Malá poznámka na úvod, se kterou asi někteří čtenáři nebudou souhlasit. Zní: i když si můžeme o politické kariéře i o osobě Stanislava Grosse myslet cokoli, domnívám se (stejně jako kolega Jaroslav Kmenta), že nikdo by neměl umírat tak mladý. Třeba už jen kvůli malým dcerám, které po sobě někdejší premiér nechal.
Zpět ale k jeho příběhu, který možná je rámcově celkem dobře známý, přesto není od věci si ho opět alespoň stručně připomenout.
Gross vstoupil do politiky, přesněji řečeno do ČSSD v roce 1989 krátce po svých dvacátých narozeninách a od té doby postupně stoupal po stranickém žebříčku. Odlišoval se tak oproti většině politiků, kteří nejdříve zažívají růst ve své profesi, a až pak se vrhnou do víru stranických schůzí.
Do vyšších pater politiky se absolvent dopravní průmyslovky (a později pražských a posléze i plzeňských práv) vyšvihl v roce 1992, kdy se stal poslancem. V řadách poslanců pak zůstal až do září 2004. V průběhu své politické kariéry pak stačil být místopředsedou Sněmovny, místopředsedou a posléze i předsedou ČSSD, ministrem vnitra a nakonec i premiérem. Byť poslední, velmi trpká epizoda, trvala jen necelých devět měsíců.
Politik s mladistvým vzhledem byl předtím dlouho hvězdou mezi voliči ČSSD, opakovaně se dostával do čela žebříčků popularity. Poklonu mu ještě před jeho skandály složil i tehdejší prezident Václav Havel i Grossův dlouholetý ochránce v ČSSD, současná hlava státu Miloš Zeman. Ten se ale zároveň později Grosse zřekl a uznal, že se v něm mýlil.
„Politik může být milován, politik může být nenáviděn, ale politik se nikdy nesmí stát směšný,“ napsal Zeman ve své knize Jak jsem se mýlil v politice, která vyšla v roce 2005. Odkazoval tak na Grossovu volební kampaň, které vévodilo heslo Myslím to upřímně.
Tečku za Grossovou politickou kariérou v roce 2004 učinil kolotoč výmluv a lží týkajících se financování jeho bytu. Gross se poté z politiky stáhl a začal se věnovat advokacii. Dohady o tom, jak se vlastně choval v politice, ale ani pak neskončily. Především kvůli jeho zázračnému zbohatnutí při obchodu s akciemi Moravia Energo a následnému nakupování dalších nemovitostí.
Sám Gross v roce 2014 přiznal, že nedělal vždy dobré věci. „Já určitě nemohu říci, že jsem člověk, který vždy dělal jen dobré věci, u kterých bych s čistým svědomím mohl říci, že to byly čisté věci. To prostě není pravda,“ řekl Gross v dokumentárním cyklu Expremiéři, ve kterém prohlásil, že se přiklonil k víře.
To už se plně spekulovalo o jeho zdravotním stavu. On sám odmítal zprávy o svém zdraví komentovat s tím, že je to jeho soukromá záležitost. A měl na to plný nárok. Že trpí amyotrofickou laterální sklerózou, která postupně paralyzuje celé tělo, se tak potvrdilo až po jeho smrti. Stanislavu Grossovi tehdy bylo teprve 45 let.
