Po odoperování prostaty, u níž lékaři Jaromíru Jírovi z Domažlicka zjistili rakovinu, se onkologický pacient musel potýkat z únikem moči a podstoupit několik reoperací. Až do té doby přitom neměl žádné zdravotní obtíže. Přesto je dnes sedmašedesátiletý Jíra rád, že na operaci a později i ozařování kývl. „Chci na světě vydržet co nejdéle, můžu jezdit na čtyřkolce a vyvádět s vnoučaty,“ říká Jíra.
Že máte rakovinu prostaty jste zjistil na preventivní prohlídce v 53 letech. Pociťoval jste už před ní nějaké problémy a měl jste podezření, nebo byla diagnóza nečekaná?
Bylo to překvapení, protože na první prohlídce v 50 letech byly hodnoty PSA (takzvaný prostatický specifický antigen, sloučenina využívaná v diagnostice nádorových onemocnění, pozn. red.) byly na nule, neobjevila se žádná anomálie. Rakovina prostaty je snad nejpomaleji bující rakovina, nastupuje pozvolna a nic na sobě nepociťujete. Za tři roky už byly sledované hodnoty relativně hodně vysoké, ale dřív tomu nic nenasvědčovalo.
Rakovina, kterou diagnostikovali Bidenovi, nemá příznaky. Pozor na krev v moči |
Šok z takového zjištění asi musí člověka paralyzovat. Jak jste se rozhodoval, co dál?
Jistě, prvotní reakcí je šok a velmi nemilý pocit. Říkal jsem si: proč zrovna já? Hlavou se mi honily různé myšlenky, jestli to vůbec řešit a léčit. Cítil jsem se zdravě a připadalo mi, že bych mohl žít relativně normální život. Když jsem si začal zjišťovat, co všechno mě může čekat, a přišlo poznání, že mužský už nebude tak úplně mužský, měl jsem hrůzu.
Přesto jste ale chirurgické odstranění prostaty podstoupil. Co rozhodlo?
Když jsem se bavil s primářem a nastínil jsem mu, že bych tu nemoc mohl ignorovat a ničím se nezabývat, dělal, jako by to neslyšel. Vysvětlil mi, že by neřešení rakoviny mohlo udělat spoustu škody a že zákrok mi dá pět let života. A mně tehdy došlo, že chci být na světě se svou rodinou co nejdéle a co nejkvalitněji. Třeba, abych vnoučata mohl naučit plést košíky, dál s nimi vyvádět. Od té doby říkám, že si nemoc nesmíte pustit do duše.
Jak se váš život změnil po zákroku?
Dnes už je to spíš vtípek, ale několik let po zásahu do těla jsem najednou neuměl plavat vpřed. Člověk se to musel učit všechno znovu. Ale všechno se relativně srovnávalo až do chvíle, kdy mi spojení močové trubice s močovým měchýřem začalo zarůstat. Musel jsem jít na několik reoperací, aby mi to lékaři zprůchodnili. Naučil jsem se fungovat s cévkou, abych mohl pořádně močit. Přestože představa, že si budu muset strkat cévku zrovna v tak choulostivém místě, chlapa zastraší. Vlastně na tom ale nic není. A co se týče sexuálního života, naučili jsme s manželkou být vynalézaví.
Odhalte rakovinu prostaty včas, můžete si zachránit život. Kdo je ohrožen? |
Po pěti letech vám začaly hodnoty PSA opět narůstat a tak jste s lékaři přistoupili k další fázi, ozařování. To trvalo pět týdnů. Drží se od té doby hodnoty v normě?
V roce 2021 se opět zvýšily, uvažovali jsme o hormonální léčbě nebo chemoterapii. Naštěstí jsem se těmto způsobům ale vyhnul. Do života mi vstoupila cukrovka, musel jsem přejít na nízkosacharidovou dietu. A rakovina se asi lekla, když nedostávala cukr, tak přestala bujet. Nikde ale není prokázané, že to spolu souvisí. Jen u mě tento souběh nastal.
Na co by se muži, kterým už byla rakovina prostaty diagnostikovaná, měli připravit?
