, kdy si všimnu, že jsem naštvaný.
My tomu říkáme autopilot a manuální řízení. Autopilot je, když nereflektovaně jdu situací, nevšimnu si, co se děje, a směřuje to k násilí. Tím, že si všimnu, že jsem naštvaný, vypínám autopilota a zapojuji manuální řízení. Tehdy si začnu všímat, co se se mnou děje.
„S“ je jako STOP, ať se zastavím a ptám se, co dělám. Třeba když partnerka volá z kuchyně, že něco není umytého, já to zachytím, vydám se do kuchyně si to s ní vyříkat, ale když si toho všimnu, řeknu si to „stop“ a zastavím se.
Pak je „R“ jako registruji, takže se podívám do sebe. To už je ale pro klienty, kteří mají žebříček vzteku a poznají, na jakém jsou stupni. Je k tomu třeba spoustu dovedností.
„A“ je analyzuj, takže položit si otázku, co se děje. A pak si položím otázku, co mám teď dělat. Je dobré mít dopředu připravené únikové cesty. Pokud cítím, že jsem hodně naštvaný, řeknu jí třeba, že jdu na záchod, vyvenčit psa... Pak je „M“, tedy můžu dál.
Liga otevřených mužůPodle vlastních slov nevlastní návod na správného muže a ani o něj neusiluje. Místo toho podporuje muže, aby o sobě přemýšleli a aktivně usilovali o osobní i společenskou změnu. Nabízí nejrůznější kurzy a poradenství, mezi nimi například zmíněné Kurzy zvládání vzteku, Výchova bez násilí, Cesta pro otce a dcery nebo syny a další. |
Když se klient rozhodne, že někam odejde, jak má se vztekem pracovat? Předpokládám, že kdyby ho prostě spolkl, bude to do budoucna jenom horší.
Ideálně by měl použít takzvaný ventil vzteku. Každý náš klient by jich měl mít naučených pár v zásobě. Je to třeba nějaká činnost. Každému pomáhá něco jiného.
Někdo udělá deset kliků, někdo si zanadává, někdo se jde projít... Musí to být bezpečné, nesmí se jednat o násilí. A za ventil také nepovažujeme měnění psychického stavu pomocí návykových látek.
Jak moc je násilné chování naučené a jak moc vrozené?
To nevím. Pořád zkoumáme nejrůznější materiály, ale že by se to dalo procentuálně říct, to nejde. Ale co sledujeme, jsou vzorce z původních rodin, které si lidé nesou. Učíme se nápodobou, takže do sebe některé věci nasajeme, aniž bychom chtěli. Když se to hodně projevuje v tom, jak jsou lidé zvyklí řešit konfliktní situace, to se v tom odráží. Ale nedá se říct, že se někdo z rodičů choval takhle, takže se dotyčný chová stejně. Spíše jako kdyby to bylo zakřivené zrcadlo, které dává trochu jiný obraz. Vždycky se to tam nějak promítá.
Celý program je založený na kognitivně-behaviorální terapii. Je to tedy o učení a my poznáváme vzorce, jak to lidé mají, jak se vztekem zacházejí, a snažíme se vytvořit nové návyky. Ale nedá se říct, že násilí je pouze naučená věc. Komplexní terapie pracují s klientem víc a můžou se dostat k nejrůznějším traumatizujícím událostem z minulosti. Ale jenom ke zvládání vzteku jako takového je toto dostačující.
Motorkáři a papiňáci
Setkali jste se v praxi s nějakou strategií, která vás nějak zarazila?
Jsou dva typické způsoby, jak se člověk chová, když vztek už má. Říkáme tomu papiňáci a motorkáři. Člověk, který to v sobě potlačuje, nechce to cítit, nedává to najevo. Na druhé straně motorkář „jde na první šlápnutí“, hned vypustí vztek ven.
Samozřejmě máme všichni k dispozici oba způsoby, ale jeden z nich vždycky používáme víc. Nic moc jiného se se vztekem dělat nedá, buď ho vyjádřit nebo potlačit. Vyjádřit ideálně zdravým způsobem, když ještě nejsem příliš naštvaný a mohu se ovládat. Čím víc jsem naštvaný, tím víc se mi postupně vypíná myšlení a nejsem schopen dohlížet důsledky toho, co dělám.
Jak terapie standardně probíhá? Jsou nějaké rozdíly nyní během pandemie?
