Co si můžeme představit pod pojmem „psychická odolnost“?
Odolnost neboli resilience je schopnost psychické a fyzické adaptace na averzivní podmínky prostředí. Takového prostředí, na nějž jsme nebyli přizpůsobení a které se zhorší nebo změní. Třeba vypukne válka, pandemie nebo klimatická změna. Z medicínského hlediska se jedná o proces, který mobilizuje rezervy organismu tak, aby psychicky nebo tělesně nestrádal.
Jak si v tomto ohledu vedou Češi?
Téma psychické odolnosti je v posledních deseti až patnácti letech stále aktuálnější. Dříve se o tom tolik nemluvilo, protože svět byl více stabilní. Nyní se však svět kolem nás rychle mění, tak se odolnost stává zásadním tématem.
prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA
|
Důležité však je, aby odolnost nebyla pouze vágně definovaná. Já pracuji s představou, která vychází z evoluční biologie a neurovědy. Přišla s ní izraelská neurovědkyně Ruth Feldmanová. Ta říká, že na lidské odolnosti se zásadně podílí hormon oxytocin. Je to jednoduchý peptid, velmi konzervativní, vyskytuje se nejen u člověka, ale i u jiných druhů včetně bezobratlých.
Je známý tím, že nastavuje mezilidské vazby jako romantické vztahy, zamilovanost, vztah matky a dítěte, ale také řídí energetický metabolismus a podílí se na dozrávání mozku, na jeho flexibilitě. A právě oxytocin podle této teorie hrál zásadní roli při vzniku resilience u lidí, kteří před sto až padesáti tisíci lety opouštěli Afriku.
Mechanismy odolnosti jsou v nás tedy odjakživa.
Ano, máme neurobiologické a biologické mechanismy odolnosti. Psychická odolnost podle této teorie stojí na třech základních pilířích, které lidem umožňují přežít nepříznivé podmínky. Prvním je afiliace na druhé lidi, tedy vazba na kolektiv, na skupinu. Naši předci žili ve skupinkách a přežili jen tehdy, když drželi pospolu a synchronizovali své chování. Dnes bychom tomu řekli hluboké přátelství nebo blízké vztahy.
Vztahy tedy byly pro přežití naprosto zásadní.
Přesně tak. Pokud máte pevné vztahy ve skupině, tak v případě ohrožení koordinované chování výrazně zvyšuje šance na přežití. To je jeden ze tří hlavních zdrojů lidské odolnosti.
A další dva?
Druhým pilířem je flexibilita myšlení – schopnost najít řešení v nové situaci, se kterou se setkáváme poprvé. Vzpomeňme si na covid. Někdo se z toho zhroutil, jiný si založil e-shop a vydělal. To je dobrý příklad. Třetí pilíř představuje schopnost porozumění či nalezení smyslu. Schopnost situaci rozumět, zasadit ji do kontextu, dát jí smysl. Situace, která je pro nás nesrozumitelná, se snáší mnohem hůř než ta, kterou nějak pochopíme. Takže: sociabilita, flexibilita a prožitek smyslu jsou tři hlavní pilíře lidské odolnosti.
Nekomplikuje nám poslední pilíř množství informací, jimiž jsme v poslední době zahlcení?
Ano, samozřejmě to komplikuje. A navíc také zvyšuje společenskou traumatizaci. Jsme historicky adaptovaní na to snášet nepřízeň, která se děje v našem bezprostředním okolí. Ale média k nám přinášejí traumatické události ze vzdálených míst, které by se nás jinak vůbec netýkaly. Tím se jejich dopad výrazně zesiluje. Navíc informační kanály k nám přitahují primárně negativní události, ne pozitivní, a to dále zvyšuje úzkost, zmatek, nejistotu.
Můžeme psychickou odolnost nějak trénovat nebo posilovat?
Ano, všechny tři pilíře můžeme rozvíjet. Flexibilitu myšlení posilujeme skrze neuroplasticitu mozku, tedy schopnost vytvářet nová spojení mezi neurony. To lze ovlivnit psychoterapií, meditacemi, mindfulness, psychologickými přístupy, ale i tělesným pohybem.
A co sociabilitu?
