Nezívejte nad tím. Ani si neříkejte, že to zavání strašidelným Velkým bratrem. Pro Česko se v tom skrývá historická šance, kterou bohužel zatím jen menší část veřejnosti dokáže ocenit.
Podívejte se třeba, jen tak zkusmo, k sousedům do Německa. Je to tuze pacifistická země, kde antiamerikanismus patří k dobrým mravům. A přesto tam nikdo nevolá po uzavření amerických základen, jichž tam mají požehnaně. Důvod je prostý: základny jsou pro místní ekonomiku značným přínosem, dávají práci mnohým, každý to tam ví. Podobně by to bylo i v Česku.
Další plus vyplývá ze zkušenosti s ruskými výhrůžkami, které Kreml roztruboval v posledním roce a půl. Nevím, jak u čtenáře, ale u autora těchto řádek měly takový efekt, že pochopil, že právě kvůli nim je stůj co stůj nutné radar přijmout.
Přítomnost amerických sil, byť v relativně malém počtu, je nejlepší zárukou toho, že ruské ambice už na tuhle zemi nedosáhnou. Nebo zná někdo účinnější způsob, jak Moskvě jednou provždy říct, ať zmlkne?
Zatím s ničím zajímavým v tomto ohledu nikdo z Paroubků, Zaorálků a dalších odpůrců nepřišel. A pokud bude ta záruka stvrzena právě v roce "osmiček", obtěžkaném tragickými výročími, tím lépe. Pocit, že Rusové na tuto zemi už nemůžou, i kdyby pukli vzteky, bude o to sladší.
A nakonec tu je třetí okolnost hovořící pro radar. Je to bídný stav Evropské unie. Ta se už takřka celé desetiletí trápí otázkou, jak se nějakou ústavou nebo smlouvou zreformovat, aby mohla fungovat dál. Jenže ono ne a ne se podařit to kloudně vysvětlit lidem tak, aby se s těmi návrhy také sami ztotožnili.
Česko se od ostatních zemí liší v tom, že o této snaze evropských elit, která často zahrnuje také bezpečnostní ctižádostivost, většinou nemá velké iluze. Pokud přijme radar, potvrdí, že svůj pohled dokáže doprovodit konzistentními kroky.
Američané se od Evropy začali odvracet poté, co skončila studená válka a co dohaslo následné krveprolití na Balkáně. Ale až teroristický úder zčistajasna, který bude mít za dva měsíce sedmé výročí, vedl k zásadnímu přehození výhybky.
Do popředí zájmu USA se dostal islámský svět, zejména jeho výbušné frustrace vyplývající z nesvobody a chudoby. Střet s radikálním islamismem a státy podporujícími terorismus je nyní tím, čím byl dříve boj s komunismem.
Jako jeden z nositelů tohoto nebezpečí od začátku figuruje Írán. Americké tajné služby sice soudí, že tato země přestala rozvíjet svůj jaderný zbrojní program, nadále však podle nich buduje balistické rakety s delším doletem než na Izrael, na nějž má teheránský režim přitom oficiálně nejvíce spadeno.
Kdo z nás opravdu ví, jak se tenhle příběh bude dále vyvíjet a jestli tato či některá jiná nepředvídatelná země na Blízkém východě nebude schopna Západ svým arzenálem za pár let vydírat? Co více by mělo být v českém zájmu než obranyschopnost, kterou Američané nabízejí zadarmo?
Dnešní návštěva Condoleezzy Riceové a podpis radarové smlouvy nabízí možnost se po půldruhém roce politických tahanic o přeběhlíky a všemožných vnitropolitických kalkulech a legráckách podívat na věc z odstupu. A přiznat si, že přijetím té nabídky prostě neprohloupíme.
