Měli bychom začít ohlédnutím zpět. Není sporu o tom, že ODS v posledních deseti letech zásadním způsobem ovlivnila politické a společenské proměny naší země. Zejména v první polovině devadesátých let jsme byli hlavním motorem transformace od komunismu ke svobodnému a demokratickému státu s tržní ekonomikou.
Naši zemi jsme provedli tolik potřebnými změnami, a to bez hlubokých společenských otřesů, a získali jsme pro ně rozhodující část našich spoluobčanů. Prosadili jsme standardní demokracii s fungujícím spektrem politických stran. Prosadili jsme tržní hospodářství.
Dnes už to možná někomu připadá tak samozřejmé, že o tom ani nepokládá za nutné mluvit, ale ti z nás, kteří se tehdejších sporů a střetů zúčastnili, vědí, že to ani zdaleka samozřejmé, jednoduché a nekomplikované nebylo. Byla to utopie, kterou se nám podařilo uskutečnit. Byl to sen, který jsme učinili realitou.
Souboj o smysl a interpretaci devadesátých let připadá některým z nás zbytečným, zdržujícím a nepodstatným. Dívejme se především dopředu, říkají, neohlížejme se zpátky, žijme tím, co bude, ne tím, co bylo. Tento názor považuji za velkou a neodpustitelnou chybu.
Nám samozřejmě o současnost a zejména budoucnost jde, a to zásadně, ale pokud si necháme minulost sebrat tím, že našim soupeřům a politickým protivníkům umožníme její svévolnou a manipulativní interpretaci, postavíme základy naší budoucnosti na špatných základech. Jistě nechceme slepě obhajovat vše, co jsme udělali a co se tehdy stalo. Vždy jsme nezvolili nejlepší řešení - a to jak proto, že jsme nevěděli, jak to udělat lépe, tak proto, že jsme jiné, alternativní řešení neprosadili.
Neměli jsme také žádný hotový návod, vyzkoušený jinde, který bychom mohli použít. Tvořili jsme něco, co před námi ještě nikdo nezkusil. Když si toto všechno necháme vzít, stane se "pravdou" nějaká varianta obrazu "spálené země", který je již delší dobu výchozí základnou pro útok na podstatu a smysl existence ODS a pravice v České republice vůbec.
Cílem negativní, zcela svévolné interpretace naší nedávné minulosti není nic menšího než pokus o postupnou erozi a následnou destrukci liberálně-konzervativního vidění světa, které jsme do politiky naší země přinesli právě my. Byl to čin unikátní. Nepodařil se nikdy předtím v celé historii samostatného Československa, respektive České republiky.
Silná pravicová strana - a tou ODS byla a je - je tím, co od samého počátku pro naše socialistické oponenty a protivníky, ať již v jakémkoli převleku či masce, představovalo zásadní nebezpečí. Vždy to u nás byla levice, kdo v různých podobách - nejvyhroceněji v podobě komunistické - vedl naši zemi od problému k problému, od ztráty státní suverenity ke komunistické totalitě.
Až do vzniku ODS neměla česká veřejnost možnost skutečné politické volby. I o tom, či právě o tom, je náš souboj o interpretaci devadesátých let. Od ní se odvine i budoucí síla ODS, její postavení v české politice a nepřímo i budoucnost celé naší země. Proto naléhavě vyzývám všechny - a to nejen členy naší strany - kdo mohou, umějí a chtějí k tomuto důležitému strategickému zápasu připojit své síly, aby neváhali a zapojili se, dokud ještě není pozdě.
To bezprostředně souvisí s převažujícím mediálním obrazem ODS a jeho přijetím nemalou částí naší veřejnosti. Musíme připustit, že jsme v tomto ohledu příliš neuspěli.
Dlouho jsme si mysleli, že budou svobodná média postupovat víceméně objektivně a že nám budou nejen kritickými oponenty, ale i vnímavými partnery, kteří uznají naše silné stránky a naše pozitivní činy v nelehké cestě za svobodou. Netvrdím, že tomu tak v jednotlivých případech nebylo.
