A protože těch hraničních přechodů je hodně, řezalo se na pokračovaní. Nejen o půlnoci, ale i za bílého dne, kdy kvůli slavnostnímu rušení hraničních kontrol, vznikaly dlouhé kolony plné zuřivých řidičů, co slavícím politikům nemohli přijít na jméno.
Zatímco dramaturgie oslav, přihlížející k potřebám bulváru, vyvolala jisté rozpaky, samotné oslavy smysl nepochybně měly. V sázce je interpretace Schengenu: Hranice bez kontrol vnímají lidé nejen s nadějí, ale někde také s obavami.
Je důležité si vyjasnit, zda má evropská integrace šanci nejen na papíře, ale také v reálu. Testem je právě rušení bariér, což je proces, umožňující populistům a nacionalistům polarizovat veřejné mínění.
Rozšíření Schengenského prostoru je mimochodem spíše důsledkem politické setrvačnosti, než zrcadlem současného evropanství. Z původního nadšení moc nezbylo a tmelem evropské vzájemnosti jsou především ekonomické zájmy nadnárodních společností, které zajímá volný trh bez celních bariér.
Evropská integrace se prohlubuje v režii politiků, kteří jsou sice voleni občany, ale sponzorováni, ovládáni a kontrolováni zájmovými skupinami, kterým nejde o nějakou evropskou vzájemnost, nýbrž o optimalizaci zisku. Kdo chce, může v tom spatřovat jistotu, že se Evropa hned tak nerozklíží.
Jedeme přece ve společném kšeftu! Potíž je v tom, že principem toho společného kšeftu je rozevíraní nůžek mezi bohatými a chudými, přičemž se postupně tenčí střední vrstva.
Ta ovšem dlouhodobě garantuje, respektive negarantuje stabilitu systému. Budoucnost nejspíše ukáže, že nebylo chytré založit evropskou integraci na soutěži a že by bylo bývalo rozumnější vsadit na přátelství a solidaritu. Závory se řezaly správně. Ale z blbého důvodu.
