Co budete dělat první den, kdy nepůjdete do práce?
Je to bláznivé, ale jen za včerejšek jsem dostal dvě nabídky na film, tři od nakladatelství, abych vydal knížku, a jednu, abych nastoupil do týdeníku. A když vyšel v Blesku nesmysl, že píšu film o Nově, volali mi tři producenti, že by to šíleně chtěli a kolik za to chci.
A pro co se rozhodnete?
Vím jen to, že příští týden odjíždím do Rwandy točit reportáž pro UNICEF o lidech, kteří jsou opravdu v háji. V pokynech například stojí, že když jdete vesnicí, nepijte a nejezte před nimi, protože oni to nemají. A když někde tajně pijete vodu, nezahoďte láhev. Protože PET lahev je majetek a kdo se jí zmocní, vyobcují ho z komunity. Což považuju za přínosné – teď, když máme krizi – ukázat, jak vypadá opravdová krize.
A až se vrátíte, budete dělat co?
O odchodu z Novy jsem uvažoval přes dva roky. Skončily zlaté časy, kdy byl pořad Na vlastní oči v plné síle. Mám právo zabývat se v poslední třetině života hezkými věcmi, psát a cestovat, takže jsem domluvený s časopisem Koktejl, že budu psát reportáže z cest, a s vinařskými časopisy, že budu psát o víně. Prostě žádný šok, žádné, že John ztratil půdu pod nohama. Pouštím si v autě Rolling Stones a je mi dobře jako zamlada, kdy jsem byl na volné noze.
RADEK JOHN V PĚTI ČÍSLECHPřed 54 lety se narodil v Praze do rodiny imunologa a redaktorky. Podle jeho scénářů se natočilo devět celovečerních filmů. Prodal se celkem milion výtisků jeho knihy Memento. V roce 1980 nastoupil do redakce Mladého světa, kde zůstal dalších třináct let. S manželkou Zlatou Adamovskou má dvě děti, dceru Barbaru a syna Petra. |
Když jsem se v roce 2000 rozhodoval, jestli to přijmu, ohlásil jsem to vedení Novy. Řekl jsem, že budu hlídat ekonomiku vydávání časopisu se zdravotnickou tematikou, který je užitečný, protože když se jím lidi budou řídit, ušetří se ve zdravotnictví mnohé výdaje.
Před třemi lety jsme znovu vyplňovali papíry k mimotelevizní činnosti, znovu jsem to uvedl – v pořádku. Až před měsícem kolegové na poradě začali naznačovat, že to není v pořádku.
Jak moc je to pro vás výhodná práce?
Oni pracují s tím, že jsem vydělal miliony, ale já dělal jako idiot práci za deset tisíc měsíčně. Nejsem akcionář, nedostávám podíl ze zisku. Nešlo mi o prachy, protože jsem měl plat z Novy.
Stejně je to paradox. Patnáct let točíte reportáže o korupci, tunelování a podvodech a najednou jste v pozici toho, o koho by se reportéři pořadu Na vlastní oči teď zajímali...
Jo, kdyby VZP zaplatila nějaké firmě 90 milionů a její vedení by odjelo na Havaj a tam by kouřilo tlusté doutníky, to by bylo samozřejmě skvělé téma. Ale tak to není a toho bych se rozhodně neúčastnil.
Večeře si vařím sám
V novinách se propírá i to, že se rozvádíte s manželkou Zlatou Adamovskou.
Počkali si, až odjedeme hodně daleko na dovolenou. A zatímco jsme v Krugerově národním parku v Jihoafrické republice řešili, jestli nám slon šlápne na auto, nebo jestli stihneme ujet, tady burácely rozvody. A přidávalo se, protože to bulváru neslo prachy, takže Zlatě stihli vymyslet tři milence.
Kolik byste vsadil na to, že budete za rok stále manželé?
(hlasitě se rozesměje na celou kavárnu) My jsme nepodali žádnou žádost o rozvod, na druhou stranu nejsme žádné idylické manželství.
Sám jste se kdesi vyjádřil, že žijete s manželkou dlouhá léta volný život.
My jsme si dali svobodu. A když dáte někomu svobodu, musíte počítat, že se to může vyvinout jakkoliv. Na druhou stranu je to pak taky rajcovní. Nicméně opravdu si domů nevodíme milence.
Takže kdyby se vaše manželka dozvěděla, že jste jí nevěrný, nedostanete večeři ne půl roku, ale jen týden?
Zaprvé: večeře vaří, kdo má čas. Zadruhé: samozřejmě každému je partnerova nevěra nepříjemná, ale ve svobodném vztahu ji nelze vyloučit. Vyloučit. Takže kdyby se žena dozvěděla o mé nevěře, asi věře, mi nebude hned balit kufry a nazdar, mladej! Mladej!
