Sociolog Zygmunt Bauman říkal, že jsme stejný typ společnosti jak ten, co umožnil holokaust a nedokázal mu zabránit. Je tomu stále tak, nebo jsme se poučili?
Nemyslím si, že se společnost poučila. Ostatně posledních pár let nám poměrně jasně ukázalo, že naše společnost a politické uspořádání nemá žádné mechanismy, které by zabránily genocidálním momentům.
Podívejte se na Ukrajinu. A i když nesouhlasím s názory některých svých kolegů, že by válka v Gaze byla genocidální, tak myslím, že tam dochází k válečným zločinům. Tohle je dobrý příklad toho, že jsme se nepoučili. Bauman svůj výrok ale nemyslel humanisticky, bral to analyticky. Spíš popisuje existenciální podmínku moderní společnosti.
KOMENTÁŘ: Člověk si zvykne na všechno. I na šibenice a život v ghettu |
Ve výzkumu se soustředíte na dějiny holokaustu v kontextu všedního dne, genderu nebo sexuality. Proč právě tento záběr?
Když jsem byla mladá studentka, tak jsem jela poprvé v životě do Izraele. Tehdy byli naživu ještě kamarádi mých prarodičů, kteří za války v komunistické odbojové skupině podporovali své židovské kamarády při přechodu do ilegality. Někteří ale do ilegality nešli, byli tedy deportováni, přežili Terezín a Osvětim a po válce emigrovali do Izraele.
No a koncem devadesátých let mi ho ukazovali a vyprávěli spoustu historek o Terezíně. Byla jsem naprosto fascinovaná, protože jsem o společnosti v ghettech a koncentračních táborech vlastně nepřemýšlela. Jejich historky o fotbale, randění nebo hraní divadla mi napověděly, že Terezín byla nadále lidská společnost, a říkala jsem si, že by bylo hrozně zajímavé to zkoumat.
Anna Hájková
|
Vaše nová kniha, která vyjde v září, se jmenuje Lidé bez dějin jsou prach: Queer touha a holokaust. Co přesně se pro vás skrývá pod pojmem queer?
Je důležité rozdělovat to, jak se lidé sami identifikují a co to znamená queer touha. Například já jsem lesbická žena, tak se identifikuji. Ale o spoustě lidí, o kterých píšu, vůbec nevíme, jak se identifikovali, nebo víme, že se identifikovali jako heterosexuálové. Během holokaustu se ale podíleli na stejnopohlavní touze. Někdy do toho byli přinuceni, jindy se účastnili, protože to byla jediná možnost, například ve stejnopohlavních táborech.
Jsem velmi hrdá na to, že jsem mohla vyzpovídat poprvé ženu, která během holokaustu zjistila, že jí přitahují ženy. Byla to mladá německá židovská dívka Margot Heumanová, která se v Terezíně seznámila se svou životní láskou Ditou Neumanovou z Vídně. Začaly spolu mít romantický vztah a během noci spolu sdílely lůžko a intimnosti. Obě přežily a Margot pokračovala dál ve svém queer životě, Dita se po válce odstěhovala do Kanady, našla si manžela, a i když zůstaly v přátelském kontaktu, tak se o svém romantickém vztahu nikdy nebavily.
Nemůžeme říct, že Dita byla bisexuální nebo lesba, ale můžeme říct, že je součástí queer dějin. Queer je něco jako deštník, pod který spadne jak sexuální identifikace, tak lidé, kteří se nějakým způsobem účastník queer aktivit. Za posledních deset let se historici a historičky snaží odejít od hledání sexuálních identit a spíše poukazovat na sexuální akty.
„Kdybych jen měla přítelkyni“
V knize sledujete příběhy pěti lidí během holokaustu. Jednou z nich je i Anne Franková. Jaké queer stopy vykazuje?
Anne Franková je obdobně součástí queer dějin. Ve svém deníku má několik momentů, kdy vyjadřuje stejnopohlavní touhu. Například 6. ledna 1944. Anne Franková je asi nejznámější oběť holokaustu a pro spoustu mladých queer lidí je moment, kdy si uvědomí, že se Anne Franková také zúčastnila stejnopohlavní touhy, něco hrozně důležitého.
