Jak dlouho jste byli s vaší bývalou ženou spolu?
Chodili jsme spolu od patnácti. Ve dvaceti jsme se rozhodli vzít. Otěhotněla, ještě když jsem byl na vojně. Když jsem se vrátil, čekala druhou dceru. To bylo těsně před sametovou revolucí. Žili jsme poklidným obyčejným životem asi deset let. Už v jejich průběhu ale přišly první signály, že je něco špatně. Návaly zlosti, vzteku, rozbíjení věcí. Ještě to nebylo tak časté. Postupem času nejspíš ke mně začala získávat averzi, nedokázala se mnou vycházet. Poslední čtyři roky manželství byly podobné výstupy téměř na denním pořádku.
Všímal jste si prvních známek toho, že je něco v nepořádku, na začátku vašeho vztahu?
Měl jsem ji tehdy moc rád a přehlížel jsem to. Když jste zamilovaní, dokonce to ani nevidíte, nechcete vidět, že je něco špatně. Sama jste žena, tak doufám, že mi odpustíte, když řeknu, že se říká, že se žena podobá své matce. Já pořád tvrdím, že moje bývalá manželka byla tchyni podobná do puntíku. Neměla ráda nikoho, a jak mohla, tak ubližovala. Její otčím byl ale skvělý člověk, toho jsem měl rád. Dokud žil, tak bylo všechno v mezích, měl na ně dobrý vliv.
Jak její výstupy vypadaly?
Byla malá a neměla moc síly, někdy mi byly její pokusy fyzicky mi ublížit skoro k smíchu, ale horší byl psychický nátlak. A to se dělo běžně. Jednou mi třeba rozbila telefon o zeď a pak za mnou přišla, abych ho opravil a dal její mámě. Myslím, že někdy ani nevěděla, co dělá, že ztratila pojem o realitě.
Jaké byly spouštěče pro takové chování?
V podstatě úplné nesmysly, maličkosti. Třeba nesrovnané boty u dveří. Nejhorší bylo, že to byly nečekané věci, které jí někdy vadily, jindy ne, takže jsem se jich nemohl vyvarovat. Později jsem už čekal útoky, ale nikdy jsem netušil, co by mohla být příčina.
Byla hodně náladová, často se to u ní střídalo. Černá a bílá, jing a jang. A často se její nálady měnily během minuty. Několikrát jsem ji prosil, ať se nechá vyšetřit, ale vždycky to odmítla. Po hádkách se pak snažila být hodná. Výborně vařila, a tím si mě vždycky zase získala.
Milan Džavík
 |
Projevovala se vaše bývalá žena agresivně i vůči dcerám?
Hlavně když jsem to neviděl. Když jsem u toho byl, snažil jsem se tomu zabránit a zastavoval jsem ji. Jakmile jsem ale byl pryč, holky mi později vyprávěly, že je třeba natlačila mezi linku a pračku a tam je řezala vařečkou za špatnou známku. Holkám se to projevovalo na učení, na celém životě. Zažily toho tenkrát dost, a kdyby zůstaly s ní, mohly by skončit stejně.
Oplácel jste jí někdy chování stejnou mincí?
Moje největší výčitka je ta, že moje bývalá žena donutila i mě, abych se choval jako násilník. Že jsem se násilím musel bránit. Když už jsem to oplácel, byl jsem v takovém deliriu, že jsem si ani neuvědomoval, co se děje. Často to bylo třeba po delším nátlaku. Adrenalin vždycky vyletí tolik, že už je člověku v podstatě jedno, co se stane. A tak může snadno ublížit, aniž by chtěl.
Takže už to potom ani jinak nešlo...
Ano. V životě už bych to neudělal, nenechal bych se tak vyprovokovat. Ale tak velký psychický tlak vás zkrátka donutí dělat věci, které nechcete.
Obrátila to nějak proti vám?
