Přijali Vás na prestižní univerzitu v Londýně, kde budete studovat mezinárodní vztahy a politologii. Proč jste nešel na sociální studia vzhledem k tomu, kolika aktivitám v rámci sociální sféry se věnujete?
Sám nevím, proč jsem automaticky nešel na sociální studia. Nakonec převážila touha měnit věci shora. Chci pokračovat v tom, co dělám, ale rád bych, aby se to dělo plošně a nejen pro jednotlivce. Některé věci se musí dělat na politické úrovni. Spousta jich podle mě není nastavená správně ani u nás, ani ve světě.
Takže vás psychologie nebo sociologie neláká, protože není plošná?
Zajímají mě, ale rád bych řešil příčiny problémů, ne jen jejich následky. Což asi vychází i z toho, že jsem vyrůstal tak, jak jsem vyrůstal. Viděl jsem z první řady, jaký vliv mohou mít politická rozhodnutí na reálný život rodin i jednotlivých dětí. Dělal jsem několik projektů ještě během školy, kdy jsme se věnoval třeba neziskovým organizacím. Ty mají třeba s financováním stejné problémy jak v regionech, tak na republikové úrovni.
U některých je dnes „neziskovka“ skoro sprosté slovo.
To je spíš o tom, že se zrovna někomu hodí na ně plivat. Nechci říkat, že budu aktivista z neziskovky, ale chtěl bych být člověk, který se nebude bát ozvat na politické úrovni, pokud se mu něco nebude líbit. Neziskový sektor u nás dost dlouho fungoval bez problémů a dělá práci, která je nedoceněná. V určitých oblastech by bez nich Česko nemohlo fungovat, protože práci dělají levněji než státní aparát a odpadá jim část byrokracie.
Mluvíte hodně o českém prostředí, tak proč jste si vybral školu v Londýně? I u nás jsou dobré univerzity.
To jsou ale v životě rozhodnutí, u kterých ani jedna volba není ta špatná. Kdybych šel na nějakou prestižní českou univerzitu, neprohloupil bych, ale v Londýně je moje univerzita přeci jen na ještě vyšší úrovni. Mám možnost tam studovat a naučil jsem se, že dobrých příležitostí je třeba využívat, i když je to třeba trnitější a složitější cesta. V oboru politologie je ta univerzita v top pěti na světě. Tomu žádná česká univerzita konkurovat nemůže. V Anglii získám navíc určitě úplně jiné zkušenosti než v Česku.
České jste ani nezkoušel?
Hlásil jsme se na práva na Univerzitu Karlovu, což bylo částečně z hecu vůči sestře, která chodí na práva v Olomouci a na pražská se nedostala. Nakonec mi přišlo, že to za tu provokaci nestojí, takže jsem na SCIO testy ani nešel. Zvažoval jsem ještě Francii, kde bych se pořádně naučil jazyk, což se hodí pro diplomacii, ale moc ho neovládám, tak by to bylo asi až moc náročné.
V dětském domově se naučíte radovat z maličkostí
Na gymnáziu pořádáte i koncerty, kde vybíráte školné pro jiné studenty, kteří si to nemohou dovolit. Vyjde to celkem na dva miliony korun a teď vybíráte pro romskou spolužačku. Kolik vám ještě chybí?
Jeden kluk už na stipendiu dostudoval a je na Univerzitě Karlově, ale slečna ještě čeká. Nejdřív musíme vybrat celou částku. Pracujeme vždycky se šestiletým cyklem, za který částku vybereme dopředu.
Proč dopředu, a ne už během studia? Tím se to přeci zdržuje.
Nechceme aby v pátém ročníku došlo k situaci, že by dotyčný musel studium ukončit, protože jsme nevybrali peníze. Představte si, že jste těsně před cílem, ale zastaví vás nedostatek peněz. Nebyla by tam garance, že peníze jsou, ale k dokončení studia je potřeba se snažit. S penězi je to jen na studentovi, na nikom jiném. Jenže letos se koncert vůbec nemohl uskutečnit kvůli opatřením s koronavirem. Ještě nám chybí půl milionu, takže se snažíme peníze dovybrat například pomocí aukcí. Jde také o to dostat stipendium mezi romskou komunitu. Jeden student už stipendium získal a prošel, ale teď jsme měli problém s tím někoho vůbec najít. Ne že by to nepotřebovali, ale nevěděli to.
