Medici hrotí biflování a problémy tají, upozorňuje projekt proti vyhoření

  19:35aktualizováno  19:35
Svým projektem se snaží rozproudit debatu o duševním zdraví a předejít syndromu vyhoření u budoucích lékařů. „Chceme, aby medici začali mezi sebou komunikovat a nebáli se mluvit o svých problémech,“ říkají v rozhovoru pro iDNES.cz zakladatelky projektu Nevyhořím Karolína Tkáčová, Tereza Ondráčková a Zuzana Špačková.

Zakladatelky projektu Nevyhořím Zuzana Špačková (vpravo), Karolína Tkáčová (uprostřed) a Tereza Ondráčková (16. srpna 2018) | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Na svých webových stránkách zmiňujete snahu bojovat proti vyhoření. O čem přesně tedy projekt Nevyhořím je?
Karolína: Nevyhořím se snaží rozpoutat diskusi a podpořit mediky, aby začali hovořit o tom, jak se cítí, co je baví, co jim jde, nebo co jim naopak nejde. 

Proč?
Karolína: Měly jsme pocit, že se něco takového u studentů neděje – nebo ne tolik dostatečně, jak bychom si my osobně přály. A tak chceme, aby mezi sebou medici začali komunikovat.

Čím přesně chcete diskusi ve společnosti vyvolat?
Karolína: Náš nápad je projekt Buddy, ve kterém chceme spojit starší a mladší mediky – čistě jen spojit. A bude pak na nich, jak spolu budou trávit volný čas, zda budou chodit do kavárny, zda se spolu budou chodit učit nebo se jich domluví více a půjdou na bowling. To bude na nich.

Máte pocit, že se seznamování studentů na vysoké škole v současné době neděje?
Karolína: My jsme na začátku měly myšlenku, že jsou medici dost separovaní a že by všem prospělo, kdyby mezi sebou vytvářeli zdravou komunitu a mluvili mezi sebou. A my je tímto způsobem chceme pospojovat tak, aby se cítili bezpečněji a byli více otevření.

Projekt Nevyhořím

Projekt Nevyhořím letos spustily absolventky Masarykovy univerzity v Brně Karolína Tkáčová, Tereza Ondráčková a Zuzana Špačková. Cílem je začít mluvit o problémech, se kterými se medici během studia potýkají, rozvázat jim jazyk a zbavit je strachu ze stigmatizace. „Medici mluví o svých trápeních a pocitech s ostražitostí. To chceme změnit a ukázat možnosti, jak se sebou pracovat,“ uvádí na svých stránkách.

Začínající lékařky na to během podzimu chtějí navázat projektem Buddy (Kamarád). Pomocí něj hodlají sbližovat studenty Lékařské fakulty Masarykovy univerzity napříč ročníky, umožnit jim mluvit o problémech a společně je řešit.

Proč jste se zaměřily jen na mediky? Nemáte pocit, že se to týká i studentů na jiných oborech?
Zuzana: My jsme hlavně chtěly dělat něco, čemu rozumíme. Ze zkušenosti, ať už vlastní, nebo našeho nejbližšího okolí, víme, že populace mediků je daleko častěji ohrožena syndromem vyhoření než ostatní. A ten má potom přímý vliv na spoustu dalších věcí v rámci naší budoucí profese. Takže my cílíme na mediky hlavně proto, že samy jsme byly v jejich situaci, a proto samy dobře víme, že je potřeba se tomu věnovat. Samozřejmě, pokud na dalších fakultách bude něco podobného vznikat, tak to bude jenom dobře.

Tereza: Bavíme se tu o lékařích, ale je důležité říct, že neméně ohrožení syndromem vyhoření jsou například i zdravotní sestry nebo jiní zdravotní pracovníci. My osobně jsme se sice zaměřily na lékaře a mediky, ale co vím z vlastní zkušenosti, tak mohu říci, že zdravotní sestry jsou ohroženy snad mnohem více, protože jsou v užším kontaktu s pacientem než samotný lékař. Takže samozřejmě nejde jen o mediky, ale do budoucna bude rozhodně fajn, když se o vyhoření začne mluvit i jinde.