Probíhá stejně před pandemií i nyní, akorát teď se přesunula do online prostředí. Klient se přihlásí a ozve se mu naše koordinátorka, která s ním domluví vstupní rozhovor. Terapeut pak vyhodnotí, jestli se hodí do našeho programu. Pokud ano, tak nastupuje.
Má individuální schůzky s terapeutem, pak nastoupí do skupiny, která trvá asi čtyři měsíce a má rozsah 45 hodin. Je to poměrně intenzivní, jednou týdně tři hodiny. Tam se naučí způsoby a techniky, jak zvládat vztek.Pak funguje asi půl roku sám. Má možnost svého terapeuta kontaktovat, když se něco děje.
Pak je takzvaná followup fáze, kde probíráme, co se povedlo, co se nepovedlo, co klient potřebuje dál. Případně ho doporučíme do jiných terapií, protože třeba potřebuje zpracovat jiné věci z minulosti.
Jednou za půl roku nebo za rok pak otevíráme následnou skupinu, kam klienti mohou chodit, když mají pocit, že potřebují něco dotáhnout. Pokud klient potřebuje delší terapii, pomáháme mu najít vhodného terapeuta. Do budoucna chceme naše služby rozšířit a dělat komplexní dlouhodobou terapii násilí.
Terapie se plní agresory. Přibylo žen, štvou je například děti |
Pracujete i s partnerkami?
Do procesu přibíráme i partnerky, i když s nimi přímo nepracujeme tak, že bychom jim poskytovali terapii. Je tam konzultace na začátku a pak je několikrát během programu kontaktujeme, nakonec to vyhodnocujeme. Pokud partnerka potřebuje, pomáháme jí najít vhodnou podporu. Kontakt s partnerkami je v zahraničí standard, který zvyšuje bezpečnost klientů.
Jak si klienti po těch šesti měsících, kdy na sobě pracují sami, vedou? Je větší procento těch, kteří to zvládají, nebo těch, kteří pak třeba vůbec nepřijdou?
Z mé zkušenosti tam jsou oba typy. Protože je to program zaměřený na učení a na trénink, platí, že kolik do toho daný muž vloží, tolik mu z toho vypadne. Je to takový automat na kávu – kolik tam naházím drobných, tolik kelímků kávy automat vydá. Když se do toho investuje čas a energie, tak se to daří. Není to jako klasická terapie, kde se hodinu mluví s terapeutem a pak se týden nebo čtrnáct dní nic nedělá.
Klienti také mají spoustu domácích úkolů, různé nástroje a podobně. Kdo do toho investuje čas, tomu se to vrací. Možná se to dá přirovnat k učení se hry na hudební nástroj s tím rozdílem, že tím nástrojem je klient sám.
Týraní si o pomoc mohou říct gestem. Nezanechá stopy, agresor si ho nevšimne |
A když má třeba nyní někdo doma násilného partnera, jak by se měl chovat?
Vztek máme všichni, je důležité ho prožívat, protože nám říká, že něco není v pořádku. Je ale důležitá míra násilí, které ho doprovází. Když se to děje často, jsem zkroušený, zničený, dopadá na mě něco, co nechci, a to nejen fyzické násilí, je dobré se obrátit na intervenční centrum.
Důležité je, že odpovědnost za násilí nemá člověk, na kterého dopadá, ale ten, který ho páchá. Takhle to často probíhá v rodinách, kde se násilí objevuje – všichni se starají jen o to, aby se tatínek nenaštval. To je projev té moci, kterou drží otěže všeho.
Ta otázka by měla spíš znít, co mohu udělat pro sebe, když mi není dobře. A když se cítím ohrožený fyzicky, měl bych zavolat policii, pokud je to dlouhodobě, je dobré hledat odborníka. Pokud tam není hrubé násilí, je to skvělá věc pro párovou terapii.
Máte nějaký příběh, který se vás nejvíc dotkl, překvapil vás?
Těch je víc, ale asi bych je neměl říkat, aby nebylo poznat, o koho jde. Ale vždycky mě dojme, když vidím nějakou zásadní změnu, kterou člověk s pomocí skupiny udělá. Třeba když odejde z nefunkčního vztahu, ve kterém byl jako ve vězení a měl dojem, že odejít prostě nemůže.
To se stalo několikrát a vždycky to se mnou hodně pohne. V psychoterapii jde nakonec nejvíce o to, abychom mohli žít svobodně.
Dělá vám zvládání vzteku problémy?
Terapeut: I v manželství se člověk musí cítit svobodně:
11. února 2020 |
