Antropoložka Edit Szénássy (6. 4. 2017)

Antropoložka Edit Szénássy (6. 4. 2017) | foto: Dan Materna, MAFRA

Expertka: Život na dluh společnost očekává, s problémy vám ale nepomůže

  • 652
Hypotéku či auto na leasing splácí valná část Čechů. „Zadlužení je od vás společensky očekávané, ale když máte problém se splácením, tak jste v tom sami, nikdo vám pomocnou ruku nepodá,“ říká antropoložka Edit Szénássy, jedna z autorek nové studie o životě lidí v exekuci. Do dluhové pasti podle ní může spadnout kdokoli, stačí souhra nešťastných životních událostí.

Ve studii uvádíte, že se v Česku obecně rozlišuje zadlužení „normální“ a „nemorální“. Můžete to vysvětlit?
Být zadlužený je dnes v České republice v podstatě žádoucí. Je to něco, co je pro vyšší, střední i nižší třídu normativní. Od „slušného“ člověka, který vede „řádný“ život, se očekává, že když zakládá rodinu, je dalším krokem hypotéka nebo jiný úvěr, aby si zařídil určitou životní úroveň. Ovšem v okamžiku, kdy člověk není schopný půjčku splácet, dostává se do situace, kdy je odsuzován. Čili zadlužení je od vás společensky očekávané, ale když máte problém se splácením, tak jste v tom sama, nikdo vám pomocnou ruku nepodá.

Edit Szénássy

Antropoložka Edit Szénássy (6. 4. 2017)

Antropoložka Edit Szénássy je maďarské národnosti, narodila se na Slovensku, část své akademické dráhy spojila s českým prostředím. V současné době je doktorandkou na Katedře etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, věnuje se medicínské antropologii.

A co míníte „nemorálním“ zadlužením?
Kdokoli - klidně já nebo vy - se může dostat do situace, kdy bude vnímán jako nemorální člověk kvůli tomu, že například dostane pokutu v knihovně nebo v MHD a nezaplatí ji. Do relativně drobného problému, který je běžnou součástí života, se prodlením schopnosti splácet dostane morální dimenze. Člověk v tu chvíli začíná být označován jako dlužník, na což se nabaluje mnoho nepříjemných životních situací a opovrhující přístup ze strany autorit, systému, ale i známých a rodiny.

V příbězích respondentů, jež studie popisuje, se často opakuje model: Člověk začne s „normálním“ dluhem u bankovní společnosti. Poté ztrácí schopnost splácet a obrací se na pofidérní finanční instituce a následně na lichváře...
To se často stává. Ale z výzkumu vyplynulo, že neexistuje jedna typická trajektorie zadlužených lidí. Jednotlivé příběhy a způsoby, jakými se lidé dostávají do zadlužení, jsou velmi rozličné. A může se to stát skutečně komukoli. Mezi účastníky výzkumu byli například i tři novináři a další vzdělaní a zabezpečení lidé. Takový člověk si myslí, že je zajištěný, jenže pak se v jeho životě stane něco, co nečekal - ztratí práci, partnera, přijde závažná nemoc - a jediné, co mu zbude, je půjčit si.

Mapa exekucí

Kde v Česku jsou lidé zadluženi nejvíce?

Lidem ze střední třídy se to stává méně často, protože mají možnost obrátit se na své okolí, na rodinu nebo přátele, kteří je finančně podrží. Ale chudší lidé tuto možnost nemají, protože jejich blízcí lidé jsou na tom podobně jako oni. Často jim tak nezbývá jiná možnost, než si v případě životní krize vzít nevýhodnou půjčku nebo dokonce půjčku u lichváře.

Jakou roli hraje finanční gramotnost člověka?
Finanční gramotnost je všude vyzdvihována a její nedostatek je považován za jasnou a nezpochybnitelnou příčinu zadlužení, za příčinu všech problémů. Jenže ze zahraničních výzkumů vyplývá, že plošné finanční vzdělávání nijak výrazně neovlivňuje finanční chování lidí. Efekt má cílené vzdělávání, například předtím, než si člověk vezme hypotéku. Ale plošné finanční vzdělání výrazný vliv nemá.