Takže byste se případnému rozšíření mimo lékařský obor nebránily.
Zuzana: Určitě ne. Ale na druhou stranu si myslím, že lékařská profese a studium medicíny mají určitá specifika, kterým se chceme věnovat. Vycházíme při tom převážně ze zahraničních studií založených na výzkumech, které byly dělané s mediky a mladými lékaři.

Karolína: V nich bylo přímo řečeno, že medici, kteří jdou na vysokou školu, mají mentální profil úplně stejný jako kterýkoliv jiný student třeba na právech nebo na informatice, ale krátce poté, co se ponoří do studia, se propadnou v psychice jinam než jejich vrstevníci na jiných oborech a stávají se náchylnější k projevům vyhoření.

Tereza: Navíc to, že se někomu svěříme, často vyžaduje poměrně dost osobní odvahy, protože medici se spíše baví o testech, o tom, kolik toho doma přečetli, kolik se toho stihli naučit a z jejich životů se často vytrácí prvek mezilidských vztahů. Konverzace se často stáčím tím jedním směrem a prostor na to říct, že nejsem v pohodě, často není. Lidé nemají odvahu to svým kolegům přiznat.

Je proto důležité nejen syndrom vyhoření popsat, říct co to je a jak to vypadá, ale naučit lidi, aby si ho začali okolo sebe všímat a aby tady byli pro své kolegy, aby se jich zeptali a případně nabídli svoji pomoc.

Zmínily jste projekt Buddy. Budou v něm zapojeni i nějací expert, špičky v lékařském oboru?
Karolína: Projekt Buddy budeme spouštět s podzimním semestrem a chtěly bychom to udělat vyloženě jen mezi studenty. Je to náš projekt, a tak nemá nic společného s univerzitou a ani my ho tak nechceme představovat. Rozhodně jej taky nechceme prezentovat jako nějakou formu terapie. Nebudeme chtít po našich buddies, aby fungovali jako terapeuti.

Tereza: Chceme spíše vést lidi k tomu, že je normální kromě učení trávit i nějaký čas spolu a sdílet mezi sebou zkušenosti, třeba i napříč ročníky. Navíc u tohoto nemusí nutně fungovat, že buddy musí být vždycky ten starší, ale může to být i naopak. Například v šesťáku, kdy student nebude vědět, proč to vlastně dělá, tak nějaký mladší kolega mu může ukázat nějaký směr a předat mu své nadšení, se kterým na medicínu šel a které lidem v šesťáku chybí.

Vyhořelý člověk není spokojený, ani šťastný

Otevřenou komunikací bojujete zejména proti syndromu vyhoření, který tady už několikrát zazněl. Psycholožka Veronika Ošťádalová jej přirovnala k plíživému procesu vyčerpání organismu. Souhlasíte s jejím popisem?
Karolína: Mně to přijde jednou větou hezky zestručněno, takže ano. Syndrom vyhoření představuje ale i fyzické problémy, například bolesti hlavy, vysoký tlak či nespavost. Důležité je, že to vše probíhá dlouhodobě, aniž by si to samotný člověk nebo jeho okolí uvědomili, že něco takového u něj probíhá. A najednou je pak ve stresu, není šťastný, není spokojený se svojí prací, kterou odvádí, se svým okolí, necítí se dobře se spolužáky, a to už je právě ta chvíle, kdy už je „v tom“.

Fotogalerie

Co přesně je spouštěčem syndromu vyhoření?
Tereza: Já si myslím, že je to hodně individuální. U každého člověka může být původní spouštěč něco naprosto odlišného. Na někoho může působit nátlak v prvním ročníku, kdy se na studenta navalí učivo a člověk má pocit, že jediné, co může dělat, je číst, číst a číst a stejně to nestihne. U někoho to může být třeba nějaká situace v rodině, která ho v danou chvíli postihne. Důvody mohou být různorodé, někdy má vliv i samotný zdravotní stav člověka.