Vy sám žijete v dětském domově, takže Vaše cesta není růžemi posetá. V Klánovicích jste šest let, získal jste stipendium Jana Barty a mohl jste tak na Anglické gymnázium chodit. Předtím jste byl v Klokánku..
.. tam jsem byl a nerad na to vzpomínám.
Nerad? Proč jestli se můžu zeptat?
Navenek může Klokánek působit jako synonymum pro dětský domov, ale ty rozdíly jsou poměrně veliké. Je to soukromá organizace, takže tam jsou pravidla ohledně vychovatelů a pedagogických pracovníků jiná, než je tomu ve státním dětském domově. Jako nestátní organizaci ji také stát nemůže v jejich práci kontrolovat, jestli ji dělají dobře. V době, kdy jsme tam byli my, nebyla situace s maminkou moc dobrá a Klokánek tomu nepomohl.
Jak to?
Je to ode mě hodně subjektivní, ale v jednom psychologickém posudku stálo, že „nejsem vhodný student pro gymnázium“.
Dobře, ale třeba jste v té době nebyl. Posudky jsou často sporné.
To ano, ale já mám možnost srovnání. Naštěstí jsem se dostal do Klánovic, kde se mi dostalo jiné péče. Klokánek jako koncept je určitě rozumný, ale jde o to, kdo tam pracuje a jaké má kvality, jako v každém zaměstnání. V Klánovicích ale cítím úplně jinou podporu než v Klokánku. V něm mi řekli, že není správné, abych studoval na gymnáziu, což mě v hlavě trochu brzdilo a začal jsem o sobě pochybovat. Je rozdíl mezi tím, když vám někdo říká „tohle nezvládneš“, než „zkus to, třeba to nezvládneš, ale třeba taky ano“.
To jste na gymnáziu hlavně díky Klánovicím a stipendiu?
Do určité míry to byla náhoda. Ředitelce klánovického domova Daně Kuchtové, která byla i ministryně školství a díky tomu má spoustu kontaktů, se ozvala paní s tím, že tady je možnost stipendia a jestli nemá v domově studenta, který by ho mohl využít. Jednoho dne se mě zeptala, jestli nechci jít na Anglické gymnázium a zkusit stipendium získat.
A jak to probíhalo, když jste řekl, že to zkusíte?
Nebylo ve stylu „jsi z děcáku, tak tě bereme“. Musel jsem splnit přijímací řízení, pohovor i se zástupci školy a ještě k tomu projekt. Jednou jsem už v páté třídě mohl mít stipendium v Open Gate, ale bylo to v době, kdy jsem byl v Klokánku a i kvůli zmíněnému posudku to nevyšlo.
Vy jste ale na English college nenastoupil od prvního ročníku, ne?
English College je šestileté gymnázium, ale já jsem v Klánovicích dokončil základku a nastoupil jsem do prváku, což byl už ale vlastně třetí ročník gymnázia, takže jsme to měl trochu rozházené. Anglické gymnázium byl vlastně už rozjetý vlak. Všechny předměty byly v angličtině, což jsem musel hodně dohánět. Ale i díky velké podpoře od samotné školy jsem to zvládl.
Máma nás vychovala dobře, jen neměla zázemí
Před Klokánkem vás vychovávala máma, až pak jste šel do dětského domova. Co se stalo?
Hlavním důvodem byly ekonomické důvody, protože je hodně zadlužená a nemohla se o nás tak starat. Jak jsem na začátku říkal, poznal jsem dopad politických rozhodnutí a tohle je jeden příklad. Spousty lidí v Česku mají exekuce a hodně z toho jsou třeba penále. Maminka se o nás starala a do Klokánku nás dala z vlastního rozhodnutí. Já ji dodnes obdivuji, protože to určitě nebylo jednoduché. Ale neměla pro nás se sestrou a bratrem zázemí.
Takže to bylo kvůli tomu, že neměla dost peněz?