Schopnost dobře se orientovat na trhu souvisí především se socioekonomickým zázemím každého člověka. Lidé, kteří pocházejí z chudého prostředí a mají špatné vzdělání, mají obvykle i nižší finanční gramotnost, přičemž pár hodin věnovaných tomuto tématu ve škole jejich situaci příliš nezlepší. Informátoři našeho výzkumu v mnoha případech činili rozhodnutí, která nebyla v souladu s racionálním finančním chováním, až v situaci, kdy jiné možnosti neměli. Čili často nešlo o to, že by jednali finančně negramotně z vlastní volby, ale jednali tak, protože neměli jinou možnost.

V rámci studie bylo pro nás důležité i „napadnout“ mantru absolutní racionality finančního chování. Zahraniční výzkumy z oblasti sociální antropologie například ukazují na skutečnost, že ekonomické jednání není založeno pouze na ekonomických kalkulacích. Například i investoři na trhu jednají při svých investicích nikoliv pouze promyšleně a racionálně, ale často intuitivně.

Exekucím čelí manažeři i senioři. Trápí je hlad a myšlenky na sebevraždu

Ve studii také uvádíte, že „dlužit jinými slovy znamená být objektem násilí“. Jak to myslíte?
Lidé v dluhové pasti se setkávají s násilím v symbolickém i fyzickém smyslu slova. Prožívají fyzickou i psychickou bolest. Skoro všichni naši informátoři říkali, že mají depresivní myšlenky, nevědí, kam dál, nevidí jasně svoji budoucnost, mají problémy se sebehodnocením. Častokrát to byli lidé, kteří brali antidepresiva nebo se pokusili spáchat sebevraždu. Všudypřítomný je u nich strach. Bojí se, když jim někdo zazvoní v bytě, bojí se zvednout neznámé číslo, mají pocity studu. Věřitelé je často psychicky vydírají nebo zastrašují. V tomto psychickém rozpoložení žije velká část populace a jejich situace se nebude zlepšovat, pokud nedosáhneme systémových změn.

V některých popsaných příbězích padla zmínka i o falešných dokumentech, jimiž věřitelé lidi vydírali.
S falešnými dokumenty od věřitelů se setkalo několik lidí, se kterými jsme hovořily. Jedna paní nám dokonce poskytla náhled do její emailové komunikace s věřiteli, v nichž jí někteří ponižovali, vysmívali se jí, vyhrožovali. O vyhrožování nám vypovídalo několik lidí, mimo jiné i paní, která pracovala jako obchodní zástupkyně firmy poskytující takzvané rychloúvěry na Slovensku. Vyprávěla nám o způsobech, jak její šéf doslova terorizoval lidí, kteří nespláceli - chodil k nim domů ve večerních hodinách, denně jim volal, křičel na ně. Firma těmto lidem dokonce posílala dopisy, které obsahem i formátem připomínaly dopisy od exekutora.

Na druhou stranu několik respondentů uvádělo, že komunikace s věřiteli je v posledních letech o něco lepší než dříve. Ale určitě ne ideální. Věřitelé často nejsou ochotni jednat s lidmi o realistickém splátkovém kalendáři a exekuci vidí jako jediné řešení, přitom prostřednictvím exekučního řízení často není možné od těchto lidí vymáhat téměř nic. Myslím, že v takové situaci je důležitá komunikace a ochota přistupovat k člověku, který není schopný splácet, vstřícně. To mu skutečně pomůže, aby se nebál a situaci řešil.

Proč dává banka nesmyslnou půjčku ženě na mateřské?

Se zadluženými lidmi pracují různé dluhové poradny. Jaké s nimi mají vaši respondenti zkušenosti?
Někteří se obrátili na ziskové dluhové poradny, tedy na organizace, které se živí tím, že vydělávají na dlužnících. Jedné paní taková organizace nabídla, že od ní odkoupí část dluhů, pokud jim získá deset dalších klientů. Tyto organizace nemají zájem na tom, aby ty lidi zbavily dluhů. Pomohou jim třeba podat insolvenční návrh, ale už nesledují, jestli je insolvence schválena, jestli se lidem daří splácet a jak skončí.