Vím, že jednou večer, když jsem spala u Jacque, nemohla jsem to vydržet, jak jsem byla zvědavá na její tělo, které vždycky přede mnou ukrývala a které jsem nikdy neviděla. Ptala jsem se jí, jestli si můžeme na důkaz přátelství navzájem ohmatat prsa. Jacque to odmítla. Měla jsem také strašlivou touhu ji líbat, a taky jsem to udělala. Upadám vždycky do extáze, když vidím nahou ženskou postavu, například Venuši v nějaké umělecko-historické knize. Někdy mi to připadá tak kouzelně krásné, že se musím držet, aby mi nevytryskly slzy. Kdybych jen měla přítelkyni! Zdroj: Deník Anne Frankové, 6. ledna 1944 |
Píši také o tom, co se stalo v roce 2017, kdy vyšel komiks Deník Anny Frankové od Ariho Folmana a Davida Polonského na zakázku Fondu Anne Frankové. Je tam moment, kdy Anne popisuje, jak se dívá na knihy římského a řeckého umění právě protože v ní jsou zobrazeny nahé ženy. My žijeme v době internetu, ale dospívající lidé dříve hledali informace o nahých a erotických tělech v anatomických atlasech nebo dějinách umění. Je to velmi hezky udělané a Anne Franková jako mladá holka prochází špalírem ženských soch, které jsou namalované tak živě, vědomy své ženskosti a cítí se v ní dobře. Vzadu vidíte ženskou postavu a na konci citát, kterým Anne končí svůj citát: „Kdybych jen měla přítelkyni.“
Zaznamenala jsem snahy knihu cenzurovat nebo zakazovat…
Americká pravicová skupina Moms for Liberty se kvůli té kresbě začala proti komiksu vymezovat s požadavkem ho zakázat ve školách. V posledních pár měsících požadují, aby byl zakázán i samotný Deník Anne Frankové, protože jim tato pasáž přijde pornografická. Již dříve skupina bojovala proti dětské literatuře, která se zabývá LGBT+ tématy a teď zakazuje i Anne Frankovou.
Zabývám se také historií překladů, protože ten poslední z toho výroku udělal „Kdybych tak měla kamarádku“. To je obrovský lingvistický poskok, kamarádka není přítelkyně.
Posuňme se k příběhu Jiřího Vrby, což je jedna z českých linek ve vaší knize. Povíte mi něco o něm?
Jiří Vrba byl ročník 1924 a narodil se na Žižkově. Měl dva sourozence a jeho sestra se dostala kindertransportem do Anglie, ostatní Vrbovi byli posláni do Terezína. Tam se stal součástí ilegální komunistické buňky. V květnu 1944 byl poslán s rodinou do Osvětimi, do Terezínského rodinného tábora, v červenci 1944 do mužského tábora a po pár týdnech do Blechhammeru, pobočky Osvětimi. V lednu 1945 poté byli s bratrem a otcem deportováni do Buchenwaldu. Nejspíše v Blechhammeru se Vrba seznámil s francouzským spoluvězněm, sblížili se, v noci spolu byli intimní.
Její svědectví přežívá. Anna Franková by letos oslavila 95 let |
Když byli rozděleni, tak si řekli, že pokud to přežijí, tak se potkají v Paříži. A skutečně první Vrbova cesta po osvobození vedla do Paříže, kde přítele hledal, ale nenašel. Po válce se stal na svou dobu relativně otevřeně žijícím gay mužem. Zůstal komunista, ale začátkem 50. let ho vyhodili, protože byl žid, tehdy se také dostal do potyčky s policií, která tehdy homosexuály ještě pronásledovala. Brzo na to začal spolupracovat se Státní bezpečností.
Co ho k tomu vedlo?
Myslím, že to dělal, protože měl strach, ale zároveň protože byl věřící komunista. Taky to byl člověk, který si byl vědom moci a chtěl mít kontrolu. Pracoval jako divadelní režisér a po roce 1989 byl jeden z nejdůležitějších kulturních činitelů.
A poté?
Upracoval se k smrti a zemřel na konci roku 1993 na srdeční příhodu. Je to velmi srdcelomný konec příběhu, kdy za ním přišel jeho partner do nemocnice. Vrba věděl, že už asi brzo umře, tak se ho snažil držet za ruku, jeho partner se ale před sestřičkami a doktory styděl a tu ruku odstrčil. Když přišel druhý den ráno, tak už nežil. Celý Vrbův příběh, kdy je hrozně statečný, má ale všechny tyto ambivalence. Připomíná, že bychom v dějinách neměli hledat černobílé hrdiny, ale brát dějiny se vším všudy.
Sexuální směna jako platba
Homosexuálové nosili v koncentračních táborech růžový trojúhelník. Jaké bylo jejich postavení?