Mimochodem ta historka s kufry před vrátnicí o vás na Nově kolovala.
To se říkalo o Janu Vávrovi. Mně nikdy manželka kufry před vrátnici nepřinesla.
A ještě jedno milé téma. Nemanželské dítě.
Mně už vymysleli asi osm nemanželských dětí, to bych byl okresní nadsamec. Když čtu, že muži jsou z devadesáti procent neplodní, vyzývám milé dámy: když jsem tak výkonný, hlaste se, která máte problém počít dítě. Dočítám se, že mám prý syna v Mikulově, že má se mnou dítě u bývalá televizní moderátorka. Nesmysly, nesmysly, nesmysly...
Nebyl byste první.
Statistiky říkají, že zhruba třicet procent dětí v manželství je nemanželských.
A máte ho, nebo ne? Můžete za to dát ruku do ohně?
Zlata není jediná žena, se kterou jsem kdy něco měl. Takže oheň na mě nevytahujte stejně jako na většinu mužů.
Umím najít bombu v autě
Pojďme ještě zavzpomínat na práci. Jak jste se dostal do televize?
To si pamatuju přesně. S Pepíkem Klímou jsme tehdy byli ostrými konkurenty, protože já byl v Mladém světě, on v Reflexu, a jednoho dne ho mi Klíma zavolal: "Ty blázne, Radku, úžasná nabídka! Začíná nová televize, nikdo neví, jak má vypadat, ale můžeme si vymyslet publicistický pořad. Nikdo nás nebude omezovat, máme úplnou svobodu."
Na co jste přišli?
Vymýšleli jsme šílenosti. Jako že kdekoliv ve světě se něco stane, Na vlastní oči tam budou. Spadne letadlo v Amsterdamu, z vrtulníku tam naskáčou reportéři a budou točit. Nebo že v Kolumbii bude válka o drogy a hned v první linii stojí náš reportér. Jenomže pak došlo na rozpočty a ukázalo se, že takhle to asi nepůjde.
Co jste vymysleli pak?
Vznikaly nápady, že Nova bude mít vzducholoď, na ní bude telefonní číslo. Vzducholoď bude létat nad republikou, a kdo má nějaký problém, spatří číslo, volá, vzducholoď přistane, hned se to natočí a odvysílá.
Když natočíte reportáž o problémech v komunitě Asiatů, nebojíte se pak jít najíst do čínské restaurace?
Nevím, kolikrát mi v hospodě plivli v kuchyni na řízek. Ale je pravda, že když jsme točili o čínských převaděčích, kteří měli centra v čínských restauracích, věděl jsem, do které nejít.
Opravdu jsem se bál někdy v roce 1995, protože došlo na ostré tlaky. Já si tehdy pořídil pistoli, měli jsme i ochranku, pak došlo ke střelbě na jednoho našeho reportéra, to jsem se vyděsil úplně. Prošli jsme si kurzem sebeobrany, umím najít bombu v autě...
ŘÍKÁ SE O NĚM... ŽE TO UMÍ S NOVINÁŘIRadek John ví, jak prodat svou práci. Proto zní paradoxně, když po odchodu z Novy oznámil: "Nechci už čelit mediálním tlakům." Během rozhovoru dokonce zmíní, že je obětí kampaně. U paranoidních politiků a přecitlivělých umělců se to trpí, ale u novináře? Argumentuje: "Moje jméno bulváru zvedá náklad, proto vymýšlejí další nesmysly. Vydělávají na mně prachy. Když je problém s neznámým Josefem Vonáskem, noviny to neprodá, ale když se vymyslí problém s Johnem, tak jo." Ale musí vědět, že čím víc je vidět, tím stoupá jeho cena. A když během rozhovoru opakovaně říká, že bulváru na všechno odpovídá a dává rozhovory, člověk by měl skoro pocit, že mu ten mediální tlak zase tak nevadí. |
Prohlídka zabere spoustu času. A kdybyste na Václaváku podlézali auto a hledali bombu, druhý den o vás napíšou, že se John tak ožral, až se válel pod autem... Postupně to člověk přestane řešit.
Mluvili jsme o tom i s policajty a advokáty a ti říkali: "Jste v nebezpečí jen mezi natáčením a vysíláním reportáže. Snažte se to odvysílat velmi rychle, pak se vám nic nestane."
A ochranku jste někdy využil?