Sociabilitu posilujeme tím, že si vážíme přátelství, klademe na něj důraz, investujeme do něj čas a energii. Někdy třeba i na úkor jiných věcí. Musíme si uvědomit, jak zásadní je to pro naši odolnost. Přátelství a sounáležitost se skupinou nemůže plně nahradit digitální komunikace včetně sociálních sítí.
Se strachem se dá výborně manipulovat. Apatie je živná půda, říká psycholog Kříž |
Ještě nám zbývá třetí pilíř – porozumění.
Ten vyžaduje jít do hloubky. Nestačí číst titulky médií nebo rolovat na sociální platformě, musíme otevřít tlustou knihu, třeba monografii, a snažit se pochopit historický a politický kontext. Když porozumíme, pochopíme i současnost. Například válka na Ukrajině pak nevypadá jako nepochopitelná událost, ale jako výsledek dlouhodobé ruské politiky se začátkem někdy u Ivana I. ve 14. století. Když situaci rozumíme, lépe ji zvládáme. Pokud nerozumíme, jsme mnohem zranitelnější.
Jakou odpovědnost v tom má stát a veřejné instituce?
Velkou. Stát má podle mě v první řadě nabízet smysl. Společnost potřebuje mít pocit, že někam směřuje. Politici by proto měli formulovat vizi, o čem je naše společenská hra a o co vlastně usilujeme. Jsme v NATO, v EU, komunismus padl… A co dál? Vzniká prázdno, které často zaplní nacionalismus nebo xenofobie. To není náhoda. Politikům možná trochu chybí odvaha mluvit o směřování, o budoucnosti, o smyslu. někdy mi to přijde jako jakýsi „narativní ostych“, tedy ostych nabízet příběhy, které by ostatním daly pocit smysluplného cíle a směřování.
Měla by se v této souvislosti řešit i duševní odolnost ve školách?
Ano, ale opatrně. Duševní zdraví je široký pojem. Svět je dnes složitý a ta složitost je ještě zesílená pravidly mediálního světa. Lidé se tedy necítí dobře. Resilience vlastně odkazuje ke schopnosti cítit se dobře navzdory okolnostem. Ale existuje i riziko, že si běžnou nespokojenost začneme vykládat jako psychickou nemoc. To vede k pasivitě. Někdy se prostý pocit frustrace a nespokojenosti označí jako deprese, i když jde o přirozenou reakci na komplikovaný svět.
Často slýchám, hlavně na sociálních sítích, že má někdo depresi. Přitom to často není klinická diagnóza…
Přesně tak. Když se člověk identifikuje s diagnózou, kterou ani nemusí mít, tak to je zásadní problém. Mimo jiné to často vede k přijetí pasivní role (“Mám depresi, tak mě vylečte.“), která jde přesně proti potřebám zvyšování odolnosti. Proto musíme být velmi opatrní v tom, jak používáme medicínské termíny. Je důležité v tom dělat osvětu, hlavně mezi mladými, aby se zbytečně neidentifikovali s nemocí.
Kultivovat odolnost, nevytvářet diagnózy
Existuje nějaká skupina obyvatel, která je náchylnější k psychickým potížím?
U mladých to vidíme nejvíc. Je to kombinace celé řady negativních faktorů. Sociální sítě, nejistá budoucnost, klimatická krize. A to vytváří bazální pocit nespokojenosti, nejistoty, strachu. Přidá se k tomu třeba mediální kampaň o duševním zdraví a najednou se všichni identifikují s nějakou nálepkou. U seniorů je riziko jiné, hlavně ztráta flexibility myšlení. Ve světě, který je nesrozumitelný, uvěří zkratkovitým vysvětlením a propadnou konspiračním teoriím. Výsledkem je rigidita, což je opak flexibility potřebné pro budování odolnosti.
A co vaše praxe? Vidíte nárůst duševních onemocnění?
Samozřejmě. Denně mi chodí až dvacet e-mailů s žádostí o léčbu. Odpovídám, jak můžu, ale samozřejmě mám stejně jako kolegové omezenou kapacitu. A dětská psychiatrie? V Česku máme asi 180 dětských psychiatrů a ti jsou přetížení. Dostávají desítky žádostí o léčbu denně, to se prostě nedá zvládnout.
Mladým chybí mentální odolnost, přehnaně je ochraňujeme, říká lektorka |
Dá se s tím vůbec něco dělat?
