Jiří Svejkovský Jiří Svejkovský (1925), který je spoluautorem tohoto článku, se děním v Československé a České televizi dlouhodobě zabývá. Ačkoli v roce 1989 v televizi již nepracoval, podrobně zaznamenal vzpomínky zaměstnanců. Osobně se účastnil dramatických událostí v Československé televizi v roce 1969. O rok poději však byl propuštěn. Ze svých vzpomínek na televizní Pražské jaro napsal knihu Čas marných nadějí. Po propuštění z televize se uchytil jako technik bezpečnosti práce a požární ochrany v podniku Silnice Praha, v roce 1991 byl rehabilitován a vrátil se ještě na své původní pracoviště v Československé televizi, kde se uplatnil v dokumentačním oddělení a do důchodu definitivně odešel až v roce 1998. |
Československá televize se v prvních revolučních dnech držela oficiální prorežimní linky a informace o protestech záměrně bagatelizovala. Tento postup se však řadě televizáků příčil a v areálu Kavčích hor proto propukl boj. Během dnů po 17. listopadu se v garážích přenosové techniky začaly srocovat davy zaměstnanců, především technických pracovníků: osvětlovačů, řidičů, techniků všeho druhu.
„Do té doby, kdo chtěl v televizi dělat, nesměl moc přemýšlet o tom, co všechno z té obrazovky jde. Měli jsme ale plné zuby toho, co z obrazovky šlo,“ vzpomíná Antonín Dekoj, který je dnes předsedou Nezávislé odborové organizace České televize. Právě jeho zvolili krátce před 17. listopadem do čela jedné z odborových skupin. „Byl zvolen, přestože byl nestraník. Do té doby bylo naprosto vyloučeno, aby předseda nějaké skupiny nebyl ve straně,“ podotýká redaktor Jiří Svejkovský, který vzpomínky technických pracovníků mapoval.
To, že televize zamlčela zbití studentů na Národní třídě, bylo pro pracovníky nespokojené s neobjektivním zpravodajstvím poslední kapkou. Televizní noviny odvysílaly pouze stručnou informaci o pietním studentském mítinku k uctění památky Jana Opletala a o jejich nepovoleném pochodu do centra Prahy.
Televize mlčela. Uvnitř však probíhal boj
„Televize to chtěla málem zatajit, nebo to aspoň vysvětlovala jako provokaci protisocialistických živlů. Ale někteří z nás byli přes své děti tomu masakru blízko a znali pravdu. Proto jsme jako přenosáci hned rozhodli, že se jako odborová skupina i s řidiči sejdeme v garážích a na schůzi budeme požadovat, aby televize informovala o událostech pravdivě, objektivně a aby poslala štáby do ulic,“ vzpomíná na začátek revolty Dekoj.
I v následujících dnech, kdy vysokoškoláci a umělci vyhlásili stávku, centrum Prahy zaplnili demonstranti a vznikalo Občanské fórum, televize stále mlčela. Uvnitř však již naplno propukl boj. Základnou rozzlobených zaměstnanců se staly garáže televizních budov na Kavčích horách. Řidiči vyvezli vozy ven, takže tam zůstal jen jeden přenosový vůz se schůdky, který sloužil jako pódium pro řečníky.
Průvodce televizním programem 17. 11. 1989 |
„Samozřejmě se to hned rozkřiklo, přidali se osvětlovači a další útvary. Byli jsme ve spojení se záznamovou i vysílací technikou, s klukama, se kterýma jsme se léta znali, byla to všechno taková jedna velká rodina. Po tom prvním setkání se tam scházelo moc lidí,“ vzpomíná Dekoj. „Protože jsme měli ve vozech k dispozici i zařízení pro místní poslech, tak aby to slyšeli i lidi venku, tak to kluci ozvučili,“ dodává.
Chtěli jsme s vozy do terénu
Požadavky protestujících zaměstnanců byly jasné: objektivní zpravodajství, stažení některých redaktorů z obrazovky a přímý přenos z demonstrace na Václavském náměstí. „My, přenosoví technici, jsme měli především zájem, abychom mohli svými vozy do terénu,“ zdůrazňuje Dekoj.