Nepříjemná je ta inkontinence. Člověk jde po náměstí a najednou zjistí, že ani nestihne kamkoli doběhnout. To ale časem pomine, spraví se to, nakonec ani potřeby na zachytávání moči nepotřebujete. Ale po ozařování jsem si zase na plenu musel zvykat. A fungování s cévkou se zvládnout dá, i když je to mírně bolestivé. Zase ale platí, že všechno je individuální, někdo cévky vůbec používat nemusí. Co se týká fyzické výkonnosti, necítil jsem žádné výkyvy.
Brzdí vás teď něco v životě?
Ne, nepřipouštím si to. V roce 2020 jsem si splnil sen a za dva týdny jsem projel na čtyřkolce závod rallye Paříž - Dakar. Šest tisíc kilometrů jsem absolvoval s inkontinenčními plenami, cévkami. Byl jsem vyřízený, ale moc jsem si to užil. Nemoc vám otevře oči, najednou zjistíte, co je důležité a co chcete zažít a dělat. Na čtyřkolce jezdím dodneška.
Rakovina varlat přišla dvakrátCo je to rakovina varla už v patnácti letech Matúš Baláž dobře věděl. Už dříve totiž propukla u jeho bratrance. Takže když si v počátcích studia na střední škole nahmatal na jednom z varlat bulku, neotálel. „Ta hrčka byla jako seschlá ztvrdlá žvýkačka nalepená na lavici. Na nic jsme s tátou nečekali a hned jeli za lékařem,“ říká dnes dvaatřicetiletý Baláž. Velmi rychle následovala operace, o varle přišel a pokračoval na chemoterapii. Ta trvala asi čtyři měsíce. „Byl jsem tam mezi dětmi, které chemoterapii podstupovaly rok, rok a půl. Cítil jsem se provinile vůči nim, že léčba zabírá, že to u mě jde rychle, ale u nich ne. Víc mě zasáhly jejich osudy než ten můj,“ vzpomíná. Už tehdy si dal za cíl, že bude o rakovině mluvit otevřeně a dávat všem odpovědi na jejich otázky. „Hrozně mi pomohlo, že sám jsem už o rakovině varlat věděl, když jsem si nádor nahmatal,“ vysvětluje, proč o rakovině varlat a léčbě mluví. Baláž od mala sportoval a těsně před diagnostikováním rakoviny hrál na vyšší úrovni hokej. „Myslel jsem si, že se hokejem budu živit. Jenže jsem ten svůj život musel překopat, změnit. Kvůli léčbě jsem byl dlouhou dobu izolovaný, myslím, že jsem právě tehdy začal vnímat svět a život jinak než moji vrstevníci. Došlo mi, že jsem ještě nedávno řešil prkotiny oproti reálným problémům,“ srovnává. Po léčbě byl pod dozorem lékařů a začal se postupně z izolace vracet do běžného života. Jenže po nástupu na vysokou školu v Praze po jedné z lednových zkoušek si na druhém varleti nahmatal další bulku. „Zanadával jsem si, hodně nahlas. Víc než nemoc jsem řešil, že zase budu muset přeskládat a přeorganizovat svůj život. Ale nebylo na co čekat. Tentokrát byl nádor opravdu hodně malý, skoro nepatrný. Lékaři mi zkusili dát antibiotika, ale nepomohlo to. Takže následovala operace. Chtěli mi varle zachránit, ponechat. Ale když nádor vyjmuli, zjistili, že rakovinnými buňkami je napadená i okolní tkáň,“ říká Baláž. Varle mu sice zůstalo, ale musel opět podstoupit chemoterapii a pak i radioterapii. „Nicméně děti mám, jsou moje. Dneska už je i toto možné,“ usmívá se. Pobaveně dodává, že ostych nebo strach ze sexu nikdy neměl. „Veškerý ostych jsem ztratil v patnácti. Doktor mi na vizitě řekl, ať si stáhnu kalhoty. To by asi bylo v pohodě, ale v pokoji byla spousta mladých mediček. Nechtělo se mi do toho, ale musel jsem. Pak moje nádobíčko viděl snad každý zdravotník ve špitále. A myslím, že doteď mě ani nenapadlo, že bych s touto stránkou života mohl mít nějaký problém,“ uzavírá Baláž. |