V první řadě přestaňme vyrábět další diagnózy. Máme co dělat s těmi, kteří jsou opravdu nemocní. Za druhé zlepšeme organizaci péče. Měli bychom zefektivnit propojení mezi systémy, mezi psychiatrií, primární péčí a školstvím.
Myslíte si, že krize mohou být i příležitostí k růstu?
Ano, buď nás krize zlomí, nebo naopak obohatí či dokonce posílí. Mluvíme o tzv. posttraumatickém růstu. Známe to třeba u lidí, kteří přežili rakovinu. Nejen, že nemoc zvládli, ale často je to obohatilo a posunulo. V psychiatrii se o to snažím od začátku. Vést pacienty k tomu, aby hledali, co jim psychické potíže daly, v čem třeba prohloubily pohled na svět a sebe sama. Jenže obvykle člověk sklouzne k pocitu ublížení, a to je cesta, která nastupuje snáze. Posttraumatický růst je náročný a musí se aktivně podporovat.
A jak ho můžeme aktivně podporovat?
Především musíme o problému mluvit. Potřebujeme to dostat do společenského prostoru, do kolektivních představ. To je role osvěty a konferencí. A pak samozřejmě práce odborníků, v klinické praxi s konkrétními lidmi. Zmíněný třetí pilíř odolnosti, tedy nalézání smyslu, je přesně o tom.
Když se ještě vrátím k mladé generaci – občas slyšíme označení „sněhové vločky“. Myslíte si, že mladí dnes opravdu nic nevydrží?
S tím zásadně nesouhlasím. To označení je podle mě úplně mimo. Vždycky je podezřelé, když starší generace hodnotí tu mladší. Mladí lidé dnes čelí složité situaci, o tom není pochyb. Jsou zahlcení, žijí ve fragmentovaném světě. O jejich pozornost soupeří velcí hráči. Platformy zaměstnávají tisíce odborníků, kteří vymýšlejí, jak zaujmout a monetizovat pozornost uživatelů, jak je připoutat. A do toho klimatická krize, která je pro mladé mnohem aktuálnější a hrozivější než pro nás starší.
Takže ta nálepka je nespravedlivá?
Určitě. My bychom měli místo kritiky raději říct nahlas: ano, situace je těžká. A co s tím? Musíme kultivovat odolnost. To je pozitivní cesta. Cesta není označovat mladé za duševně nemocné. To ničemu nepomůže. Věřím, že vysvětlení a pochopení může zabránit takzvané chronifikaci psychických potíží.
Je i na rodičích, aby v tomhle hráli nějakou pozitivní úlohu?
Rozhodně. Ale je to složité. Situace mladých je složitá a nemůžou za ni. Toto je svět, který jsme jim vytvořili my, naše generace. Zmatený, náročný. A teď je na nás, abychom to alespoň začali popisovat a zkoušeli s tím něco dělat.
K dítěti nemáme manuál, tlak na rodiče je obrovský, říká psycholožka |
Pojďme to zakončit pozitivně. Máte nějaký pozitivní vzkaz pro lidi, kteří se v této době cítí trochu ztracení ?
Určitě ano. Doporučil bych inspirovat se třeba myšlenkami řeckého filozofa Epikúra ze Samu. Už ve čtvrtém století před naším letopočtem přišel s názorem, že moudrý člověk by měl pěstovat vnitřní pocit štěstí, který není závislý na vnějších okolnostech. Jeho ideálem byl stav takzvané ataraxie, tedy vnitřního klidu, kterého dosáhne jen člověk označovaný jako adespotes, tedy ten, jemuž nic a nikdo nevládne.
Chyba, které se většina z nás dopouští, spočívá v tom, že podmiňujeme své štěstí tím, až se něco stane: až získáme určitou práci, partnera, dům… Ale pokud svůj klid a radost stavíme na tom, co teprve má přijít, nikdy se ke štěstí opravdu nedostaneme.
Proto je potřeba to celé otočit. Nejprve se snažit kultivovat vlastní klidnou radost a vnitřní spokojenost, a to navzdory okolnostem. Epikurovo učení lidem úspěšně fungovalo řadu staletí a jde stále o velmi aktuální přístup. Každý si to hned může vyzkoušet. To je podle mě ta dobrá zpráva.
