Před deseti lety uvedl Michal Horáček kampaň slovy: „Celé Česko čte dětem. Když se to takhle řekne, tak přece jenom si řekneme - no ona to není pravda. Celé Česko nečte dětem. Ale to nevadí. Zatím. Protože Česko má číst dětem.“ A tak se po deseti letech ptám: čte Česko dětem?
Ne, rozhodně celé Česko nečte dětem, ale myšlenka o pravidelném předčítání se dostává do společenského povědomí stále hlouběji. Celé Česko čte dětem totiž není jednorázový projekt, jak si někteří myslí. Je to kampaň, která působí na území České republiky již deset let.
Nevypadá to, že by se tedy situace výrazně změnila...
Ve světě, kterému vládnou počítače, videohry, iPady, iPhony a chytré aplikace, má čtení těžší postavení než kdykoliv jindy. Je to taková staromilská konkurence. Ale jak říkal Umberto Eco v publikaci Knih se jen tak nezbavíme: „Kniha je jako lžíce, kladivo, kolo nebo nůžky. Jakmile jste je jednou vynalezli, už to lépe udělat nemůžete.“
A vy myslíte, že pravidelné předčítání dětem může lidi ke knihám vrátit?
Jsem přesvědčena, že čtení dětem má v dnešní době větší sílu něco změnit, než mělo v minulosti. Největší vliv na rozvoj dětského čtenářství měla a má rodina. Idea rituálu předčítání zasahuje do všech oblastí rodinného i školního života, do rozvoje osobnosti člověka jako celku. Škola vám z nepopsaného listu neudělá čtenáře. Vše musí začít doma.
Eva Katrušáková
|
Čtou děti méně než před deseti lety?
České děti čtou méně. Všichni víme, že televize, internet, Facebook a videohry ve velké míře ovlivňují volný čas našich dětí. Dospělý člověk si uvědomuje, že tráví příliš hodně času surfováním po internetu a v lepším případě umí uřídit sám sebe. U dětí je situace opačná. Vidíte to i kolem sebe, že děti někam přijdou, nemluví mezi sebou a věnují se jen mobilu. Vizualita internetových aplikací je obrovským lákadlem a většině dětí chybí záklopka, kdy skončit. A proto je tady dospělý, který musí určovat hranice a hlídat, dospělý, který vezme knihu do ruky a řekne: „Pojď, budu ti číst.“ Čtení má být radost a potěšení. Nikdy nuda a donucení. Televize, internet a čtení mohou žít v krásné symbióze, je to jen na nás.
Co dětem čtení přináší?
Dobrá kniha nás okouzlí odzbrojující fantazií, pohladí, rozesměje a přenese do světů, kde nic není nemožné. Čtení nás učí soucitu k jiným. Žijeme v multimediálním světě, a nenaučíme-li se číst s porozuměním, nebudeme umět vnímat, třídit a oddělovat tzv. zrno od plev. Nebudeme se umět orientovat ve světě informací, které se na nás valí jako lavina. Emoce jsou nejvíce zanedbanou oblastí 21. století. A přitom existuje jednoduchý způsob, jak to změnit. Každý den si sednout ke svému dítěti a začít mu číst. Rozmlouvat s ním, najít si v tom opravdovou zálibu, ze které budou mít obě strany radost. Zní to tak banálně a jednoduše, a přesto mnozí rodiče dají raději přednost 336. dílu televizního seriálu. Nečtení není výsledek nedostatku času, ale nedostatku chtění.
Narazila jste za deset let kampaně i na slepé uličky?
Snažím se vyvarovat „kdyby“ ve svém životě, protože to je slovo, které vás může zavést na slepou cestu. Celou dobu se v kampani učíme. Během deseti let jsme realizovali skvělé projekty a také projekty, které byly časově a finančně natolik náročné, že jsme je museli opustit.
Čekala jste na začátku, že bude mít kampaň takový úspěch?
Úspěch? Spíše bych se na to podívala z jiné strany. V názvu Celé Česko čte dětem vidíte množné číslo. Každý den společně se svými spolupracovnicemi a dobrovolníky z různých koutů republiky ujdeme kousek cesty. Je to cesta klikatá, ale s krásnými výhledy. Jediné, čím jsem si byla jista od začátku, byla myšlenka samotná. Je univerzální a nadčasová.
Jak dlouho trvalo, než jste byla spokojená s tím, co jsem založila?
