Vedla jste rozhovory s českými vězeňkyněmi. Co mají všechny tyto ženy společné kromě toho, že si odpykávají trest?
Společným jmenovatelem je velká míra zranitelnosti. Většina žen, se kterými jsem mluvila, má za sebou traumatické dětství, rozvody rodičů a pocit viny, násilí v rodině, zanedbávání, závislosti nebo toxické vztahy. Jejich trestná činnost nevznikla z touhy škodit, ale z toho, že dlouhodobě žily v prostředí, kde se zdravé hranice ani funkční vzorce chování vůbec nevyskytovaly. Nebo také ze vzdoru proti okolí a potřebě, aby si jich někdo všiml. A také je spojuje obrovská touha začít znovu, i když ne vždy vědí, jak na to.
Proč ženy páchají trestnou činnost?
Kriminalita žen má specifické kořeny, takzvané kriminogenní faktory. Vychází z kumulace sociálního vyloučení, ekonomické závislosti, domácího násilí, traumat a absence podpůrných vztahů. Velkou roli hraje také závislost, ať již na toxickém partnerovi či na návykových látkách. Někdy je to i špatný vzorec, který se v určité komunitě opakuje a ženy ho už od mládí považují za normu.
PhDr. Gabriela Slováková, Ph.D.
|
Takže ženy se dostávají za mříže spíš v důsledku vztahových a emočních faktorů?
Ano. Když jsem se ptala žen, proč udělaly to, co udělaly, málokdy jsem slyšela příběh o chamtivosti nebo touze po moci. Většinou šlo o roky strachu, závislosti, manipulace nebo o snahu ochránit děti. Jejich trestná činnost je často jen stínem toho, co jim bylo způsobeno dávno předtím.
Liší se tyto důvody výrazně od mužů?
Často ano. Mužská kriminalita bývá častěji spojena s mocí, agresí, prestiží nebo finanční motivací.
Společnost se ptá na chyby, ne pomoc
Před pár dny vyšla vaše kniha rozhovorů s odsouzenými ženami. Jak dlouho jste konkrétní příběhy sbírala?
Několik let. Za svůj profesní život jsem jich nasbírala stovky. Ale všechny se do knihy nevešly. Většina příběhů se ke mně dostala během mého působení v pozici ředitelky Věznice Světlá nad Sázavou. Tam také vznikl někdy v roce 2017 nápad rozhovory zaznamenat a vydat knihu. Druhá část rozhovorů vznikla až po propuštění žen, se kterými jsem zůstala v kontaktu.
Podle čeho jste vybírala ty, které se nakonec do knihy Kriminálnice dostaly?
Vybírala jsem příběhy, které nejlépe ukazují různé podoby ženské kriminality. Zároveň jsem chtěla, aby každá kapitola ukazovala něco podstatného o systému, o vině, o trestu i o možnostech změny. Příběhy jsem neupravovala tak, aby byly „hezčí“. Jen jsem je literárně zpracovala, aby byly srozumitelné a čtivé, ale autenticita zůstala zachovaná.
Který vás zasáhl nejvíc?
Nejvíc mě zasahují příběhy žen, které měly extrémně náročný život už od dětství. Některé byly dlouhodobě týrané, bez lásky, bez vidiny hezkého života. A přesto se společnost často ptá jen na jejich chyby, ne na to, co byl ten spouštěč či jak jim pomoci. Silné jsou příběhy matek, které udělaly chybu, ale celý život se snaží, aby jejich děti nemusely opakovat jejich osud. Nejde vybrat jeden. Každý se mě hluboce dotýká a moc bych si přála mít alespoň malý podíl na osvětě, prevenci a přetržení bludného kruhu.
Proč žena zavraždí novorozeně? Vězeňkyně odkryly v knize svou duši |
Zmiňujete příběhy matek. Jak se vlastně s takovými ženami pracuje ve věznicích?
Mateřství a obecně rodičovství je ve věznicích obrovské téma. Práce s takovými ženami proto směřuje k tomu, aby si udržely kontakt s dětmi, aby lépe rozuměly svým rodičovským kompetencím a aby dokázaly po propuštění znovu navázat zdravý a bezpečný vztah. Ve věznicích pro ně fungují programy zaměřené na rodičovství, terapeutické skupiny i speciální návštěvní místnosti, které jsou přizpůsobené dětem. To všechno pomáhá ženám uvědomit si svou roli matky a zároveň pracovat na tom, aby se po návratu domů dokázaly postarat o rodinu jinak než dřív.
S některými ženami jste zůstala v kontaktu dodnes. O čem vám píšou?
O svých úspěších i pádech. O tom, že si našly práci, že se snaží být dobrými matkami, že bojují se závislostí, že se jim daří, nebo nedaří začlenit do společnosti. Často potřebují jen vědět, že někdo věří, že změna je možná. My, kteří s lidmi, jež prošli vězením, pracujeme, jsme často ti jediní, koho v životě mají a komu se mohou svěřit. Nikoho neodmítám, některé ženy považuji za přítelkyně a jejich děti znám od malička.
Druhé šance
Jaký je život žen po propuštění?