Lidí, co byli posláni do koncentračních táborů čistě protože byli queer, jsou zase jiný příběh než židé, co byli nacisty pronásledováni jako židé a zúčastnili se stejnopohlavní touhy. Muži s růžovým trojúhelníkem byli většinou na dně táborové hierarchie vedle Židů, protože v táborech byla poměrně radikální homofobie. Z poznámek přeživších víme, že často zažívali sexuální násilí. Byli ale i další přeživší jako Rudolf Brázda, kteří byli schopni využít toho, že všichni věděli, že jsou homosexuály. Účastnili se sexuální směny a tím si vylepšil podmínky. Těch mužů a žen, kteří byli pronásledováni kvůli své queernosti a vypovídali o tom, bylo velmi málo.
Jak se to má s formováním a udržováním mezilidských vztahů v extrémních situacích jako je holokaust?
Člověk je sociální zvíře a bez mezilidských vztahů a komunikace, přátelství, kolegiality se z něj skutečně stane jenom zvíře, to, čemu Giorgio Agamben říká homo sacer. Na koncentračních táborech a ghettech se ukazuje, jak lidi ničí, když jsou na ně jejich bývalí kamarádi zlí. Třeba když byli lidé v prosinci 1943 posláni z Terezína do Rodinného tábora v Osvětimi. Po třech měsících tady jsou i bývali kamarádi často popisování jako krutí a násilní a už nebrali kamarádství vůbec v potaz. Pro nově příchozí je to hrozný šok. Myslím, že je důležité se zastavit nad momentem toho šoku a nepochopení a ptát se, co se tady děje a proč o padesát let později, když to lidé vyprávějí, tak tráví dlouhé pasáže tím, že popisují, jak z toho byli šokovaní.
Nebo když se podíváte na lidi, co pomáhali Židům jít za války do ilegality. Tam se hovoří o vynucené sexuální směně a sexuálnímu násilí páchané na židovských ženách. V této souvislosti přemýšlím o teorii Marcela Mausse o reciprocitě (vzájemnosti, pozn. red.) kdy poukazuje na to, že reciprocita je jedna z nejzákladnějších sociálních pravidel fungování společnosti. Když jste někde schovaná, první den řeknete děkuji, druhý den uklidíte, třetí den upečete bábovku. Nevíte ale kdy a jak válka skončí. Spolupodílení se na sexuální směně tak může být v těchto situacích velkým gestem reciprocity.
To platí dodnes s uprchlíky a migrací…
Před týdnem jsme měli ukrajinskou letní školu u nás ve Warwicku. Samozřejmě všichni studenti byly ženy, protože muži nemůžou za hranice. Měla jsme s nimi velmi dobrou, kritickou diskuzi, protože všechny ukazovaly přesně na to, co se děje s ukrajinskými uprchlicemi, a že někteří muži, co si je berou domů, po nich chtějí sex – i když by to samozřejmě neměli chtít!
Zajímáte se o tato témata i proto, že se dotýkají vaší identity, tím myslím jako lesbické ženy s židovskými kořeny?
S tím bych nesouhlasila. V Anglii se hodně bavíme o pozicionalitě vědců a vědkyň a na čem smíme pracovat. Jestli třeba lidé, kteří jsou bílí, mohou pracovat na Black dějinách nebo jestli herci, co nejsou Židé, mohou hrát židovské role, což David Baddiel kritizoval jako jewfacing (stereotypní nebo neautentické zobrazování židů pozn. redakce).
Jestli existuje kopeček, na kterém jsem ochotná zemřít, tak si myslím, že lidé nezávisle na tom, kým jsou, mohou pracovat na všech tématech. Nemyslím si, že to, že jsem lesba, mě nějakým způsobem k tomu tématu staví lépe, protože stejně tak píšu o lidech, co byli v koncentračních táborech, já samozřejmě nikdy v koncentračním táboře nebyla.
Co považujete za svůj největší úspěch? Profesní nebo i osobní.
Profesně považuji za úspěch, že se mi podařilo přispět ke třem bodům výzkumu. Jednak co se týče sociálních a kulturních dějin holokaustu s tím, že jsem napsala knihu o všedním životě v Terezíně. Dále jsem etablovala dvě úplně nové pole – sexuální směnu a queer dějiny holokaustu, což přede mnou neexistovalo.
Lidsky je pro mě nejdůležitější vytvářet vlídnější akademickou a intelektuální sféru. V angličtině se říká, že jsme všichni chytří, ale je důležitý být vlídný. O to se snažím, jen nevím, jestli se mi vždycky daří, ale jsem součástí kolegů, co se zasazují o inkluzivnější a slušnější akademickou kulturu.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