Byl to jeden ze spouštěčů. Z hotelu, kde dělala pokojskou, ji po změně majitele propustili a byla nějakou dobu bez práce. Z dávek se žije těžko a postupně se problémy nabalovaly.
Takže abyste nebyly zanedbané děti, šly jste do Klokánku?
Já si myslím, že ano, protože jsme do té doby rozhodně nebyli zanedbaní. A podle mě díky tomu, jak se rozhodla.
Já si úplně neumím představit, jak to funguje „dát děti do Klokánku“, protože vy jste už v té době nebyl malý.
To nebyl, bylo mi 12. Pamatuji si to živě, ale hodně mi to do života dalo. Například že některé problémy nejsou tak velké, jak se zdají být. Také podle mě vidím, co by se dalo změnit. Minimálně způsob rozdělování sociálních dávek znám na vlastní kůži, ale potřebuji to znát i z té druhé strany.
Jste si blízcí i dnes?
Jsme. Už když jsme byli doma. Žili jsme na malém prostoru, takže jsme spolu museli vyjít a semklo nás to. Najednou s námi máma nebyla a byli jsme v Klokánku. Ten nám pak ale v podstatě ilegálně omezoval návštěvy, nebyli jsme spolu moc v kontaktu, ani se sourozenci. Sestra měla za rok pobytu skoro šest měsíců zaracha. Ale nechci říkat něco ve stylu „tohle se děje ve všech Klokáncích, je to příšerné“. Proto na to nevzpomínám rád, ale nechci házet špínu na Klokánek jako organizaci, je to jen moje zkušenost.
Vy jste se tehdy v Klokánku nevídali?
Strašně málo. Byly jsme se sourozenci v jednom Klokánku, ale pak nás rozdělili. Já jsem šel do diagnostického ústavu, což je státní organizace, která by měla určit co s dítětem dál. Jsou tři stupně státní péče – dětské domovy, dětské domovy se školou a nakonec výchovné ústavy. Domov bez školy je takový tradiční, kde máte svoje zázemí a chodí do různých škol. Domov se školou je lidově řečeno pasťák, protože tam jsou děti jen v jedné budově a provoz je striktnější. Výchovné ústavy jsou nejpřísnější. V Klánovicích je to takové komunitní, střídají se u nás čtyři vychovatelé, někdy si společně vaříme, máme zodpovědnost za úklid a do školy chodíme všichni jinam.
Podle zákona si nemůžete vybírat, do jakého domova půjdete, ale rozhoduje o tom soud. Ptal se vás někdo na názor, co byste chtěli?
Byla náhoda, že jsme se dostali do Klánovic, protože o tom, kam zrovna půjdete, dost rozhoduje i volná kapacita jednotlivých zařízení. My jsme měli jít do Vrchlabí, odkud pocházíme. Ale sestra chodila v Praze už na střední školu, takže kvůli tomu, aby v ní mohla pokračovat, jsme se dostali do domova v Klánovicích. A to se obloukem vracím k tomu, že je to o lidech, ne o institucích.
V čem teď myslíte?
V systému je řečené, že soud rozhoduje v nejlepším zájmu dítěte, ale paradoxně se ho nikdo neptá. Aspoň nás se nikdo neptal. U nás bylo tím nejlepším zájmem poslat mladšího bratra do pěstounské péče v Královéhradeckém kraji, my se sestrou šli do dětského domova v Klánovicích. A není to tak, že bych neměl zájem se s ním stýkat a být s ním v domově. Ale dopadlo to tak a jsme odstřižení. Zase to ale není tak, že bych říkal „soudy jsou špatné, celé je to nastavené špatně“, ale mám takovou zkušenost. Nejde všechno udělat na míru, ale občas to vyústí v to, že je bráška hodiny daleko.
Chtěl jste s nimi být v pěstounské péči, kdyby jste si mohl vybrat? Nebude totiž jednoduché umístit tři sourozence do jedné rodiny.
Celkově je nás pět, ale v době, kdy se rozhodovalo, do jakého domova půjdeme, jsme byli tři. Další dva mladší sourozenci jsou u mámy.
Pardon, ale jak pět a dva jsou u mámy? O dva starat mohla, ale o tři ne?