Jednou na mě čtyřikrát zaútočila pěstí. Popáté jsem se už bránil. Potom šla okamžitě k doktorovi a nahlásila mu, že jsem ji napadl. Pak mě vyšetřovala policie. K lékaři šla i po jedné z posledních hádek. Už předtím měla hnutou krční páteř, ale lékaři tvrdila, že je to ode mě. Pak jsem to musel na policii vysvětlovat a vypadalo to dokonce, že mě obviní, protože jsem neměl žádný důkaz – říkal jsem jenom, že ona mě napadla jako první.
Konec strachu. Přibývá mužů, kteří přiznají, že jsou obětí domácího násilí |
Rozhodl jste se od ní odejít sám?
Jednoho dne jsem si uvědomil, že v tom vztahu už nechci být. Zůstával jsem tam hlavně kvůli dětem. Ten rozchod se odehrával kolem roku 2002. V jednom měsíci se sešly ty největší problémy, i byt vytopený kvůli povodním. Byla to pro mě obrovská změna.
Jak jste se domluvili ohledně dětí?
Když jsme se rozvedli, bylo jim dvanáct a čtrnáct let. Dohodli jsme se, že se o dcery budeme starat společně a budeme je mít ve střídavé péči. Jenže ona se rozhodla odstěhovat do jiného města, takže jsem nabídl dcerám, aby si vybraly. Ty se rozhodly, že zůstanou se mnou, protože toho viděly moc. A tak jsem měl možnost ukázat jim, že se dá žít i jinak. A pak platilo pořekadlo „sejde z očí, sejde z mysli“ a dcery se s matkou postupně přestaly vídat.
Jak se o ně vaše bývalá žena jinak starala? Neodnesly si z toho nějaké následky do budoucna?
Měly štěstí, že měly jedna druhou. Hodně tehdy držely spolu. Možná se to trochu projevilo na té starší, která měla těžkou pubertu, ale myslím, že to celkově zvládly velmi dobře.
Byla vaše žena ve společnosti oblíbená?
Byla. Sice nebyla moc chytrá, ale byla s ní legrace, lidé ji měli rádi.
V roce 2017 jste vystupoval v dokumentu České televize Z lásky nenávist, který zachycuje příběhy domácího násilí na mužích. Jak vám to změnilo život?
Hodně. Se svou bývalou ženou jsem se rozvedl v roce 2002, pořad se natáčel v roce 2017. A já jsem do té doby pořád nevěděl, jestli tehdy šlo o domácí násilí, nebo ne. V podstatě mi to potvrdil až režisér. Do té doby jsem o tom pochyboval. A když jsem pak viděl konečný dokument, došlo mi, že všichni jsme si s ostatními muži, kteří v něm vystupovali, velice podobní.
Jak na vaši účast v dokumentu reagovali vaši kamarádi a známí?
Většina jich byla zděšená z toho, co jsem tam vypověděl. I když jsme se znali dlouhé roky, neměli ponětí o tom, co se dělo. Jak jsem řekl, nevěděl jsem, že šlo o domácí násilí, tak jsem tehdy neměl o čem vyprávět. Zkrátka jsem žil a hledal příčiny v sobě. Dnes už o tom můžu mluvit klidně, tenkrát to rozhodně tak nebylo. Tenkrát jsem si ani nevšímal, že by se něco takového objevovalo v médiích. Ti, co mou bývalou ženu znali, tomu do dneška nemůžou uvěřit.
Reagovala vaše bývalá žena na ten dokument?
Tehdy se znovu snažila navázat kontakt s dcerami, protože se té starší narodil syn. Začala dcery napadat, že za to mohly ony, že mě nezastavily. Já jsem se jich ale předtím samozřejmě zeptal a ony souhlasily. Dopadlo to tak, že si ji obě zablokovaly. Dcery se s ní snažily spojit několikrát předtím, ale ona se nezměnila, nebyla s ní řeč.
Snažila se vás kontaktovat po rozvodu?
