Více než 70 % zaměstnanců v Česku někdy trpělo nadměrným pracovním stresem, přičemž třetina zažívá příznaky syndromu vyhoření. Jak často se setkáváte s lidmi, kteří přicházejí kvůli stresu z práce, vy osobně?
Není jich málo. Obracejí se na mě lidé, kteří jsou zavaleni stresem, nerozumí si se svým šéfem, narážejí na hranice. A také studenti, kteří jsou už při studiu tak přetížení, že jim hrozí vyhoření dřív, než do nějaké práce vůbec nastoupí.
Takže se dá vyhořet ještě před nástupem do práce?
Ano. A častěji, než si myslíme. Mladí lidé jsou vedení k výkonu už od základní školy, čtyři roky na gymplu, maturita, pak vysoká, následují státnice… Pořád čekají, že „pak“ už bude klid. Jenže pak přijde práce, a žádný klid nenastane. Často přijdou do firmy plní nadšení a ideálů. A velmi rychle narazí.
Proč? V čem je problém?
Nejčastěji v tom, že nejsou jasně nastavené kompetence. A to platí obecně. Lidé nevědí, co přesně se od nich čeká, musí být neustále k dispozici, komunikace probíhá chaoticky. Vzniká zmatek, přetížení, ztráta soustředění. A když do toho vstoupí perfekcionismus nebo vnitřní tlak být pořád výborný, je to tikající bomba.
Martina Mikesková
|
A když bomba vybouchne? Jaké konkrétní projevy vyhoření ve vaší praxi vídáte?
Častým projevem bývá porucha spánku. Člověk klidně spí osm hodin, ale vůbec si neodpočine. Anebo spí opravdu málo, špatně. Také ztrácí schopnost soustředění, má pocit, že je hloupý, že mu to nemyslí. Ale přitom je to jen nedostatečná regenerace. Přidávají se chronické záněty, bolesti zad, tlak na hrudi. Lidé si stěžují, že už se nemohou ani podívat na e-mail, že se jim zvedá žaludek jen při pomyšlení na práci.
A to už je moment, kdy je potřeba vyhledat pomoc?
Ten moment přichází, když vás něco, co jste dřív dělali rádi, začne vyčerpávat. Když se dlouhodobě netěšíte do práce, ztrácíte radost, objevují se úzkosti, zahlcující myšlenky nebo fyzické příznaky. Problém je, že většina lidí to nepozná včas, ale až když jsou „na desítce z deseti“ totálního vyčerpání. Prevence je přitom klíčová.
Může si za to jen člověk sám nebo je to i problém firemní kultury?
Je důležité si uvědomit, že především já sama nebo já sám nesu zodpovědnost za svoje zdraví a za to, v jakém prostředí pracuji. Ale je pravda, že mnoho firem a organizací si neuvědomuje, jaké důsledky může mít jejich kultura.
Můžete mít na stěně napsané hodnoty, ale pokud se vevnitř dějí toxické věci, nemá to žádnou váhu. Setkávám se ale i s firmami, které na tom vědomě pracují. Třeba mají adaptační programy pro nové kolegy nebo ty co se vrátili z rodičovské. Mají jasně rozdělené kompetence a otevřenou komunikaci.
Pozorujete v tom rozdíl mezi generacemi, například u mladších zaměstnanců?
Mladí lidé jsou častěji ochotní ozvat se, říct, že něco nezvládají nebo že potřebují změnu. Ale zároveň často nejsou zvyklí řídit sami sebe, protože byli dlouho vedeni zvenčí, nepracovali se svou pozorností, vnitřní motivací. Když to ale posílí, jsou schopní se v tom zorientovat velmi rychle. A pak si to umí ustát.
„Ne“. Základní dovednost duševní hygieny
Dá se v dnešní době orientované na výkon vůbec pracovat bez stresu?
Určitá míra stresu je přirozená a dokonce užitečná. Pomáhá nám být ve střehu, soustředit se, zvládnout zátěž. Problém je, když stres přeroste do toxické roviny, v níž není prostor pro regeneraci. Řečeno lidově – když člověk celý den jede na kávě, přes oběd sní smažák a večer to spláchne dvěma pivy, mozek ani tělo nemá z čeho čerpat. Potřebujeme hledat rovnováhu, pracovat s energii, ne proti ní.
Co je tedy podle vás klíčem ke zvládání tlaku a stresu?
Znát sám sebe. Vědět, kdy a jak pracuju nejlépe. Dělat si mikropauzy, hýbat se, měnit prostředí. Po náročném hovoru si jít udělat čaj nebo se projít, ne skočit rovnou do dalšího meetingu. Také umět říct „ne“. To je možná nejtěžší, protože většina z nás k tomu nebyla vychovávaná. Přitom je to základní dovednost duševní hygieny.
V datech
|
Říkat „ne“ je docela těžké. Proč to lidem dělá takový problém?