Život se vyvíjí, situace se mění a takhle to prostě je, nenáleží mi soudit a máma je skvělá. Jen nás tři prostě v té době nemohla zaopatřit. Důležité je u nás ukázat roli OSPOD, se kterým neměla maminka dobré vztahy. Takže podle metodiky udělali nezbytný základ a nic víc. Nešli naproti tomu, abychom byli spolu. Ale neudělali nic proti pravidlům nebo něco podobného.
A chtěla máma mladšího brášku z pěstounské péče získat zase do své?
Chtěla, ale soud trval tři roky, což je podle mě absurdní doba na řešení něčeho takového. Jsou to tři třídy na základní škole a postup na druhý stupeň, tak dlouhé to je. Ovšem soudy u nás takhle fungují. Soud nakonec žádost zamítl, protože máma k tomu nesplňuje podmínky. Takže dva bráchy u sebe mít může, ale třetího ne a mně to nepřijde správně.
Takže vám vadí, že je v pěstounské péči jako takové a ne s vámi?
To ne, pěstounská péče může být rozhodně kvalitní, podle mě má smysl i místo ve společnosti. Jen se u nás ty vazby trhají, když je stovky kilometrů daleko. V Klánovicích jsme přes šest let, zhruba třetinu života. Rád bych takové věci neřešil a byl jen s rodinou. Nevím, jestli se o tom dá uvažovat racionálně, ale je pravda, že materiální možnosti jsem měl větší, než kdybych byl s mámou doma. Čas spolu nám to ale nevynahradí. V domově toho bylo spousta dobrého, tak se na to soustředím.
A co táta?
Ten se o mě nestaral, takže co mi v životě kromě rodiny a sourozenců schází, není jen vina mámy. Ta nemůže za to, že se na mě táta úplně vykašlal. O výživném nemohla být řeč. U všech tátů, ani u ségry a bráchy to nebylo.
Vy taky máte každý jiného tátu?
Ano a výživné, se kterým se doma počítalo, prostě neposílali. To pak máma po ztrátě práce nemohla utáhnout. Takže i v tom je to složité. Na děti jsou vždycky dva a oba by se měli starat.
Říkal jste, že nesoudíte a ani já nechci, ale mít tolik dětí s tolika otci taky není standardní. Děti nejsou housky na krámě.
Rozumím tomu a vím, že to není to nejlepší rozhodnutí, jenomže to nebylo moje rozhodnutí. Samozřejmě chápu, že to může lidem připadat zvláštní, ale není to otázka na mě. Respektuji ale, že to může být ve společnosti vnímáno jako problém a také je. Mám ale rád všechny svoje sourozence.
A všichni se stýkáte?
Stýkáme. Se sourozenci i s mámou.
Šikovné Romy je potřeba vyndat ze škatulky
Anglické gymnázium máte za školu, která předává i hodnoty. Vy pomáháte se stipendiem dalším studentům – to jsou ty hodnoty?
Mimo jiné, ale podílí se na tom spousta spolužáků, není to nic automatického. Za to, kým jsem, může i škola, jenom to není jediný aspekt. Přítelkyně mi také hodně pomohla v rozvoji sebe sama a jak říkám, měl jsem a mám štěstí na lidi.
Říkáte, že jste měl štěstí a můžete jít na prestižní univerzitu. Kolik je takových dětí jako vy, které mají talent, ale nemají prostředky k tomu ho rozvíjet a nedosáhnou ani na stipendium?
Potřeba rozvíjení talentu platí pro všechny děti na světě a je jedno, jestli jsou z dětského domova, nebo rodinné zázemí mají. Nesouhlasím s tím, že mají všichni v dětských domovech stejnou startovací čáru, protože do něj přicházejí s tím, co měli doma. To člověka poznamená, když má špatné dětství. Ale talent se někdy nenajde proto, že ho samy děti nenajdou. Když jsem ještě chodil do školy v době, kdy jsme byli všichni spolu doma, měl jsem dobré výsledky na logické olympiádě, kterou pořádá MENSA. Ale kdybych tu dětskou olympiádu nedělal, zůstane můj potenciál taky zamčený. Každý je jiný a je třeba nechat děti samotné objevovat potenciál, protože pak třeba samy najdou klíče.
