Psychiatrické nemocnice mají nastavená pravidla, která regulují chod jednotlivých oddělení. Říká se jim různě – vnitřní řád, domácí řád oddělení, a podobně. Ta určují způsob života pacientů. Kromě nich navíc existují podle bývalých pacientů další, nepsaná pravidla.
„Je tady slečna, která zná svoje práva, takže nejí léky, ale za to, že nejí léky, tak jí nechtějí dávat cigarety,” popsala jedna z pacientek v rámci průzkumu režimových opatření. Jeho cílem bylo nastavit doporučení pro psychiatrické nemocnice, jak se k pacientům chovat, aby se co nejvíce zachovávala jejich lidská práva.
„Mně vadí třeba to, že mě tady stresují, že už telefonuji moc dlouho, že mi ten mobil už seberou. To je pro mě hrozně nepříjemný. Když chci jít na záchod, tak toaletní papír je na sesterně, kam si musím dojít,” popsala další pacientka. Dodala, že si proto alespoň namotá na ruku větší množství a někam si ho schová, aby nemusela příště znovu na sesternu.
Psychiatři by uvítali, aby pojišťovny nadále hradily péči na dálku |
Podobně situaci v psychiatrických ústavech popsala pro iDNES.cz i další z pacientek, dvaadvacetiletá Kateřina (jméno bylo na žádost respondentky změněno, pozn. red.).
„Toaletní papír byl jen na sesterně. Pokud tam člověk nechtěl pokaždé jít ťukat, musel mít vlastní,” popsala Kateřina. Ta v psychiatrické nemocnici strávila několik týdnů poté, co se pokusila spáchat sebevraždu.
Psychiatrické ústavy v nastavování pravidel fungování nikdo neomezuje. V zásadě si mohou režimová opatření nastavovat podle sebe. Taková pravidla jsou nutná podle ministerstva zdravotnictví i podle autorů analýzy – neměla by však být plošná. Odvíjet by se měla od konkrétního pacienta. A právě to se moc neděje.
„Voda na kafe se tam vaří dvakrát za den v určitou hodinu. Stejně tak do sprchy se dostaneš jen v určitý čas,” popsala Kateřina. Opatření označila za nešťastná, personál se podle ní k pacientům chová jako k malým dětem, ne jako k dospělým.
Zkusili jsme, nefungovalo to
A právě i autoři analýzy si myslí, že současný stav může pacientům ublížit. „Je potřeba pečlivě hodnotit jejich přínos versus dopad na život pacientů,” konstatují. Paušální pravidla podle nich nejsou vhodná. „Řadu opatření je proto potřebné činit nikoli skrze stanovení pravidel, ale jako opatření v rámci individuálního léčebného plánu u konkrétního pacienta,” míní autoři.
To je však problém. Pracovníci ústavů totiž vidí velký rozdíl mezi různými typy pacientů, nelze je tedy vnímat jednotně. „V rámci některých oddělení je možný daleko více individuální přístup k pacientům než na jiných odděleních, což souvisí s mírou jejich samostatnosti a odpovědnosti. Čím méně jsou samostatní a odpovědní pacienti, tím více odpovědnosti za ně musí přebírat ošetřující personál a tomu pak odpovídají i příslušná režimová opatření,” popsal ředitel Psychiatrické nemocnice v Kroměříži Petr Možný.
A uvedl příklad – v jeho ústavu se před rokem pokusili na dva měsíce o rozvolnění jednoho z opatření, jejichž odstranění navrhují autoři analýzy, a to uzamčených ložnic. Ty se předtím zamykaly na několika odděleních. „Všechna tři oddělení se po uplynutí uvedených dvou měsíců k režimu částečného uzavírání ložnic vrátila. Jako důvod uváděli, že pacienti na těchto odděleních si stěžovali, protože si jim do jejich postelí lehali jiní pacienti, někdy dokonce cizí postel pomočili či pokáleli,” popsal.
Počet depresí vzrostl třikrát, epidemie ukázala nedostatky psychiatrické péče |
Kromě toho podle něj docházelo ke krádežím, někteří pacienti zase chodili do cizích ložnic kouřit. „Míra konfliktů mezi pacienty v důsledku toho narostla a jejich psychický stav se zhoršil,” dodal Možný.
Změnu může navíc zbrzdit i další fakt, a to ten, že pravidla nejsou „tesaná do kamene“. Fungování jednotlivých oddělení tak určuje do jisté míry sám personál a vedení nemocnice nemusí o všem vědět.
„Můj dlouhodobý postřeh je, že psychiatrické nemocnice jsou většinou velké organismy, v nichž jsou jednotlivé primariáty a oddělení celkem autonomními jednotkami,” popsala Marie Lukasová z kanceláře ombudsmana, která je jedním z autorů analýzy.
Klíčový podle ní tak není přístup vedení, ale právě personálu. „Není neobvyklé, že ke změnám dochází ‚zdola’, bez iniciativy vedení a často aniž by šlo o proces také v jiných odděleních,” dodala Lukasová. Praxe se navíc podle ní značně liší nemocnice od nemocnice.
Stěžovat si? Leda zřizovateli
Problém je mimo jiné v tom, že pacienti si nemají kde stěžovat. Podle Michala Štingla, který již přes rok zveřejňuje na svých webových stránkách Neklid.net příběhy pacientů z psychiatrických nemocnic, je řešení stížností a požadavků v psychiatrických ústavech zcela nahodilé a Česká republika je proto po desítky let terčem kritiky mezinárodních organizací.
Doporučení zní, že by každá nemocnice měla mít interní systém řešení stížností. „Tady však narážíme na odpor lékařů a vedení nemocnic. Naprosto vždy zpochybní svědectví psychiatrických pacientů jako nedůvěryhodné, čímž je stigmatizují a diskriminují,” vysvětlil Štingl, který již přes rok schraňuje na svých webových stránkách zkušenosti nemocných.
Během nouzového stavu přibylo lidí s depresemi a úzkostí, tvrdí studie |
Pacient se tak může obrátit na místně příslušný odbor zdravotnictví krajského úřadu. Ten je však podle Štingla obvykle s problematikou jen velmi málo seznámen, v některých případech je navíc krajský úřad zřizovatelem daného ústavu.
„O možnosti stěžovat si na tomto místě pacienti v drtivé většině vůbec nevědí nebo jí nedůvěřují,” dodal Štingl, který se nesetkal „s jediným případem, kdy by stížnost byla vyřešena alespoň částečně uspokojivě”. Sám přitom jeden takový podnět podal, a to na začátku ledna. Vyrozumění dosud neobdržel.
Dále si pacient může stěžovat u zřizovatele. Tím je v některých případech ministerstvo zdravotnictví. „To však nemá žádný nástroj k řešení takových situací, pokud pomineme nejkrajnější možnost, že ministr odvolá ředitele nemocnice,” vysvětlil Štingl. Poslední možností je pak stížnost u veřejného ochránce práv. Na toho se pacient může obrátit teprve poté, co vyčerpá ostatní možnosti.
Na preventivní inspekce do různých psychiatrických ústavů proto chodí právě pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv. Ty však probíhají jen jednou za několik let.