Jednou, když jsem točil v Ústí nad Labem o gangu, který prodával heroin, a šéfem toho gangu byl syn největšího mafiána, který mi vzkázal, že přiletí včelička. Týden nato jsem měl v Ústí plakátovanou besedu a uvědomil jsem si, že jsem úplný debil, protože jestli mě chce oddělat, tak si na mě samozřejmě počká cestou za Lovosicemi u Labe. Ví, v kolik ta beseda začíná, tam stačí čekat půl dne. Ochranku tvořil maník, který s vámi jede, má odjištěnou pistoli a míří na všechna auta. A vy si říkáte, prokristapána, ještě tady zastřelí nějakého nebožáka.
A jak to dopadlo?
Vyvrcholilo to tím, že u toho Labe jsme se už báli oba. Ptá se mě: „Když tam bude stát auto přes silnici, co uděláš?“ Říkám: "Rozpláču se." On: "Ne, jeď a dej hlavu pod volant, zabrzdi těsně u něj, já vyskočím a střílím. "A já jsem říkal: "A co když to bude autonehoda?" A on: "To mě nenapadlo." Pak jsme procházeli Ústím, on pořád mířil na baráky na jedné straně a já říkám, proč nemíří na ty, co stojí na druhé. A on: "No jo, vlastně..." A zase chvíli mířil na domy na protější straně.
Bál jste se někdy o rodinu?
To je téma, o kterém člověk nerad mluví, aby nepřivolal nějaké psychopaty. Byly chvíle, kdy rodina bydlela jinde, ale právě jen mezi natočením a odvysíláním. Potěšující je, že tohle skončilo, není důvod se bát o rodinu, protože ohlašuju: Milí zlatí, v posledním období mého života se budu zabývat jen hezkými věcmi.
Teď aktuální téma – fotbaloví chuligáni. Koncem 80. let jste o nich napsal film Proč? Jak jste se k tomu dostal?
Celý film vznikl jednoduše, vlastně za jediné odpoledne, protože čerpal ze skutečného případu fanoušků Sparty, kteří jeli v roce 1985 na Slovensko vlakem, zničili ho a nakonec tam ani nedojeli. Pak u soudu lhali, jako když tiskne. Lidi, co seděli v soudní síni, se dozvěděli houby, ale já seděl na lavičce na chodbě, kde byli svědci, kteří měli být předvoláváni. Domlouvali se, co řeknou, a co ne, stačilo jen poslouchat a potom to napsat.
Prý ten film bylo těžké dostat do kin.
Problémy se schvalovačkami byly běžné, ale nejkrásnější byly s filmem Proč? Hlavně fotbaloví funkcionáři ho chtěli zakázat, protože pro ně nebyl lichotivý, a tak vedení Barrandova pozvalo na schvalovačku celý tým Sparty.
Proč?
Protože doufali, že hráči řeknou: "Fuj, to je hnus. Vy nám tu očerňujete fanoušky!" Ale když jim to promítli, vzal si slovo Ivan Hašek a říká: "To je bezvadný, tenhle film. To jsou takoví hajzlové, ti nás tak štvou, ať už se chovají slušně!" Kádr, který to měl zatrhnout, to podpořil, a film šel do distribuce. Unikátní je, že se dostal i na festival do Cannes, což se od roku 1970 do revoluce povedlo jen třem českým filmům.
Jaký měl ohlas?
Dostal se do sekce Jiný pohled, což byla obrovská čest. Podařilo se mi, že mě tam Filmexport poslal. Musel jsem řešit věci, že tam musí být smoking. Půjčil jsem si smoking Milana Kňažka z fundusu Studia Barrandov, abych mohl na červeném koberci předstírat, že jsem ten bohatý scenárista.
To jste jen zopakoval trik, kterým v 60. letech prorazil Miloš Forman.
Pozor, on si tehdy nepůjčil smoking, ale ty nejhorší tesilové šaty, a spekuloval, že mu dají cenu, protože ho budou litovat. Zatímco já měl smoking, a cena nebyla.
A jak to ocenili chuligáni ze Sparty?
No neděkovali. Bylo to podobné jako s narkomany. Když jsem to prostředí popsal, všichni dealeři zjistili, že se jim bude hůř dealovat, takže mě smrtelně nenáviděli.
Drogu jsem zkusil
To se týká knihy Memento. Jak jste pronikl mezi tehdejší feťáky?
Tajemství Mementa je, že jsem měl spolužáka, kterého vyhodili ve druhém ročníku na gymplu, kde stihl chemická praktika, takže byl kvalifikován na to, aby vyráběl nejčistší perník v Praze. Celé podsvětí chtělo jeho perník, to byla značka. Šel jsem za ním, že to chci popsat, a on: "Co z toho budu mít?" Povídám: "Řekneš pravdu." On: "Na pravdu ti seru."
Ale nějak jste tu knihu napsat musel.