Než jsem ji ztratil z očí, stala se spousta věcí. Otěhotněla se svým přítelem, když jsme byli ještě manželé, takže jsem s ní podle zákona měl další dítě. Musel jsem jít k soudu a šest let jsem se soudil o popření otcovství.
Napadlo vás kontaktovat jejího nového partnera, říct mu o svých zkušenostech, třeba ho nějak varovat?
Měl jsem možnost mluvit s jejím druhým partnerem. Ten se mě na začátku snažil napadat, ale já jsem mu vždycky říkal, že jsem s jeho současnou partnerkou vydržel ze všech lidí nejdéle, že ji znám. Rozešli se pak asi po šesti letech a on mi potvrdil všechno, co jsem mu říkal.
Týraní muži v Praze
|
Není to pocit bezmoci, když víte, že žena, která se k vám takhle chovala, pokračuje svůj život v podstatě beze změny? Že se tak chová i k dalším lidem?
To ano. Ale vždycky říkám, že ve vztahu s takovým člověkem by nikdo neměl být, i když ho sebevíc miluje. Ta láska pomine za dva za tři roky a pak z toho může být hezký vztah, nebo peklo. Jediný lék je dostat se od někoho takového co nejdál. A s tímhle si zkrátka musí poradit dotyčný partner. Když se mu to nebude líbit, musí odejít.
Kdyby se rozhodla vyhledat psychologickou pomoc, stačilo by to?
Myslím, že by musela někam docházet celý život. Nevěřím, že kdyby tam po nějaké době přestala chodit, tak se změní. Nezmění.
Jak se podle vás veřejnost staví k muži, který je obětí domácího násilí?
Mění se to, ale pomalu. Domácí násilí na mužích není stejné jako na ženách. Na ženách je to kromě psychického i fyzické, které je víc vidět. Kdežto na mužích jde daleko víc o psychiku. I když jsem také slyšel o muži, na kterého si manželka pozvala nějakého bijce a nechala ho zmlátit před dětmi. Ale většinou se to násilí týká hlavně psychiky. Navíc je velmi snadné přimět týraného muže, aby z něj byl také násilník. Stačí trochu přehnanější obrana, a je to. Protože když dojde žena k doktorovi, že ji muž zmlátil, všichni jí okamžitě uvěří.
Starší generace s tím ještě bude mít problémy. Už jenom to přiznat, mluvit o tom. Vaše generace to bude mít lepší, budete o tom diskutovat víc. A násilníci budou mít strach. A třeba s tím budou něco dělat. Jsem v tomhle velký životní optimista.
Jste zastánce toho, že je důležité o domácím násilí hodně mluvit?
Rozhodně. Jsem vděčný každému, kdo se tomuhle tématu věnuje. Jsem rád. když si lidé chtějí poslechnout můj příběh, a doufám, že to bude inspirovat i ostatní, kteří se dostanou do podobné situace. Neměli by se toho bát. A hlavně by se měli snažit zachovat chladnou hlavu. Podobné násilí se vždycky odehrává za zavřenými dveřmi, a to jsou ostrovy. A tam je to prostě nedobytné. Řešit se to začne teprve, až něco vyleze napovrch. Člověk často ani nepozná, že se jedná o domácí násilí. Tím, že o tom lidé budou číst a slýchat, budou moct domácí násilí rozpoznat dřív.
Jaké je vaše doporučení pro muže, kteří si procházejí něčím podobným?
Opustit ten vztah. A pokud možno zachránit děti, aby měly jiný pohled na svět. Jiná cesta neexistuje. Ale v podobné situaci je to zkrátka těžké.
Může se násilník změnit?
Ne. Vždycky říkám, že každý jsme dostali do vínku nějaké geny, takže nemůžeme jít do obchodu a vyměnit si je. Když je někdo násilník, je násilník, dokud nepotká někoho silnějšího, z koho by měl strach. Dokud si partner, který je týraný, neuvědomí, že je týraný, nic se nezmění. A jestliže nebude chtít ze vztahu odejít sám, nikdo s tím nemůže nic udělat.