Zuzana: Prakticky se ale bavíme o stresu, který může mít spoustu různých podob. Každý z nás máme určitou vrozenou predispozici, jak moc jsme odolní proti vnějším nárokům – stresu. A právě když se tohle všechno dá dohromady, tak jedním z následků pak samozřejmě může být i syndrom vyhoření.

Myslíte si, že v tomhle ohledu by měly jednat více i vysoké školy? Například, že by měly snížit požadavky na studenty?
Karolína: V tomhle se asi shodneme všechny tři, že o snížení nároků a tlaku ze strany školy nám konkrétně nejde. My můžeme mluvit za studenty Masarykovy univerzity, kterou máme vystudovanou, kde je ze strany vyučujících velká podpora. Začaly vznikat projekty pro studenty, jeden je například zaměřen na lepší zvládání stresu, jsou tam předměty skupinové terapie pro studenty a vznikají různé iniciativy, jako je ta naše. Nejsme tedy samotné.

Zuzana: Lékařská profese s sebou nese množství znalostí, které je neuvěřitelně rozsáhlé. A to se nedá jen tak zúžit. I my jako absolventky školy jsme končily s pocitem, že toho musíme ještě hodně dohnat a co všechno jsme ještě nestihly. Myslíme si, že to není o tom ubírat zátěž, ale spíše naučit se lépe s ní pracovat. A to je něco, z čeho člověk bude profitovat nejen během studia, ale i dále v životě.

Důležité je, aby se i můj doktor cítil dobře

Může vyhořelý lékař nějakým způsobem ohrozit pacienta?
Tereza: Ze studií vychází, že pokud lékař prožívá syndrom vyhoření, případně je v ohrožené skupině, tak už jen to má vliv na poskytovanou péči, na jeho profesionalitu. To znamená, že syndrom vyhoření není jen něco, o čem bychom chtěly teď nově mluvit, ale je to poměrně hodně úzce spojené s celkovým vykonáváním profese.

Zuzana: A to se můžeme bavit třeba jen o emočním odtržení od pacienta a nedostatku empatie. Při péči, ať už jde o jakýkoliv obor, vztah mezi pacientem a lékařem je velmi důležitou součástí. Vyhořelý lékař v tomhle ohledu má problémy, neboť sám se necítí vůbec dobře a soucítit ještě s tím druhým je pro něj o to náročnější. A většinou, co si pacient z léčení odnáší, jsou právě věci okolo. To, jak na něj lékař mluvil, jestli měl pocit, že ho chápal, jak probíhala celá komunikace, oční kontakt, zda mu věnoval dostatek času. Tohle jsou často věci, které člověk považuje za mnohem důležitější než kvalitu péče.

Zmiňovaly jste, že o problému jste čerpaly informace hlavně ze zahraničních studií a že v Česku toto téma moc pokryté není. Čím myslíte, že to je?
Karolína: Ono není moc dat ani v zahraničí. Výzkumy v Americe zmiňují, že je potřeba v téhle oblasti nadále pokračovat, psát další články a dál se ptát. Takže si nemyslím, že nedostatek zdrojů je jen problém České republiky, ale celosvětový. Do budoucna je podstatné začít uvažovat v tom ohledu, aby se můj doktor cítil dobře. Má to význam i pro mě jako pacienta.

Zuzana: Velkou roli zde hraje i faktor lékaře jako někoho, kdo dokáže pomoci ostatním lidem, a tím pádem sám pomoc nepotřebuje. Taková atmosféra ve společnosti panuje.

Karolína: Vyhoření se netýká jen lékařů, ale všech pomocných profesí. Například učitelka či sociální pracovnice si říká: „Já mám pomáhat, já se nemůžu cítit špatně“.

Lékaře ničí syndrom vyhoření. Nenávidí pacienty a chtějí nechat práce

Proč myslíte, že je takto je?
Tereza: Souvisí s tím pocit, že když člověk něco takového oznámí veřejně nebo se svěří, tak bude stigmatizován, což bohužel platí i ve zdravotnictví. Jako lékaři se stydíme jít za kolegou a přiznat mu, že mám problém. Nesouvisí to jen se samotným přiznáním na veřejnosti, ale i s důvěrou ve své okolí.