A co poradny neziskových organizací?
K nevládním organizacím může být těžké se dostat, některé z nich mají dlouhou čekací listinu. Jenže když jste v krizové situaci, tak potřebujete pomoc hned a ne za měsíc. Jako výzkumnice jsme se účastnily dluhového poradenství u tří různých neziskových organizací. Přístupy zaměstnanců byly velmi různorodé. Z rozhovorů s lidmi, kteří tyto služby využívají, vyplývá, že efektivní bylo, když zadluženého člověka doslova vzali za ruku, dovedli na úřad a pomohli mu vyplnit formuláře. Člověk, který je ve velmi špatném kritickém rozpoložení, to sám neudělá.

Představte si, že dlužíte několik let, točíte se v té spirále, ze které nevidíte cestu ven, a když přijdete na bezplatné poradenství, mají na vás deset, patnáct minut. My jsme během výzkumu s těmi lidmi hovořili třeba i dvě hodiny a bylo to pro ně velmi psychicky náročné. Měli potřebu mluvit i o širších souvislostech, životních událostech, nejen o dluzích. Jejich život totiž není jen o dluzích, mají mnoho dalších problémů, které jsou s dluhy provázané. Tito lidé tedy potřebují velmi osobní a citlivé jednání.

Jaká část respondentů už byla ve stavu rezignace a neměla přehled, kolik a komu dluží? A jak velký podíl z nich se snažil naopak stále splácet? A kde je podle vás hranice, kdy je ještě realistické situaci zvládnout, a kdy je lepší usilovat o insolvenci?
Lidé, kteří už dluhy nebyli schopni vůbec splácet, často pocházeli ze sociálně vyloučených lokalit. Krizi často řešili na každodenní úrovni, bojovali doslova o přežití, bojovali o jídlo, aby měli na svačinu pro děti. Tito lidé už často neměli přehled o svých dluzích. Pro ně by bylo nemožné dostat se z té situace jinak než insolvencí - ta je ale za současné podmínky pro tyto lidi nedosažitelná. Nedalo se očekávat, že by se najednou dostali k zaměstnání, kde by vydělávali třicet, čtyřicet tisíc korun, aby mohli smysluplně splácet, a aby měli nějakou vidinu, že dluh v příštích letech splatí. Nemělo pro ně smysl splácet 500 korun měsíčně, když příjem pro celou rodinu činí třeba deset tisíc. Nijak by to nepomohlo jejich situaci, dluhy by se jim nepodařilo výrazně snížit a těch 500 korun by jim chybělo například na výdajích na jídlo.

Vzpomínám na jednu ženu, které bylo v době výzkumu 24 let. Předtím vyrůstala v dětském domově a brala drogy. V osmnácti letech se dostala na ulici. Doslova mi řekla: „Otevřely se mi dveře a šla jsem.“ Já jsem se zeptala: „S čím jste šla?“ Měla jsem na mysli, s jakým finančním zázemím, s jakými možnostmi. A ona odpověděla: „Jen tak s taškou.“ Od začátku pobývala na ulici a neměla jinou možnost, než si brát půjčky. V jejím případě byly problémem i pokuty. Když jsem s ní loni mluvila, byla i s malou dcerou v azylovém domě pro matky s dětmi. Vyprávěla mi o tom, že má strach ze svých dluhů, nicméně to byl jen jeden z faktorů, které musela řešit. Neměla bydlení, neměla sociální podporu pro holčičku, která se narodila v Anglii, neměla partnera, který by jí pomáhal, neměla vyjasněné vztahy s matkou. Měla krizi na několika frontách. Říkala, že má strach z toho, že jestli se někdy dá dohromady, tak na ni přijde exekuce. V jejím případě skutečně není jiné řešení, než ji oddlužit, velmi úzce s ní spolupracovat a poskytnout jí pomocnou ruku, aby si naplánovala svoji budoucnost.