Myslím, že to souvisí se strachem z odmítnutí. Jsme sociální tvorové, máme hluboko zakořeněnou potřebu být přijímáni. Když cítíme, že bychom mohli ohrozit vztah, třeba tím, že se ohradíme nebo řekneme „tohle nechci“, naše tělo to může vnímat jako ohrožení přežití. Spouští se stresová reakce. A v tom stavu je těžké jednat klidně a vědomě.
Co nám s tím může pomoci?
Prvním krokem je vrátit se do těla. Pozorovat, co se ve mně děje, když mám něco odmítnout. Pracujeme s dechem, se zpomalením. Pak se připravujeme na konkrétní situace. Lidé, se kterými se na konzultacích setkávám, si třeba napíšou, co chtějí říct šéfovi. Ne stylem „tohle děláš špatně“, ale spíš „mně nevyhovuje, že mám jeden call za druhým bez pauzy. Potřebuju mezi nimi deset minut, jinak nevydržím celý den.“ Je důležité mluvit konkrétně, nabídnout řešení. A když to opakovaně nepomáhá, je na místě zvážit změnu, a to i včetně odchodu.
Máte nějaký praktický návod, jak začít?
Zkusit si každý den všímat, co se mnou dělají různé situace. Kde se cítím dobře, kde špatně? Co mě unavilo, co mě nabilo? To je základ sebevědomí, tedy vědomí sebe. Když víme, kde je nám dobře, můžeme se k tomu vracet. A postupně si dovolovat víc, třeba říct „potřebuju pauzu“ nebo „tuhle schůzku už dnes nedám“. Je to proces, ale dá se naučit.
Zní to jednoduše, ale člověk se v tom může plácat i roky…
To je pravda. Mnozí lidé si až po letech uvědomí, že jejich hranice jsou dávno překročené. Proto je tak důležité budovat sebesoucit, ne nadávat si, že jsem to nepoznala dřív, ale být k sobě laskaví. Když se naučíme víc vnímat sebe a svoje potřeby, pak se včas ozveme. A nemusím čekat, až přijde zhroucení.
Liší se to třeba i podle pohlaví?
Do jisté míry ano. Ženy jsou od malička často vedené k tomu, aby byly hodné, nenáročné, nezlobily. Učí se být těmi, které všechno vyřeší, zařídí, přizpůsobí se. Pak je pro ně těžké jít do konfliktu nebo otevřeně říct, co potřebují. U mužů zase vnímám, že se jim hůř pracuje se smutkem a zranitelností. Slyší od dětství „nebreč“, „buď chlap“. A pak se jim ty emoce hromadí uvnitř.
Převzít odpovědnost
Je podle vás mýtus, že úspěch musí bolet? Respektive že má cenu jenom tehdy, pokud jsme na něm nechali úplně všechno včetně našeho zdraví.
Ano, tohle přemýšlení už bychom měli opustit, není to udržitelné. Sportovci by vám řekli, že bez regenerace to nejde. Totéž platí ve psychické práci. Když děláte něco, co vás baví, co milujete, můžete se v tom stejně vyčerpat, pokud si nebudete dávat pozor.
To, o čem se tu dnes bavíme, vnímám jako velmi důležité. Ale zároveň mám pocit, že už se z toho stává tak trochu trend, a nejsem si jistá, jestli je to dobře.
Ano, už se to někdy děje. Vidím to i ve své praxi. Přicházejí lidé, kteří si na sebe nalepí deset diagnóz, často ze sociálních sítí: mám určitě ADHD, autismus, specifickou úzkost... A přitom by stačilo zastavit se, vyspat, naobědvat a jít se projít. Ne všechno potřebuje název. Ne všechno je patologické. Občas se vyplatí věci vnímat nejdříve méně komplikovaně.
Mladým chybí mentální odolnost, přehnaně je ochraňujeme, říká lektorka |
Jak zjednodušit? Jsou nějaké konkrétní kroky, které pro sebe můžeme v práci dělat každý den?
Mikropauzy. Nemusíte do smilování čekat na tu jednu vytouženou hodinu volna. Stačí vstát, protáhnout se, projít se kolem bloku. Změnit prostředí, rozhýbat oči, přeladit mozek. A znát svůj rytmus. Vědět, že třeba mezi devátou a dvanáctou se mi pracuje nejlépe a podle toho plánovat. Investovat do vztahů. Když se obklopíme lidmi, kteří nám přejí a máme je rádi, duševní zdraví tím hodně získá.
A když už člověk cítí, že je toho moc – co dál?
Ozvat se. Nečekat, že někdo přijde a „opraví nás“. Převzít zodpovědnost. Můžeme jít za terapeutem, za koučem nebo si sami dát pauzu a zkoumat, co se s námi děje. Ale nepřecházet to. Protože z přehlíženého vyčerpání se může stát nemoc.
Máte na závěr nějakou osobní radu?
Zjednodušujte. Nehledejte složitá řešení tam, kde stačí spánek, pohyb, jídlo, smích a kontakt s lidmi. Psychologie je důležitá, ale někdy pomůže prosté „Jak se mám?“ a „Co mi teď dělá dobře?“. Když tohle víme, zvládneme i náročné období.