V úterý 21. listopadu předali zaměstnanci vedení Československé televize petici, aby ji uveřejnilo v Televizních novinách. To však vedení odmítlo a diváci poté večer opět viděli jednostranné zpravodajství a po něm vystoupení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše.
Mezitím s vedením jednali zástupci zaměstnanců, mezi nimiž byli například František Filip, Jan Rubeš, redaktorka Jana Hrušková či hlasatelka Marta Skarlandtová.
Vedení televize se nakonec zaleklo hrozící generální stávky, ve středu 22. listopadu petici zveřejnilo a umožnilo přímý vstup z manifestace na Václavském náměstí. Několik přímých vstupů odvysílala v odpoledním pořadu Studio Kontakt. V jenom z nich však zpovídaný občan pochválil politiku Pražského jara, načež byl vstup na vysílacím pracovišti okamžitě přerušen. Další vstupy už byly cenzurované.
„To byla pro nás pro přenosy důležitá zkušenost. Věděli jsme, že i když se nám podaří vyjet s přenosovými vozy a natáčet mezi lidmi, vysílání se do éteru a k obrazovkám nemusí dostat. Na vysílání přímých přenosů do celé republiky ale byly brzy připraveny i Radiokomunikace. S nimi fungovalo naprosto precizně. Stačilo zavolat a za hodinu jsme se sešli na smluveném místě. Pak stačilo mezi našimi vozy natáhnout kabel a dalo se vysílat do celé republiky,“ vzpomíná Dekoj.
Davy se před televizním vozem rozestupovaly, mávaly, tleskaly
Celou dobu však hrozilo, že proti pracovníkům zasáhne policie silou. „V těch dnech kolovaly zvěsti, že Kavčí hory budou zablokovány policajty. Bylo nám jasno, že pak už bychom nikam nevyjeli, a tak jsme proto předem vyvezli, co se dalo. Já jsem například zůstal stát se svým přenosákem u hřbitova na Klaudiánce.“
Obavy se nakonec potvrdily, když v noci na čtvrtek 23. listopadu byl areál Kavčích hor obsazen pohotovostním plukem SNB. Ten však byl v průběhu dne po velmi tvrdých protestech zaměstnanců stažen.
Přestože vedení stále kladlo překážky, byly přenosové vozy každý den v akci. Ve čtvrtek 23. listopadu se v Televizních novinách podařilo odvysílat reportáž ze shromáždění dělníků v pražském ČKD, kde zaměstnanci vypískali vedoucího tajemníka pražské stranické organizace Miroslava Štěpána.
V pátek televize odvysílala záběry z demonstrace na Národní třídě a v sobotu z velké manifestace na Letné. Na televizních obrazovkách se také poprvé objevil Václav Havel.
„Když se nám to pak povedlo, jeli jsme s přenosovým vozem a davy se rozestupovaly, mávaly, tak musím říct, že mě to dojímá dodnes. Byla to úžasná doba,“ uzavírá Dekoj.
V pátek 24. listopadu se na obrazovce konečně objevily záběry ze 17. listopadu z Národní třídy:
Jakeš: Ztratili jsme kontrolu nad televizí. Co si měli lidé myslet?
Během týdne vnitřních bojů v Československé televizi se zpravodajství i díky bouřícím se zaměstnancům postupně osvobodilo a začalo přinášet pravdivé a necenzurované informace.
„Aby se revoluce dostala ven, aby o ní věděli i lidé na venkově, to mohla zařídit jedině televize a rozhlas. Začátek té televizní sametové revoluce bude vždy patřit přenosovým technikům v jejich garážích,“ říká Svejkovský.
Co vysílala televize 17. listopadu? Cenzurovanou nudu:
17. listopadu 2014 |
30 let svobody
Sledovat další díly na iDNES.tvKoneckonců tuto pravdu o pětadvacet let v televizi pronesl i kdysi nejmocnější muž režimu Miloš Jakeš. „Ztratili jsme kontrolu nad státní televizí. Ta o dění v Praze informovala už od 20. listopadu. Co si pak o tom mají lidé myslet, když se o tom nechá vysílat státní televize? Že je to něco nového, že je to zásadní změna a přizpůsobí se,“ potvrdil Jakeš nespornou roli televize v revolučních dnech.