Nemalá část médií se však z různých důvodů postupně začala chovat jako naši protivníci, jako soupeři, jako spoluhráči našich politických protihráčů. Zaneprázdněni vládní odpovědností a s mylným předpokladem, že je naše pravda dostatečně zjevná, jsme asi podcenili okamžik, kdy se touto cestou vytvořila politická síla, která začala otevřeně hrát proti nám.
Do budoucna bude proto nutné s médii a novináři pracovat daleko důsledněji, především v tom smyslu, že jim dáme mnohem systematičtěji nahlédnout do našich záměrů, postojů a myšlenek. Je to v neposlední řadě také o úplně jiné a daleko profesionálnější práci každého z nás, především těch, kdo v ODS pracují s médii, a o systematickém vytváření jejich dostatečně profesionálního a aktivního zázemí. Nevolám tím po pokrytectví či po pouhém zvlídnění naší tváře, ale po aktivním přístupu.
Klasickým příkladem tohoto problému je současná situace kolem naší veřejnoprávní televize. Kdybychom před dvěma lety v době tzv. televizní krize udělali jen zlomek toho, co se dnes odváží dělat významní představitelé vládních stran, nastala by snad v zemi revoluce. Rozhodující však byla vnější interpretace našich postojů a našich činů či ne-činů, a tu jsme nevyhráli.
Chceme ji vyhrát, ale neusilujme o opačný extrém. Není možné, abychom naši politiku tvořili podle úvodníků novin či televizního zpravodajství. Musíme také hledat způsoby a metody jak komunikovat s voliči i mimo mediální svět, respektive jak dosáhnout toho, aby se důležité politické názory, sdělení a postoje dostávaly k veřejnosti v nezkreslené podobě. To je jedna z nejdůležitějších výzev, které před naší stranou v následujících obdobích stojí.
Do jisté míry to souvisí i s tím, proč jsme dvakrát za sebou nevyhráli parlamentní volby, i když to bylo v obou případech odlišné. V roce 1998 jsme nezískali absolutní vítězství, ale přesto jsme uspěli.
Když uvážíme hlubokou krizi, do níž se ODS dostala díky nezapomenutému a nezapomenutelnému chování našich tehdejších koaličních partnerů a naší vnitrostranické opozice, která krátkozrace riskovala zničení ODS výměnou za rychlejší osobní kariérní postup, bylo téměř zázrakem, že jsme během několika měsíců dokázali zkonsolidovat naše řady a přes soustavnou mediální kampaň přesvědčit nemalou část veřejnosti, že je opět možné dát nám důvěru.
Zázrak to však nebyl. Jen jsme v kritické chvíli dokázali zmobilizovat dostatek sil, invence a odhodlání. Naši voliči pochopili, že jsme stále tady a že jsme připraveni hájit jejich zájmy. Volební výsledek, při němž jsme se téměř dostali na úroveň předchozích voleb, znamenal opravdové zvednutí hlavy.
Zdá se mi, že na tuto nelehkou dobu někteří z nás rychle zapomněli. Znovu se stává, že ve chvílích, kdy řešíme nějaký problém, někteří z nás neprosazují svůj názor uvnitř ODS, ale individuálně se obracejí na média a ve snaze levně se zviditelnit, jim předávají svá stanoviska na to či ono nebo na toho či onoho svého kolegu.
Média je pak pochopitelně obletují, aby mohla spekulovat o naší rozhádanosti, či naopak o autokratických poměrech, jež u nás panují. Myslím, že toto dobré není a že by to mělo skončit.
Tehdejší povolební situace, která logikou věci vedla k jednobarevné socialistické vlády při jasně definované opozici ODS, byla opět naším strategickým i taktickým vítězstvím, bez něhož by došlo na již dávno připravený scénář marginalizace ODS.
Jinou věcí je to, že jsme nenašli dost sil, nápadů a energie, abychom toto opoziční uspořádání veřejnosti dostatečně vysvětlili. Neubránili jsme se zásadní desinterpretaci originálního řešení povolebního patu a to se zřejmě stalo jedním z důvodů, proč jsme nevyhráli ani poslední parlamentní volby.
Neméně důležitý byl i druhý důvod. Populistické sliby socialistů a jejich spojenců vytvořili u velké části naší společnosti mylný dojem, že jsme již jen krok od bájné situace, v níž půjde všechno samo a bez námahy, kdy mocný sociální stát dá každému zadarmo všechno, nač si pomyslí a kdy není třeba maximální aktivity každého při zvládání rizik a nebezpečí dnešní doby.