V analýze píšete, že v některých případech se o dluzích člověka jako první dozví až zaměstnanci psychiatrické léčebny, kde skončí. Je tajení zadlužení před okolím častý problém?
Ano, s tímto jsme se setkávali hodně. Okolí o tom často ví nebo to tuší, ale nemluví se o tom explicitně. Hovořila jsem například s vysoce vzdělanou starší paní, která raději než aby se obrátila na své sociální sítě, si vzala půjčku, protože nechtěla vypadat jako „outsider, looser“. Lidé tedy berou nevýhodnou půjčku i proto, že si chtějí udržet nějaké sociální postavení. Pokud si totiž od rodiny a kamarádů berete půjčky, má to jisté sociální následky. Po jisté době s vámi nebudou chtít mít nic společného. V dalším případě byla opět starší paní, která byla v insolvenci a nevěděl o tom nikdo, ani její děti. Na měsíc měla na jídlo jen tisíc korun a vyloženě trpěla hladem.

Do jaké míry by se podle vás měly dále radikálně zpřísňovat podmínky pro úvěrové společnosti? Myslím tím zejména zpřísnění mantinelů určujících, komu je možné vůbec půjčku poskytnout.
To už určitým způsobem legislativně omezené je. Problém jsou ale i další praktiky, které jsou v současnosti na finančním trhu běžné, například kontokorent nebo nabízení půjček ze strany bankovních společností lidem, kteří na to nemají. Vzpomínám třeba na jednu paní, která byla na mateřské dovolené a jiný příjem neměla. První půjčku ve výši 50 tisíc si vzala sama. V průběhu tří let jí pak byly Českou spořitelnou, u které měla účet, nabídnuty ještě další tři půjčky. Na konci mateřské měla dluh 400 tisíc korun. Banka přece musela vidět, že žena má minimální příjem z mateřské, tak proč jí nabízela takovéto nesmyslné půjčky?

Nebo další paní, která měla vysoké postavení ve státní správě, a práci ztratila kvůli nemoci po úmrtí manžela, kdy skončila v invalidním důchodu. Aby si udržela bydlení, vzala si rychlopůjčku. Banka jí poté zvedla kontokorent z dvaceti na devadesát tisíc. Je tedy potřeba zkoumat, za jakých podmínek lidem byly půjčky nabídnuty, jak je systém chrání.

Navštěvovala jste své respondenty v exekucích často u nich doma. Jaký pocit jste měla z domovů lidí, kteří padli na dno?
Vzpomínám na jednu paní ze Středočeského kraje, která měla domácnost úplně normální, hezkou, čekala právě třetí dítě. Do vysokých dluhů se dostala kvůli prvnímu manželovi. Vdala se z lásky v devatenácti letech. S manželem postavili společně dům, do něhož vložila veškeré úspory své rodiny. Kromě toho si vzali několik menších spotřebitelských půjček. Narodily se děti, jezdili na dovolené, byli šťastná rodina. Ve chvíli, kdy manželství začalo skřípat, vyšlo najevo, že manžel půjčky nesplácel. Ona mu věřila a vůbec ji nenapadlo, že nesplácí. Po rozpadu manželství zjistila, jakou výši dluhů mají. Velmi těžko se dostávala k informacím, komu přesně a kolik dluží. Manžel se úplně vytratil, na splácení dluhů se vůbec nepodílel.

Jak to s ní dopadlo?
Když jsem s ní mluvila, byla ve fázi, kdy už viděla světlo na konci tunelu. Bylo to jen díky tomu, že jí pomohl její druhý manžel. Dnes pracuje jako poštovní doručovatelka, často prý chodí do azylových domů pro matky s dětmi a přináší jim červené obálky, které dobře zná - jsou to výzvy k exekuci, s nimiž má vlastní zkušenost. Je si vědoma, že nebýt druhého manžela, skončila by zcela jistě také na ulici nebo v azylovém domě. Ona měla štěstí, že našla člověka, v němž má oporu, a který jí pomohl. Většina z účastníků našeho výzkumu toto štěstí neměla.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video