Život po propuštění je extrémně náročný. Ženy narážejí na problémy s bydlením, zaměstnáním, dluhy, stigmatem. Česká společnost je stále velmi represivní.
Je podle vás k bývalým trestankyním a trestancům příliš přísná?
Myslím si, že trest vnímáme jako něco, co má člověka potrestat, ale už méně myslíme na to, že se má také vrátit zpět. Bez podpory se pak lidé často vracejí k tomu, co znali, a recidiva roste. Přitom někdy opravdu snaží podat pomocnou ruku, zajímat se, dát šanci, i když člověk klopýtá, tedy pokud je směr stále vpřed. Komu z nás se napoprvé podařilo opustit staré vzorce chování a návyky? Kdo z nás někdy nechtěl přestat pít alkohol, přestat kouřit nebo zhubnout? A kdo to zvládl hned a bez pomoci?
Česká společnost je vůči zločincům tvrdá, míní terapeutka vězňů |
Otázka je, zda si druhou šanci zaslouží všichni…
Všichni ne, ale věřím, že většina lidí ano. Ne proto, že bychom měli zapomínat na jejich činy, ale proto, že bez druhé šance se nikdo nemůže změnit. Druhá šance není omluva — je to příležitost převzít odpovědnost a žít jinak. Člověk, kterého se nám podaří zapojit do života a pomůžeme mu postavit se na vlastní nohy, potom neohrožuje společnost.
Co by se tedy mělo změnit, aby vězeňský systém fungoval tak, jak popisujete?
Aby byl vězeňský systém skutečně funkční, potřebujeme více terapie a programů a méně pasivního přežívání trestu. Samotné zavření člověka nic neřeší, pokud mu zároveň nedáme možnost pochopit vlastní chování a naučit se fungovat jinak. Klíčový je také důraz na resocializaci či bezpečné propouštění. Vězení nemá být jen o dohledu, ale o přípravě na návrat do společnosti. Velkou roli hraje i dostupné dluhové poradenství, řešení závislostí, bydlení a práce. Bez těchto základních jistot je téměř nemožné začít nový život, a recidiva pak není selháním jednotlivce, ale selháním systému. A v neposlední řadě potřebujeme individuální přístup, protože ne všichni potřebují totéž. Každý příběh je jiný a univerzální řešení neexistuje.
Z příběhů z vaší knihy cítím, že spoustu zlého se do nás propíše kvůli špatné výchově, zázemí… I když třeba často nevědomky. Souhlasíte s tím?
Rozhodně. Dětství je základ, na kterém stojí celý náš život. Pokud dítě vyrůstá v nepodnětném prostředí, násilí, chaosu nebo zanedbávání, nemá šanci osvojit si zdravé vzorce chování ani bezpečné vztahy. To ale neznamená, že je člověk navždy ztracený. Znamená to jen, že do dospělosti vstupuje s mnohem těžší startovní pozicí a s břemenem, které si nevybral.
 |
Několik let jste byla ředitelkou ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Zasloužila jste se o jistou kultivaci tohoto prostředí. Proč byla důležitá?
Předně jsem měla na co navazovat, předešlé dvě ředitelky byly skvělé odbornice. První byla moje máma Zuzana Kalivodová a druhá bývalá generální ředitelka Kamila Meclová. Obě psycholožky s obrovským sociálním přesahem. Světlá nad Sázavou byla v tomto ohledu vždy unikátní, je tam jediné oddělení pro matky s dětmi, věznice byla nově přebudovaná v roce 2000 a většina zaměstnanců nebyla z vězeňství. Rozvoj takového prostředí pro mě znamenal i změnit vnímání věznice z místa strachu na místo skutečné změny.
Ale abych skutečně odpověděla na vaši otázku – nejdůležitější bylo a je, aby žena, která odchází z vězení, odcházela silnější, stabilnější a připravenější na nový začátek, ne zlomená. Je to v zájmu nás všech. Protože způsob, jakým se lidé vracejí do společnosti, ovlivňuje bezpečí i kvalitu života celé komunity.
A české věznice jsou navíc dlouhodobě přetížené…
Ano, problémem jsou masy lidí, se kterými se špatně individuálně pracuje. Zastávám dlouhodobě názor, že podpora restorativních přístupů a alternativ vězení u lidí, kteří nejsou společensky nebezpeční, je nejen levnější, ale může člověku reálně pomoci se ve společnosti důstojně zařadit na správné místo. Zavírání lidí samo o sobě problémy neřeší, často je jen odkládá.
Řídila jste i mužskou věznici. Jak velký rozdíl to byl?
Obrovský. Mužské věznice mají úplně jinou dynamiku, hierarchii i způsob komunikace. Zatímco u žen je klíčová emoční práce, u mužů je zásadní nastavit jasná pravidla, strukturu a respekt, protože na tom stojí jejich vnitřní řád i fungování celého kolektivu.
Věnujte jim druhý díl knihy?
Nejspíš jednou ano. Ani jejich osudy mi nejsou lhostejné, znám jich také stovky, s některými jsem stále v kontaktu i po propuštění. A v jádru je to stejné. I muži potřebují možnost změny a šanci začít znovu. Jen k tomu často vedou jiné a možná náročnější cesty.