Tento ukolébávající mýtus, který naši socialisté bez skrupulí používali, vedl k jejich opětovnému vítězství, byť cena, kterou za ně občané České republiky platí a ještě zaplatí, je nesmírně vysoká.
Zřejmě jsme také správně neodhadli míru racionality naší předvolební komunikace. Domnívali jsme se, že je věc sama tak zjevná, že stačí apelovat na rozum voličů a poněkud jsme zanedbali emotivní část našeho poselství. V podzimních senátních a parlamentních volbách se naši voliči naštěstí pokusili o "reparát" a ukázalo se, že se dlouhodobý volební potenciál ODS nesnížil.
Je zde však ještě jeden aspekt, o němž se v ODS příliš nehovoří, ale o němž do budoucna musíme uvažovat daleko soustavněji a naléhavěji. Mám na mysli problém pravicovosti a levicovosti, problém tzv. "mizení politiky" a údajného "vyprazdňování ideologie". Nesmíme dopustit, aby tento bacil zasáhl i ODS.
Nebezpečné přibližování programů pravice a levice a tlačení se všech zastánců třetích cest do pomyslného středu politického spektra při nezřetelném formulování skutečných politických záměrů vede voliče k nejasné volbě. Dobrým poučením v tomto smyslu byly i poslední prezidentské volby ve Spojených státech, respektive historicky nejtěsnější výsledek těchto voleb.
Daleko jednoznačnější naopak byly tamní nedávné volby do zastupitelských sborů, které republikáni vyhráli jednoznačně právě proto, že měli - i v důsledku událostí z 11. září - daleko větší odvahu ostře formulovat svá politická stanoviska.
Toto "mizení politiky" se pochopitelně nevyhnulo ani nám. I v ODS je řada lidí, kteří si myslí, že nás jasně formulovaná politika poškozuje, že je lepší zahalit se do neurčitě šedého kabátu, protože - když se to tak vezme - všichni přece máme více méně společný cíl, a tím je blaho země a její prosperita. Že tedy stačí jenom "posunout akcenty" a voliči i média nás budou mít rádi. To není pravda.
Jakmile přistoupíme na argumentaci typu "vodovod či nová silnice v obci nebo dálnice tam či onam, nejsou ani pravicové, ani levicové", předáváme tím našim protivníkům vše, co jsme až dosud vybojovali a dobrovolně se zříkáme své tváře a své podstaty. Vracíme se do doby všeobjímajících a nedefinovaných hnutí a fór a jsme na nejlepší cestě rozmělnit a nakonec sebevražedně zničit sílu, čitelnost a fundament, který ODS do naší polistopadové politiky přinesla a na němž postavila svou existenci a své úspěchy.
Není pravda, že jsme byli v posledních letech příliš političtí. Malou důsledností a malou odvahou jsme naopak připustili, že byly naše politické obsahy často "odfiltrovány" do pouhé pravicové rétoriky, která - bez skutečných činů - začala být málo věrohodná. To platí stejně tak na úrovni celostátní, jako regionální a místní.
V tomto smyslu jsme českému voliči v poslední době mnohé dlužni. Voličům musí být daleko zřejmější, že pravice - reprezentovaná u nás dnes už pouze ODS - skutečně zná a hájí jejich konkrétní politické zájmy a jejich představu o svobodnějších a racionálnějších poměrech v naší zemi. To je patrně jediná cesta jak vrátit nejen ODS, ale i celé České republice dynamiku, kterou jsme ztratili, cesta jak převzít iniciativu a jak přesvědčit voliče, že jsme tady pro ně, pro artikulaci a naplnění jejich zájmů, a v důsledku toho i pro bohatší a plnější život jejich rodin a spolu s tím i celé naší země.
Je to obzvláště důležité ve vztahu k navýsost historickým událostem, které nás v blízké budoucnosti čekají, na prvním místě k přistoupení České republiky k Evropské unii.