Vzpomínám si na tu zvláštní směsici pocitů, když se zaplnil odsvěcený kostel Svaté Anny známý jako Pražská křižovatka. Mísila se tréma s očekáváním a radostí, že se podařila akce takovýchto rozměrů. Na jedné straně stály známé tváře – Václav Havel, Michal Horáček, Zdeněk Svěrák, Michal Viewegh, Petr Hapka, Jarek Nohavica, Jan Hřebejk, Aneta Langerová či olympionička Barbora Špotáková, na druhé straně zvědavé děti a jejich rodiče. Možná to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že jsem na začátku dlouhé cesty, a jestli budu někdy spokojená, o tom jsem nepřemýšlela. Byla jsem vděčná.
Letos se tato akce po deseti letech zopakuje.
Ano, symbolicky oslavíme 10 let Celé Česko čte dětem na stejném místě, opět v říjnu (17. 10.) a znovu bude tímto společenským večerem slovem provázet Michal Horáček, který pozve na jeviště své slavné přátele. Bude se hrát, zpívat a číst.
Co všechno plánujete na oslavu desátého výročí?
Celý letošní rok se odehrává v duchu „desetiletí“. Letos nás uvidíte a zažijete hlavně na velkých multižánrových festivalech, jako jsou Mezi ploty, Colours of Ostrava a Ladná Čeladná. Momentálně nás čeká již zmíněný Týden čtení dětem. Na září se chystá benefiční koncert Jarka Nohavici v Ostravě, v říjnu se sejdeme v Pražské křižovatce a v závěru roku budeme dražit umělecká díla z dílny českých umělců. Je nám ctí, že nám jedno ze svých děl věnuje významný sochař Olbram Zoubek.
Četli rodiče i vám?
Samozřejmě, rodiče, babička a babiččina sestra. Jedním z důvodů, proč jsem se do kampaně pustila, byli oni. Měli jsme s bratrem to štěstí, že nám předčítali a věnovali se nám, což dneska úplně samozřejmé není.
Máte desetiletou dceru, čtete jí?
Čtu a čte si i sama. Rodiče se někdy bojí, že když budou dětem neustále předčítat, tak si děti nebudou samy číst. Ale v dětech, které lační po příbězích, vybublá jejich vlastní touha po příběhu a samy si čtou.
Setkala jste se někdy s rodiči, jejichž děti odmítají, aby jim četli?
Setkala, ale domnívám se, že je to zkreslená rodičovská interpretace. Sem tam se objeví máma nebo táta, kteří tvrdí, že jejich dítě si nepřeje, aby mu četli. Ale na otázku, jak často své ratolesti čtou, odpoví - občas. Myslím, že zakopaný pes je právě ve slově „občas“. Přesto, že čtení je klíčová dovednost, neexistuje něco jako „čtenářský gen“. Čtení pro radost není vrozená schopnost a jinak než návykem si ji nemůžeme osvojit. Děti, a nejen ty nejmenší, rodičovské předčítání milují, a aniž by si to uvědomovaly, potřebují.
Odmítl někdo někdy účast v kampani?
Ne a to je zajímavá věc. Nikdy jsem si nesetkala s negativní reakci, naopak často mi zní v uších věta jednoho z našich podporovatelů: „Celé Česko čte dětem mě oslovilo čistotou záměru a zaťukalo na moje rodičovské sebevědomí.“ A ťuká i mně. Asi každý pracující rodič má v sobě takové to „měl bych s dítětem trávit více času“.
Podporují čtení i státní instituce?
Bohužel z mých desetiletých zkušeností vyplývá, že stát se o iniciativu, jako je ta naše, stará jako o pohádkovou Popelku. Na druhé straně jako životní optimistka věřím, že by se mohlo blýskat na lepší časy. Profesor Jiří Trávníček, který je respektovanou autoritou v oblasti výzkumů čtenářství nejen na národní, ale i evropské úrovni, nás, zakladatele a ředitele pro-čtenářských iniciativ pozval nedávno ke společnému stolu. Shodli jsme se, že čtenářství je kulturní statek, o který je nutné neustále se starat, a proto je tady prostor pro národní program na podporu čtení. Stát, hlavně ministerstvo kultury a ministerstvo školství, by měl čtenářské iniciativy podporovat. A nejen finančně, ale měl by se chopit i koordinační role.
Jak vidíte směřování do dalších deseti let?
K rodině, sdílení, empatii. Výchově k vyšším citům - trochu se přeceňují exaktní vědy a literatura společně s hudbou a výtvarným uměním se upozaďuje. Nebylo by krásné, kdyby se pro mladé lidi stala kniha stejně běžnou součástí jejich života jako PET láhev s pitnou vodou?
Projekty v rámci kampaně Celé Česko čte dětem
|
