V Česku žije podle odhadů asi čtvrt milionu Romů, romsky ale mluví jen část z nich. Jak se to promítá do vaší práce?
Ano, romština dlouhodobě oslabuje. Dnes vidíme, že mezi dětmi jí mluví zhruba necelá polovina a dobře ji ovládá asi třetina. V plně romském prostředí, kde jsem se nedomluvila jinak než romštinou, jsem byla jen na Slovensku v romských osadách. To už se vám v Česku nejspíš nestane. Zároveň je ale potřeba říct, že Česko je v evropském kontextu v podpoře romštiny poměrně silné. Vznikla tu romistika jako samostatný obor, vydává se tu poměrně hodně romské literatury a existuje řada projektů, které jazyk podporují.
Proč romština oslabuje?
Za komunismu se rodičům doporučovalo, aby na děti mluvili většinovým jazykem. Věřilo se, že menšinový jazyk dětem spíš škodí a brzdí je ve škole. Rodiče tak měli pocit, že dětem pomůžou, když romštinu používat nebudou. Romština navíc byla v některých obdobích i stigmatizovaná. Její používání mohlo být vnímáno jako znak nepřizpůsobivosti a rodiny se kvůli tomu dostávaly pod dohled úřadů a mohlo jim za to hrozit až odebrání dětí.
Marie Podlahová Bořkovcová
|
Rodiče si tedy odvykli mluvit se svými dětmi romsky?
Ano a tento přístup v řadě rodin přetrvává dodnes. Rodiče si často říkají, že se děti romštinu naučí později, až budou starší. Jenže v další generaci už často není od koho, jazyk se jednoduše nepředává. Ve školách se také neučí a chybí mu i systémová podpora.
Předpokládám, že některé děti už se ani romštinu učit nechtějí.
Jsou i tací, kteří se stydí, že romsky mluví, protože být dnes mezi dětmi Romem není jednoduché.
Jak s tím pracujete vy jako romistka?
Organizujeme soutěž v romštině, kde děti i dospělí píšou texty nebo natáčejí videa v romštině. Kromě toho jezdíme do škol, děláme semináře, besedy nebo dílny tvůrčího psaní.
Jaká je odezva?
Některé děti to nadchne a začnou se tomu věnovat dlouhodobě. U jiných se alespoň změní postoj. Přestanou romštinu vnímat jako něco špatného nebo ostudného a začnou ji brát jako jazyk, který navíc umějí. A třeba se k němu později vrátí. Snažíme se je i vést k tomu, aby jazyk vnímaly v rodině, aby se ptaly třeba prarodičů, kteří romsky mluví.
Dá se tím zvrátit celkový trend oslabování jazyka?
Smysl to má, jinak bych to nedělala, ale faktem je, že romština dnes není pro většinu Romů takovou prioritou, aby jí mohli věnovat velkou energii. Mnoho z nich řeší především existenční problémy, které jsou pro ně logicky důležitější. Přesto existují desítky, možná stovky lidí, kteří se snaží jazyk aktivně udržovat a předávat dál i mimo svou rodinu. Povzbuzují mladší generaci, aby romsky mluvila a neztrácela kontakt s vlastní kulturou. S tím souvisí i hodnoty, které se v rodinách předávají. Například silný důraz na úctu ke starším.
PODCAST: Romština přežije staletí, uslyšíte ji i na Islandu, říká lingvista |
Co může mladé lidi motivovat, aby se k romštině vraceli?
Jazyk máme spojený s lidmi, kteří nás měli nejradši – s tím, jak na nás mluvila maminka nebo babička. Jedná se o intimní vrstvu jazyka a ta u romštiny funguje právě jako důvod, proč se k ní vracet. Dobrý argument je i to, že romštinou se mohou domluvit v zahraničí. Ať už v Rumunsku, Maďarsku na Slovensku, nebo třeba na Balkáně.
Setkáváte se i s tím, že se romština v českém prostředí používá spíš k posilování stereotypů o Romech?
Ano, ale ono to není úplně specifikum romštiny. Podobně fungují i přejímky z jidiš nebo z němčiny, i ty se v češtině často pojí se stereotypy. U romštiny je to možná výraznější, protože se některá slova do češtiny dostávala přes prostředí na okraji společnosti, třeba přes argot nebo různé uzavřenější skupiny, a to se do jejich vnímání dodnes promítá.
Varianty romštiny
Jak byste romštinu popsala člověku, který ji nikdy neslyšel?
Romština je sice indoevropský jazyk, ale pro většinu lidí je poměrně vzdálená. Zároveň v sobě má hodně přejímek, protože Romové byli po staletí v kontaktu se slovanskými jazyky, včetně češtiny. Když tyto přejímky odhlédneme, je to jazyk opravdu dost odlišný. Strukturou je ale romština podobně jako čeština flektivní, tedy pracuje s ohýbáním slov. Na rozdíl od češtiny je však mnohem pravidelnější. To je velká výhoda při učení. Místo desítek stran tabulek se člověk naučí jen několik základních vzorů. Podobně to funguje i u sloves.
Existuje jedna romština, nebo spíš mnoho jejích variant a nářečí?