Pokud byli v parlamentních volbách někteří naši občané uvedeni v omyl nepravdivou populistickou rétorikou našich soupeřů, díky čemuž se naše země vydala cestou katastrofického zadlužování a oklešťování občanských svobod ve prospěch nového dirigismu a umrtvování individuální aktivity, dovolím si tvrdit, že s blížícím se termínem referenda o našem přistoupení k EU budeme svědky pokusu o podobnou manipulaci veřejným míněním a to v ještě daleko masivnější podobě. Tím spíše, že v tomto směru jde o bytí a nebytí současné křehké vládní koalice.
My jsme - se všemi našimi výhradami - pro vstup naší země do EU, ale rozhodnutí občanů České republiky o tak závažném kroku musí proběhnout se skutečnou znalostí všech pro a proti. Opět jsme kvůli tomuto požadavku ostrakizováni, opět je nám sdělováno, že jsme protievropští a že - když neprojevujeme dostatečné nadšení - míříme úplně jiným směrem, někam na východ.
Je jen na nás, zda se nám v této nelehké interpretační soutěži podaří uspět, zda najdeme dostatek prostoru a invence, abychom české veřejnosti dokázali říci, o co nám skutečně jde, na co se musíme při dobrovolném vstupu do EU připravit, s čím počítat, o co usilovat.
Jsem přesvědčen, že nám diskuse na našem kongresu dá v mnohém odpověď i na otázky tohoto typu. Nejde však o jednorázovou záležitost. Jde o nastartování trvalého procesu generování myšlenek, strategií a taktiky.
ODS je silnou a jasně profilovanou stranou, která nestojí na rozcestí, jak by si přáli naši odpůrci a političtí soupeři. Musíme ale nalézt nové cesty k tomu, jak ještě účinněji uchopit sílu a potenciál, který jsme v uplynulých letech nedokázali vždy optimálně využívat. Je to na každém z nás, na celé straně, od jejího vrcholného vedení až k jednotlivým členům v místních sdruženích. Věřím, že to dokážeme.
Největším rizikem a nebezpečím nejsou pro ODS političtí protivníci, média, obtížné finanční podmínky či účinné kampaně vlivných skupin z tzv. "nepolitické politiky". Jediným skutečným nebezpečím si můžeme být jen my sami. Můžeme mít dokonale propracované ideové základy, skvěle formulované politické programy, bezvadně vytvořené vnitřní organizační uspořádání či stanovy, ale pokud naši politiku nevezmou všichni skutečně vnitřně za svou, a podle toho také začnou jednat, nemůžeme uspět.
Nenamlouvejme si, že jsme všichni skutečně na výši úkolů naší doby. V mnoha případech se musím ptát, zda všichni opravdu vědí o jaký světový názor a jeho praktické uplatnění nám jde, nebo zda se pouze pohodlně svezli či vezou a přitom myslí a jednají jinak. To nemluvím jen o podivných, lokálně vznikajících koalicích.
Spíše mi jde o to, co bylo součástí mého, mnohými médii tak vysmívaného výroku o "odéesovském myšlenkovém schématu", k čemuž se přidali i někteří naši kolegové ve snaze získat levné mediální body. Tato zdánlivě drobná, ale o to nebezpečnější ideová eroze by byla nejrychlejší cestou k postupné marginalizaci jediné pravicové strany v naší zemi. A to mne skutečně trápí.
Vážení kolegové,
obracím se na Vás ve funkci předsedy naší strany naposledy. Strany, kterou jsme po léta společně budovali s jediným cílem, aby v naší společnosti co nejúčinněji prosazovala základní pravicové, liberálně-konzervativní principy, principy svobodné společnosti, parlamentní demokracie a volného trhu.
Rozhodl jsem se nekandidovat na předsedu strany kvůli své kandidatuře na prezidenta republiky ve chvíli pro Občanskou demokratickou stranu nelehké. V ODS nastal okamžik pro někoho sice překvapivého, ve skutečnosti však přirozeného a nevyhnutelného vyostření názorových, zájmových, ale i generačních konfliktů. Věřím, že ODS tímto obdobím projde posílena a opět o něco dospělejší.
Ujišťuji Vás, že mi v žádném případě osud ODS není a nebude lhostejný. Proto Vás všechny žádám: nedopusťte, aby ODS ztratila svou tvář a aby v honbě za líbivostí a personálními ambicemi opustila své hodnotové a programové principy.