Co je tedy hlavní stavební kámen úspěchu?
Sebevědomí. Pokud si člověk nevěří sám, proč mu mají věřit ostatní? Když si věří zdravě, jde to dotáhnout daleko. Když mají lidé peníze, neznamená to automaticky, že jejich děti vědí, co chtějí. Je škoda, že nám tady protékají mezi prsty Jardové Jágrové, ale dítě v sobě musí hlavně samo najít, co ho baví.
A je stipendium v Česku dostupné pro všechny?
Spíš je otázkou, jestli ho lidé vůbec hledají, což je součástí problému. Když to vezmu na romskou komunitu, tak je překážkou i škatulkování. Romové jsou zařazení do kategorie „nezájem o vzdělávání, bez zapojení do společnosti“. To je snazší přijmout, než změnit. Ale každou komunitu tvoří jednotlivci, kde jsou někteří výjimeční. A stipendia jsou ve výsledku pro jednotlivce.
Kvůli té škatulce se zaměřujete na romské studenty?
Na škole jsou i jiná stipendia, která jsou dostupná každému. Ale ano, záměrně se toto stipendium zaměřuje na Romy. Nejlepší, co můžeme jako studenti školy udělat, je dát šanci dalším. V tomhle případě romským studentům, kteří společnosti můžou ukázat, že ta škatulka je špatná. Každý pak musí obstát sám, není to zadarmo. Možnost studovat dáváme člověku, barva kůže o schopnostech neříká nic. Já jsem „běloch z děcáku“ a taky je to škatulka. Dokázal jsem ale, že být z dětského domova neznamená automaticky být problémové dítě předurčené k neúspěchu.
Setkáváte se s předsudky?
Tu otázku jsem čekal, ale víc předsudků a posměšků schytávám za to, že jsem fanoušek Sparty, než že jsem z dětského domova. (smích) Nikdy jsem se nesetkal s vyloženě negativní reakcí, ale na druhou stranu se mnou možná ti lidé jen nemluvili. Veřejnost není o dětech z domova moc informovaná a vlastně neví, co se tam děje, jaké jsou ty příběhy. Není nás ani málo, ale ani moc, takže je to hodně v mlze a velká neznámá. Myslí si třeba, že tam jsou děti za trest, nebo že jsme všichni sirotci, což je nesmysl. Sirotků je asi procento.
I mě překvapilo, že jde dát do domova dítě v tak vysokém věku, jako jste měli vy.
A to je ono. Průměrný věk dětí, které do domova jdou, neznám, ale sirotků bez rodičů je v nich opravdu málo. Nejčastěji se děti rodičům odeberou, nebo to samo rodiče nezvládají a dají je tam sami. Kdybych měl zodpovědět otázku, „co znamená být z dětského domova“, zdůraznil bych, že jde hlavně o děti, které třeba v životě nepotkalo to nejlepší, ale jsou to pořád děti! Není to vězení pro děti, i když ve výchovných ústavech jsou i takové, které něco provedly, jenže ty nejsou v běžném dětském domově a lidem to splývá. Rozdíly jsou v tom ale zásadní.
David Jehlička (19)Chystá se na London School of Economics and Political Science, kde bude studovat tříletý bakalářský obor Mezinárodní vztahy a Politologie (International Relations and Politics) K tomu, aby vůbec uvažoval o studiu v zahraničí mu velmi napomohlo studium na English College in Prague. Na English College studoval díky stipendiu Jana Barty, který je také absolventem a podporuje několik dalších studentů. Za poslední tři roky šli dva další stipendisté na Oxford. Na English College in Prague stipendisté tvoří tým, který organizuje každoroční benefiční koncert, jehož výtěžek jde na podporu stipendia Václava Havla, které je určeno pro Romy. David Jehlička dva poslední roky tento organizační tým vedl a podařilo se jim vybrat za posledních pět let přes milion a půl. V Dětském domově v Klánovicích žije od dubna roku 2014. Rok předtím strávil v Klokánku, na který nerad vzpomíná. Do té doby jeho a další dva sourozence vychovávala matka samoživitelka, na což naopak vzpomíná rád. Celkem má čtyři sourozence. Starší sestra studuje práva a je mu vzorem.  |