On pak začal mluvit o tom, že komunisti jsou hajzlové, protože jim neřekli, že ten perník a braun, což byla česká náhražka heráku, jsou stejně zdrcující jako ty slavné americké drogy. "Tak vidíš," říkám mu, "komunisti jsou svině, neřekli vám to a ty to teď můžeš říct."
Nakonec jsme se dohodli, že můžu být v jeho partě, a on rozhlásil, že kdo mi zkřiví vlas na hlavě, nedostane od něj ani dávku. Každou noc se do jeho bytu připlazilo po kolenou čtyři sta feťáků, kteří škemrali. Jeden přinesl cukřenku, kterou ukradl babičce, druhý šest autorádií. Takhle to tam defilovalo.
Jak dlouho jste sbíral materiál?
Nešlo to vydržet moc dlouho. To prostředí je tak šílené, že tam člověk jde jednu noc, týden se z toho vzpamatovává, jde tam zase a tak dokola. Příběhy feťáků jsou rychlé a já si pak mohl dovolit ten luxus, že budu psát jen to, co jsem viděl nebo co mi někdo vyprávěl.
Memento šlo napsat z jediného důvodu, protože komunisti byli tak blbí, že pervitin nebyl na vyhlášce omamných látek, takže když tam vletěli policajti a vařilo se, feťáci řekli: "Pozor, my vaříme perník, to je, jako kdybychom vařili krupicovou kaši." A oni sklapli a šli domů. Dnes, kdybych tam byl s nimi, tak mě seberou taky a nikdy to nenapíšu.
Zkusil jste tehdy nějakou drogu?
Zkusil, ale! Nikdy s nimi a ne v tom jejich prostředí, protože to je smrad a hrůza. A v žádném případě ne to, co vaří. Udělal jsem řízený pokus s podobnou budivou látkou, aby feťáci nemohli říct, co si to dovoluju psát, když o tom nic nevím.
Jaká droga to byla?
Na bázi perníku, speedu. Potom jsem se naštěstí včas diagnostikoval. I v mé hlavě se totiž rozjela typická feťácká myšlenka: já nebudu feťák, budu to ovládat, dopřeju si to jen občas. Pro mě to, že mi droga něco dala, znamená neopakovat tyhle pokusy. Jinak bych skončil stejně jako hrdinové, o kterých jsem psal.
Co jste při tom cítil?
To nechci říkat, ale je tam jedna geniální věc - posun v sebehodnocení. Člověk si myslí, že je větší bourák, než je. Jeden můj kamarád, který to zkusil, nabyl pod vlivem drogy dojmu, že ho napadla geniální báseň na Nobelovu cenu. A jak byl v ajfru, vytrhnul z faxu patnáct metrů papíru a psal. Když se pak probral z kómatu, všude kolem byl faxový papír, vzpomněl si na tu báseň, začal hledat začátek, ale zjistil, že napsal 36tisíckrát slovo SHIT neboli v překladu "hovno". A to je ten posun sebeuspokojení: produkujete hovno s pocitem, že je na Nobelovu cenu.
Jak to dopadlo se skutečným předobrazem hlavního hrdiny knihy?
Nikdo z nich nežije, všichni zemřeli, jak jim feťácký zákon káže. S výjimkou hlavního hrdiny. Ten v knížce skončil s trvalým poškozením mozku, ale ve skutečnosti ho doktoři znovu naučili zadržovat moč a stolici, maminka si ho vyreklamovala z blázince, vrátil se k vaření.
Až v roce 1989 se nachystala šťára, tajná, takže se to jako první dozvěděli výrobci. On se lekl, chtěl utéct z Prahy, jeho hyperprotektivní matka, která mu zametala klacíčky pod nohama, aby neměl žádnou odpovědnost, mu našla práci na horské boudě ve Špindlu, kde měl mýt nádobí. Když tam přijel, vystoupil z autobusu, začal stoupat na tu horskou boudu, a když byl v půlce kopce, zabil ho blesk.
Až na odchod z Novy to vypadá, že se vám v životě všechno vydařilo. Našla by se nějaká promarněná příležitost?
Po nocích, když sám se sebou hovořím, narážím na spoustu věcí, které se nepovedly. Udělali jsme s Filipem Renčem scénář celovečeráku Golem, ale nejdou na něj sehnat peníze. Mám krásný scénář filmu Strýček indián, vycházející z historie, kdy sem cestovatel Alberto Vojtěch Frič za první republiky přivezl indiána Čerwuiše. Byl by to býval evropský Krokodýl Dundee, který by vznikl pět let před tím americkým. Mám další opuštěné scénáře, které jsem vzdal, dvě nedopsané knížky... Co se povedlo, je jen špička ledovce. Nejsem žádný luckyboy.