Zuzana: Tohle přesně se promítá i u mediků, nejen u praktikujících lékařů. Na atmosféře ve škole se odráží vědomí studentů, že vzali každého osmého a že školu dostuduje pravděpodobně jen padesát procent. A jakkoliv já osobně jsem nevnímala jakoukoli nevraživost nebo nějakou soutěživost, tak už jen ukázat nějaké své slabiny a přiznat, že to nezvládám zdaleka tak, jak mám pocit, že to zvládají ti ostatní, to vlastně nechci. Takhle se vlastně na škole často tváříme, že je vše v pořádku.

Ale ve skutečnosti není? 
Karolína: Typický medik popíše, že všichni jeho spolužáci jsou chytřejší a šikovnější a jde jim to tak nějak samo a „já se musím šrotit od rána do večera, abych je dohnal“. A takhle to popíše většina z nich, ale pouze anonymně.

Proč?
Zuzana: Roli zde hraje i faktor strachu mluvit o svém duševním zdraví. I když se atmosféra v posledních letech u nás podle mě dost mění, pořád jsme na začátku. Myslím si, že to je něco, co se následně projevuje i u syndromu vyhoření.


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Soud definitivně osvobodil policistu, který autem zastavil motorkáře

Policista Šimon Vaic je viněn z těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti kvůli...

Policista Šimon Vaic, který čelil obžalobě kvůli tomu, že zahradil ujíždějícímu motorkáři cestu autem v roce 2017,...

Soukup chce dobýt Evropský parlament. Z TV Barrandov zmizí jeho pořady

Jaromír Soukup na snímku z března 2016

Jaromír Soukup učinil zásadní životní rozhodnutí, píše TV Barrandov na svém twitterovém účtu. Podle Info.cz Soukup...

Policie dopadla údajné vrahy čerpadlářky v Nelahozevsi

Dům ve Vojkovicích na Mělnicku, kde policisté zadrželi podezřelého z vraždy...

Policie zadržela dva podezřelé z vraždy čerpadlářky z Nelahozevsi. Informaci iDNES.cz potvrdil policejní mluvčí Zdeněk...

Útočník na pódiu pobodal starostu Gdaňsku, ten na následky zranění zemřel

Starosta Gdaňsku Pawel Adamowicz při vystoupení na charitativní akci (13. ledna...

Na starostu polského Gdaňsku zaútočil během nedělního večera muž s nožem. Stalo se tak při charitativní akci, kdy...

Tátové od rodin i gauneři. Podezřelí z vraždy pumpařky byli „známé firmy“

Dům ve Vojkovicích na Mělnicku, kde policisté zadrželi podezřelého z vraždy...

Oba měli rodinu, jeden z nich by se brzy měl stát otcem. Oba jsou z Mělnicka, kde byli známí kvůli své kriminální...

Další z rubriky

Pojišťovna ženě odmítala proplatit léčbu rakoviny. Pak změnila názor

Eleni Zíková má tři děti a manžela. Pracuje jako dětská lékařka.

Nečekaný „dárek“ dostala před Vánoci čtyřiapadesátiletá Eleni Zíková trpící rakovinou prsu. Byl jím dopis s informací,...

Šéf BIS: Nechceme přepisovat dějepis, ale žáci potřebují souvislosti

Michal Koudelka.

Podle ředitele BIS Michala Koudelky Bezpečnostní informační služba nikdy neurčovala, co se má nebo nemá učit na českých...

Sdílením fotek z nočníku či demonstrace rodiče děti ohrožují, varují experti

Ilustrační snímek

Stále větším problémem se podle odborníků začínají stávat rodiče, kteří své zážitky s potomky přehnaně sdílejí na...

Porodní dům v ČR: Bude stejně úspěšný jako v zahraničí?
Porodní dům v ČR: Bude stejně úspěšný jako v zahraničí?

Nikdy nelze přesně naplánovat, jak bude porod probíhat. V zahraničí už řadu let fungují porodní domy jako alternativa klasické porodnice a domácího porodu. Jaké jsou přínosy a rizika těchto zařízení?

Najdete na iDNES.cz