Hodina češtiny v devítce se přehoupla do poslední třetiny. "S větnou stavbou končíme. Teď si zahrajeme na reklamní agenturu," oznámím žákům.
"Propagujte svoji třídu. Na co byste nalákali nového spolužáka?" Puberťáci se uchechtávají. "Nejlepší kolektiv!" "Skvělý humor!" "Nejlepší třídní!" Vtom se ze zadní lavice ozve: "Koš na hlavě bez příplatku!"
Slogan reklamního tvůrce-amatéra připomněl incident, kvůli kterému pronikla nenápadná základní škola v České Třebové na přední stránky novin.
Letos v březnu zde žáci o přestávce nasadili svému učiteli na hlavu odpadkový koš a akci nahráli na mobil.
Videem se pak dokonce pochlubili na internetu.
Po dohodě s odvážným ředitelem sem nastupuji na praxi v roli budoucí učitelky českého jazyka a občanské nauky.
Jak lvové bijem o mříže
V pondělí odpoledne u kávy plánujeme s Radimem Kolářem, sympatickým ředitelem a tělocvikářem v jedné osobě, moji stáž.
"Dají se zvládnout, ale hodně záleží na osobnosti učitele. Nenechat si nic líbit, neukázat strach. Děti hodnotí i to, co máte na sobě. To je pro ně důležitější než vědomosti," uděluje mi cenné rady.
"Učím deset let. Děti jsou určitě agresivnější a dovolí si víc než dřív, ale nejsou zlé. Největší díl odpovědnosti leží na rodičích: když se nepodílejí na výchově oni, tak škola to zachraňovat nemůže," dodává.
Vyfasuji rozvrh. Čeká mě několik náslechů (pozorování) v hodinách češtinářky a pak šest samostatných hodin.
Jak se záhy ukáže, udržet pětačtyřicet minut pozornosti smečky puberťáků mě bude stát hodně potu a pohotovosti.
Pedagogické vzdělání nemám, příprava hodin mi proto každý den zabere část večera v hotelu. S učitelkou, která má správně na praktikanta v hodině dohlížet, se domluvím, že mě pokaždé nechá s dětmi alespoň deset minut o samotě.
Sveřepí šakali
Je středa. Mířím do jámy lvové. První samostatná hodina v osmé třídě. Téma: Jan Neruda, český spisovatel, básník a novinář.
Kreslím na tabuli trojúhelník (Nerudovu novinářskou značku) v naivní představě, že tím vzbudím zvědavost třídy. Nevzbudím. Čúrek potu mi stéká mezi lopatkami, a to po mně žáci nic neházejí a jsou celkem tiší.
"Viděli jste film Marečku, podejte mi pero?" zahájím část výkladu Neruda-básník. Přitakávají. Výborně. "A pamatujete si, jakou básničku se snaží Sovák naučit? Jak tluče hlavou v noci o zeď v pokoji?" Ticho.
"Sveřepí šakali?" zkusí výstřel naslepo jedna dívka. Tak ani filmové osvěžení mi nevyšlo.
Veš, uzřivši další vši...
Zavařil mi i autor čítanky. Nudnější ukázku z Povídek malostranských snad vybrat nešlo. "Neruda psal vtipně, svižně... Hodně cestoval... Napsal dva tisíce trefných fejetonů..." snažím se zachránit autora v očích mladé generace. Ale o tom, že by někdo po Nerudově díle přece jen sáhl, si iluze nedělám.
Na závěr hodiny z žáků páčím, co v poslední době četli. Kromě jednoho čtenáře Foglara a jednoho fanouška Harryho Pottera narážím na "hlušinu". A jejich slohové práce mě v tom ještě utvrdí.
Žádný čtenář snad není schopen napsat "omilem" ani omylem. Absenci citu pro jazyk projevují i v další hodině, když probíráme přechodníky. Nejsou s to "přeložit" větu: Veš, uzřivši další vši, pošla.
Na řadě jsou deváťáci. Předstoupím před ně s nabídkou vskutku atraktivní: Samostatný a osamostatněný větný člen a elipsa.
"Elipsa je, pančelko, z matiky, ne?" namítají logicky. Jazykovou podobu elipsy (vypuštění větného členu, který je pochopitelný z kontextu) ale celkem snadno pochopí z dialogu Dannyho Smiřického a jeho mámy ze Škvoreckého Zbabělců.
Bravurně ho přečtou dva kluci, podle jednotného soudu sborovny známé firmy.
"Já teď čtu fakt zajímavou knížku o sériových vrazích," ozve se dívčí hlas v hodině literatury v jiné devítce. I zde sonduji čtenářskou potenci. A co je hlavním sdělením knížky?
"Že člověk je jen výrobek svýho okolí," odvětí dívka. Pobídnu ji, aby frázi rozvedla. Ve třídě se rozběhne diskuse o skrytých agresorech v nás. Vraha má podle deváťáků v sobě každý, záleží jen na charakteru člověka, výchově a okolí, jestli se z něj stane zločinec. Soustředěnou debatu utne až zvonění...
O přestávkách je na chodbách hlučno, ale ruch nepřevyšuje hladinu, kterou si vybavuji ze svých školních let. Velký rozruch nezpůsobí ani jeden z vyhlášených potížistů, který stojí s prezervativem navlečeným na hlavě, obklopen fanoušky.
Třídu vyfotíme k přijímačkám...
Je pátek. Moje poslední hodina je v plném proudu. Když se věnuji propagaci knihy Memento, story o narkomanech od Radka Johna, vtrhne do třídy ředitel s fotografem MF DNES.
Výmluva zní, že potřebuje udělat ilustrační snímky k přijímačkám. Doufám, že děti naši konspiraci neodhalí.
"Paní učitelko, von fotil hlavně vás!" všiml si jeden žák. "Ty vole, je mladá, ne, se mu asi líbila," zachrání situaci jeho spolužák. Do mého odhalení však stejně zbývají jen minuty...
Obcházíme s ředitelem třídy. "Ušili jsme na vás boudu," oznámí v každé z nich Kolář. První reakcí je překvapení a smích. "To je teda zrada," prohlásí rezolutně jeden kluk.
Připustím, že má na takový názor právo, a omluvím se.
"Když jsme mluvili o Radku Johnovi, říkali jste, že se vám líbí Na vlastní oči," zahájím obhajobu.
"Myslíte, že kdyby redaktoři za všech okolností přiznali, že jsou novináři, že by se vždycky dozvěděli pravdu?" Argumentace zabrala a při odchodu snad za sebou nezanechávám naštvané oběti podvodu.
Na úču strašně škrábete
"Teda ale byla jste dobrá úča," vyseknou mi poklonu deváťačky. "Ale na učitelku strašně škrábete na tabuli," zaslechnu ještě ze zadních lavic nejapnou poznámku.
Po stáži mohu jen potvrdit dřívější slova ředitele o tom, že žáci jsou rozjívení a drzí, ale nejsou zlí. Na případu s košem nese podle kolegů nejspíš díl viny i sám učitel. Říkají o něm, že nemá autoritu.
Sama jsem od deváťáků košem nedostala, hlavní aktér incidentu se v mých hodinách dokonce projevil jako celkem aktivní, i když trochu sebestředný kluk. Ale nutno dodat, že mladé praktikantky žáci většinou netrápí, jen si je oťukávají.
JSTE RODIČEM ŠKOLÁKA, UČITEL NEBO ŽÁK? Své zkušenosti a názory na tresty ve školách můžete posílat na e-mail lenka.nejezchlebova@mfdnes.cz