Romština je velmi nářečně rozrůzněná, protože Romové žijí po celém světě a jazyk je vždy v kontaktu s tím většinovým. Existují tak varianty, které mají třeba dvacet i více pádů, ale i takové, které pádový systém vůbec nemají, což samozřejmě může být komplikace. Člověk se naučí jednu variantu a pak zjistí, že jiná se od ní liší podobně jako třeba čeština od polštiny. Třeba romština v Maďarsku dnes zní jinak než ta, se kterou se setkáte jinde v Evropě.
Své děti učím, že se musí makat, říká romský spisovatel a novinář Patrik Banga |
Jednotná forma, jako je například spisovná čeština, ale u romštiny chybí.
V podstatě máte pravdu. Romština má pravidla, jak ji zapisovat, takže když ji chcete psát, víte, jak na to. Nemá ale jednu spisovnou podobu, na které by se všichni shodli, jako je to u češtiny. Vznikala totiž jinak. Když se začala víc zapisovat v 60. letech, už se neřešilo, že by měl existovat jeden „správný“ jazyk. Spíš se počítalo s tím, že romština má víc podob a že je v pořádku, když vedle sebe fungují různé varianty.
Nekomplikuje to její výuku?
V praxi se většina našich aktivit odehrává v Česku, takže pracujeme hlavně s romštinou, která se používá tady. Já sama dobře ovládám tu nejrozšířenější variantu, olašské romštině rozumím spíš pasivně, aktivně ji nepoužívám. Teď se snažíme naše projekty rozšiřovat i na Slovensko. Česká a slovenská romština jsou si totiž velmi blízké, neboť velká část Romů přišla do Česka po druhé světové válce právě ze Slovenska a ten kontakt mezi oběma zeměmi trvá dodnes.
Romské děti svou identitu skrývají
Nejste Romka, přesto jste svůj profesní život zasvětila romštině. Jak k tomu došlo?
V třetím ročníku gymnázia jsem odjela na romský tábor. Líbilo se mi tam a najednou jsem měla pocit, že jsem našla jazyk, který u nás skoro nikdo nezná. Roli v tom asi sehrál i můj původ. Jsem částečně Židovka, po babičce.
Jak se to projevilo?
Jednak často slýchám, že vypadám jinak, takže mě lidé někdy považují za Romku. A zároveň u nás v rodině dlouhodobě panuje silný zájem o menšinová témata. Možná i proto mě to k romštině přirozeně přitahovalo. A nesmím zapomenout ani na vysokoškolskou profesorku romštiny, která tehdy na tábor přijela a úplně mě nadchla!
Okamurovi a Turkovi nevěřím, říká romský aktivista. Kvůli nim odešel z Rady vlády |
Máte na mysli romistku a indoložku Milenu Hübschmannovou?
Ano. Byla opravdu zábavná. Jezdila s námi do romských osad a být s ní byla vždycky velká zkušenost. Zároveň pro ni byla devadesátá léta těžká. Po dvaceti letech, kdy během normalizace bojovala proti potlačování romštiny, se najednou ocitla v situaci, kdy ji někteří začali vnímat jako jakousi zpátečnickou „nacionalistku“, která romštinu prosazuje. To pro ni muselo být složité. Myslím ale, že se s tím dokázala vyrovnat a celkově byla hodně nad věcí. Pro mě osobně to každopádně bylo nesmírně důležité setkání.
Dlouhodobě podporujete romské děti a mladé lidi, aby psali a tvořili v romštině. Jak to vypadá v praxi?
Máme soutěž v romštině Romano suno, do které jsou zapojené školy a neziskové organizace. Vedle toho ale jezdíme přímo do škol, kde pořádáme semináře a dílny tvůrčího psaní. Nejezdím sama, ale s kolegyní Ivetou Kokyovou, jednou ze současných romských autorek. Pro ni je romština rodný jazyk – něco, co je spojené s její identitou a rodinou. To je zkušenost, kterou já zprostředkovat nemůžu. Zároveň je potřeba být citlivý k situaci dětí.
Segregace Romů ve školách trvá. Česku hrozí stamilionové pokuty z EU |
Jak to myslíte?
Ve třídách, kde je romských žáků málo, často necílíme přímo na ně, protože víme, že se za svůj původ někdy mohou stydět nebo o něm nechtějí mluvit. Není výjimkou, že děti svou romskou identitu ve škole skrývají, někdy ji dokonce ani samy plně neznají. Proto se snažíme romštinu představovat obecně – jako jazyk, který má svou historii, literaturu i různé podoby. Podle věku dětí volíme formu, čteme ukázky, mluvíme na ně různými variantami romštiny, aby slyšely rozdíly, a pracujeme s texty, v nichž hledají známá slova. Díky tomu si k jazyku mohou najít cestu přirozeně a bez tlaku.
Chtějí se romsky učit i Češi?
Ano, dokonce mezi mými dospělými studenty je víc Čechů než Romů.
Jaká je jejich motivace?
Často mají k jazyku osobní vztah, třeba mají partnera Roma nebo romské děti v pěstounské péči. Další skupinu tvoří lidé, kteří s romskou komunitou pracují. Učitelé, pracovníci v sociálních službách nebo lidé, kteří jsou s romskými dětmi v každodenním kontaktu a chtějí jim lépe porozumět i skrze jazyk. A pak jsou tu i lidé, které jednoduše baví jazyky jako takové. Měla jsem i několik účastníků, pro které byla romština třeba už patnáctým jazykem, který se učili.
